„Zvířata byla postupem času degradována na produkční jednotky. Stalo se to proto, že se z pastvin a volných chovů uzavřela do velkých hal, a tak zmizela z očí konzumentů. Když pak přijdou lidé do supermarketu, balíček masa či krabičku vajec si s tím živým tvorem, který třeba strávil celý život v kleci, vůbec nespojí,“ vysvětluje Romana Šonková, ředitelka neziskové organizace na ochranu hospodářských zvířat Compassion In World Farming.

„Mezi námi a těmito zvířaty se vytvořila velká propast a průmysl toho samozřejmě využívá, protože mu to umožňuje co nejvíce profitovat. To je samozřejmě pochopitelné. Na druhou stranu by měly být ve společnosti nastaveny jisté etické a morální mantinely, které by neměly povolovat bezcitné zneužívání těchto tvorů.“

S Romanou, která původně vystudovala zootechniku, jsme se sešly v dejvické kavárně Místo, aby mi pověděla něco o podmínkách, jaké mají zvířata v českých velkochovech. A přestože působila jako velmi milá dáma, obsah našeho rozhovoru byl příjemný asi jako personál dané kavárny, tedy vůbec.

Podle Romany nejde v živočišné výrobě jen o nulový soucit se zvířaty, ale s celým životním prostředím, potažmo tedy i o „nesoucit“ s námi lidmi. „Do cen živočišných potravin se v současné době bohužel vůbec nepromítají skutečné náklady, tedy ony negativní dopady na životní prostředí, klimatickou změnu i naše zdraví, které pak musíme zase řešit z jiných zdrojů. Navíc se jedná o jednu z nejpřehlíženějších forem plýtvání potravinami,“ konstatuje Romana Šonková.

„Obilniny, které by mohly nasytit tři miliardy hladových lidí z celého světa, zkrmují hospodářská zvířata v intenzivních velkochovech, čímž se promrhá 70 procent jejich kalorické hodnoty. Intenzivní zemědělství se i přes všechna tato fakta neustále dotuje, přitom se ukazuje, že je vůbec tou nejhorší cestou pro budoucnost lidstva, a to hlavně co se týká způsobu výroby potravin, péče o půdu, přírodní zdroje a krajinu,“ vysvětluje Romana.

Když se na sociálních sítích čas od času objeví kauza o tom, jak špatné jsou podmínky ve velkochovech, mnoho lidí argumentuje, že se to v Česku neděje. Jak to tedy je?

Samozřejmě ne o každém videu, které na internetu běhá, lze říct, že platí i pro Českou republiku. Ale naprostá většina záběrů z velkochovů ilustruje život zvířat i u nás. Třeba co se týká našich fotek a videí, která jsou dostupná na Facebooku a na YouTube, vždycky používáme opravdu relevantní záběry z České republiky. A nevadí, že jsou třeba pár let staré, protože ty technologie a způsoby chovu se vesměs nemění. Navíc naprostá většina průmyslových velkochovů je velmi podobná po celé Evropské unii.

Proč nejsou podmínky zdaleka vyhovující, když máme Zákon na ochranu zvířat?

Když se do něj začtete, často jsou třeba i samotní poslanci zděšení tím, co všechno se s hospodářskými zvířaty legálně dělat může. V hantýrce mu tedy spíš říkáme zákon „týrací“. Rozhodně v něm jsou definovány způsoby chovu a zacházení, které utrpení obsahují. Bohužel, v zájmu mašinerie výroby levných potravin jsou ty mantinely velmi široké a vejde se tam lecjaký způsob chovu.

Zvířata jsou vyšlechtěna k vysoké užitkovosti, která je na úkor jejich vlastní kondice. Takže třeba snáší vejce, i když jsou v nepohodě.

A zákon má i jiné nedostatky. Například u nás se nesmí vyrábět Foie Gras, labužnická pochoutka vyráběná ze ztučnělých jater hus a kachen. V Česku, stejně jako v některých dalších zemích EU, je totiž násilné vykrmování zvířat zakázáno. Bohužel nemáme zakázán dovoz této potraviny. Všechny takzvané „dobré“ restaurace a „dobří“ kuchaři tuhle pochoutku doporučují. A to je obrovský motor pro to, abychom vytvářeli poptávku v zemích, kde výroba zakázaná není. Teď každopádně vkládám velké naděje do novely zákona, která proběhla prvním čtením v Poslanecké sněmovně a k níž je připravena řada pozměňovacích návrhů.

Jak tedy zvířata ve velkochovech žijí?

Když vezmeme třeba prasata, asi nejinteligentnější hospodářská zvířata, samci se využívají na produkci masa a prasnice na produkci selat. Prasnice se chovají ve dvou typech klecí. První čtyři týdny březosti je to úzký kovový kotec, ve kterém se zvíře ani neotočí, většinou stojí na celoroštové nebo částečně roštové podlaze. V něm prasnice udělá maximálně dva kroky dopředu, ale nemůže pečovat o své tělo a naplňovat další přirozené potřeby. Poté je vypuštěna do společného kotce a týden před porodem se umisťuje do porodní klece. Tam je mřížemi doslova obemknutá, může jen stát nebo ležet, o svá mláďata nemůže kromě kojení nijak pečovat. Zanedlouho po porodu je pak znovu připuštěna a celý proces začíná nanovo. V těsných klecích prasnice stráví téměř polovinu svého života.

