Deník neúspěšného hudebníka (28.): Hudebniny

Poslední dobou mi přijde, že nemám s kým řešit hudbu. A nemít se s kým bavit o hudbě je teda fakt hrůza. Punkýš mi totiž na jakoukoliv věc, o který mu říkám, odpovídá, že je to všechno "komerrrční rrrychlokvaška", případně na konto zmíněnýho pronese nějakou jinou obludnost.

Deník neúspěšného hudebníka (27.): Noty

Když jsem se ho třeba zeptal, co si myslí o rozpadu Mandrage, odpověděl mi, že čeká, až vyjde rozhovor s nosní přepážkou Víti Starýho. Já teda proti černýmu humoru nic nemám, ale co je moc, to je moc, no ne? Matka se o hudbě sice bavit chce, ale s ní to zase nechci řešit já, protože do mě při tý příležitosti neustále šije.

No, a jak se mi tak zastesklo po hudebním podhoubí, nepřišlo mi nic logičtějšího, než zajít do hudebnin. Měl jsem u sebe peníze tak akorát na trsátko, což by bylo vlastně skvělý, kdybych hrál na kytaru, což nehraju. 

Deník neúspěšného hudebníka (26.): Eurovize

Prostředí hudebnin ve mně ale i přes nepříznivou finanční situaci vzbudilo náladu k žertům. Takže když se na mě obrátil prodavač s tím, co bych si přál, odpověděl jsem mu jako filuta: "Chci trsátko, který by na kytaru hrálo místo mě!"

"No… psychiatrie je ještě o dva bloky dál," odpověděl mi ten chlápek.

Smysl pro humor mu evidentně nic neříkal, ale ani já jsem v tuhle chvíli nebyl zrovna hovornej, takže jsme si s jeho smyslem pro humor neměli co vyčítat. No... radši jsem se sebral a prchal z hudebnin pryč. Už tam zase nějakou dobu nepáchnu. 

Text: Neúspěšný hudebník

Témata: Deník neúspěšného hudebníka, Fanda