Nejen u prasat v klecích se pak samozřejmě objevuje zástupné stereotypní chování, například okusování mříží, což svědčí o tom, že zvíře je v dlouhodobém stresu. Technologie jsou bohužel celkově vytvořené tak, aby vyhovovaly lidem, kteří se o zvířata starají, ne zvířatům. Je pochopitelné, že takto intenzivní chov v nepříznivých podmínkách zvířata velmi rychle vyčerpá, takže i samice končí na jatkách většinou už po třech letech produkčního života, přitom běžně by žily deset až dvanáct let.

Mají lepší podmínky alespoň zvířata, která jsou chovaná na produkci mléka či vajec?

Bohužel, chov dojnic je také vysoce intenzivní. Krávy jsou vyšlechtěné k vysoké produkci mléka, často trpí záněty vemene a kulhavostí. Jejich organismus se brzy vyčerpá, protože cyklus je nastaven tak, že zatímco dávají maximum mléka po porodu telete, které je jim ale odebráno většinou první den po narození, už se v nich vyvíjí další plod. Býčci, kterých se rodí asi polovina, jsou navíc vlastně takový odpad mléčného průmyslu. Dost často se ještě před odstavem vyváží do zemí, kde je větší tradice konzumace telecího masa. Konkrétní destinace se většinou mění podle poptávky a ceny nezávisle na tom, jak dlouho zvíře bude muset cestovat.

V poslední době se i díky kampaním nevládních organizací zvýšilo povědomí veřejnosti o utrpení slepic v klecových velkochovech. Jednou z těchto kampaní je Konec doby klecové. Tu vede naše organizace ve spolupráci s dalšími 170 nevládkami z celé EU s cílem ukončit veškeré klecové velkochovy. Méně známá je ale skutečnost, že kohoutci, kterých se líhne stejný počet jako slepiček, nemají ve vaječném průmyslu využití, a proto se hned první den po narození likvidují drastickými způsoby.

Velkochovatelé často argumentují tím, že kdyby zvíře nebylo v pohodě, nepřinášelo by užitek...

To určitě není pravda. Zvířata jsou vyšlechtěna k vysoké užitkovosti, která je na úkor jejich vlastní kondice. Takže třeba snáší vejce, i když jsou v nepohodě. Někteří chovatelé už to začínají chápat a šlechtitelské programy a podmínky chovu pomalu mění. Jiní ale mezi sebou stále soutěží o co nejvyšší užitkovost.

Také se objevují argumenty, že kvůli šlechtění už mají zvířata úplně jiné instinkty než dřív...

Je prokázáno, že moderní hospodářská zvířata si zachovávají naprostou většinu instinktů svých divokých předků. Problém je, že zvíře se ve velkochovu nemůže přirozeně projevovat. Například nedávno zazněl argument, že brojlerový králík neskáče, tak nepotřebuje větší klec. Když ale není schopen ani poskočit jako normální králík, není to ztrátou instinktů, ale příliš rychlým růstem, drátěnou podlahou a velmi omezeným prostorem.

Je podle vás způsob usmrcování zvířat na jatkách humánní?

Hodně záleží na tom, jakou mají jatka kapacitu. Čím větší objem zvířat přijímají, tím víc vše probíhá jako na běžícím pásu. Proces se skládá ze dvou fází, kdy se zvíře omračuje a pak se usmrcuje. Při omračování by měla nastat okamžitá a bezbolestná ztráta vědomí. Pravdou ale je, že dost často metody, které jsou běžně používané a legalizované, nejsou stoprocentně efektivní, ať už se to týká omračování elektrickým proudem nebo mechanicky upoutaným projektilem.

Omračování prasat oxidem uhličitým je zase velmi averzivní, tudíž je pro zvíře velmi nepříjemné, než upadne do bezvědomí. Už se každopádně ví, že kdyby se k oxidu uhličitému přidaly takzvané vzácné plyny, třeba argon, pro zvířata by to bylo mnohem snesitelnější. Překážkou jsou tu ale vyšší náklady. Je vždycky určité procento zvířat, která dobře omráčená nejsou, takže pořád dochází k tomu, že jsou vykrvována, když jsou částečně nebo úplně při vědomí.

Potom jsou samozřejmě i jatka pro malá zvířata, například pro drůbež. U nás se nejvíc zabíjí kuřecí brojleři. Jsou to přešlechtění ptáci, kteří vyrostou za extrémně krátkou dobu, tedy během nějakých 39 až 42 dní. Růst jejich kostry je oproti růstu svaloviny velmi opožděn, takže kosti tělo pořádně neunesou. Brojleři tedy přijedou v přecpaných přepravkách na jatka a oni je za nohy, které je zřejmě bolí, pověsí do pout hlavou dolů a pak jsou omráčeni ponořením do vodní lázně s elektrickým proudem a následně vykrveni. Lze to nazvat humánní porážkou? Z našeho pohledu je nejmilosrdnější usmrcení střelnou zbraní přímo na pastvině s využitím mobilních jatek. Zatím je taková porážka ale nelegální. Doufejme, že se to brzy změní.

Nedávno proběhlo médii video o tom, jak zaměstnanci jatek zvířata týrali při vykládání. Nejsou zavedeny žádné kontroly?

Na každých jatkách by měla být přítomna osoba, která má na starosti welfare zvířat, ale kontroly nejsou dostatečné. Jatky by měly být vybaveny kamerovým systémem, který by snímal celý proces. Záznamy by měly být dostupné pro kontrolní orgány, aby se podobné naprosto nepřijatelné projevy zaměstnanců eliminovaly.

Autorka: Milada Kadeřábková

Zdroj: Flowee.cz