Budějce pod dohledem milicí. Jak vypadal „Vítězný“ únor 1948 v jihočeské metropoli

13. února přednesl ministr vnitra Václav Nosek návrh na odvolání osmi divizních policejních komisařů, kteří nebyli členy komunistické strany. Vláda jeho návrh zamítla, nicméně bylo zjevné, že Nosek na rozhodnutí vlády nehledí a v reakci na to podalo dvanáct nekomunistických ministrů demisi. Tím se spustil řetězec událostí, který se už nedal zastavit. Atmosféra nastávajícího převratu se z Prahy roznesla do všech krajských metropolí a výjimkou nebyly ani České Budějovice.

Ozbrojenci z plynáren

Komunistická strana chtěla mít po vzoru Sovětského svazu svou vlastní ozbrojenou sílu, která by byla schopna v případě potřeby zasáhnout kdykoliv a kdekoliv. Touto silou se měly stát tzv. Lidové milice, které by zároveň reprezentovaly moc dělnické třídy. 21. února rozhodl ÚV KSČ o založení tohoto ozbrojeného útvaru. Na jihu Čech se Lidové milice zformovaly v Jihočeských plynárnách. Do 23. února, tedy dne, kdy se v Českých Budějovicích zuřivě demonstrovalo a pochodovalo městem, se k Lidovým milicím zapsalo 14 pracovníků plynáren, kteří se společně s milicemi z budějovického Lokomotivního DEPA onoho dne starali o to, aby se nikdo nepokoušel o jakýkoliv odpor. Tehdy se na Masarykově náměstí (dnešním náměstí Přemysla Otakara II.) sešlo kolem pěti tisíc demonstrujících příznivců strany, kteří požadovali přijetí demise všech dvanácti demokratických poslanců a doplnění vlády poslanci komunistickými.

Původně do Lidových milicí mohli vstoupit také nestraníci i členové jiných politických stran. Komunisté si tak vytvářeli alibi, že se nejedná čistě o komunistický nástroj. Situace se změnila až později, kdy z milic byli postupně nekomunisté vylučováni. Z počátku byly milice vyzbrojeny zbraněmi z druhé světové války. 25. února dorazila do Českých Budějovic zásilka zbraní z velitelství Sboru národní bezpečnosti v Praze, která obsahovala modernější pušky a samopaly vyrobené v brněnské Zbrojovce.

Závodní stráž lokomotivního DEPA

„Republice více práce, to je naše agitace!“ Heslo, jímž se řídili všichni, kteří následovali komunistickou vizi světového uspořádání. Českobudějovické lokomotivní DEPO bylo plné pamětníků, kteří měli v živé paměti bombardování města v roce 1945, během kterého utrpělo značné škody, stejně tak jako celá budějovická železniční dráha. Postupně se v DEPU zformovala skupina zaměstnanců, která sama sebe nazvala Závodní milice. Narozdíl od milicí, které se zformovaly v Jihočeských plynárnách, neměly milice z DEPA žádné vojenské vybavení. Kladli si za úkol střežit oblast DEPA a na starost měli také most přes Malši u dnešního Malého jezu, který byl významným spojem s Českokrumlovskem a také s rakouským Summerau a to nejen kvůli převozu zboží, ale také proto, že se mnoho lidí pokusilo spoji jedoucími přes tento most dostat do zahraničí bez vědomí komunistických elit.

Členové milicí však nebyli k vidění pouze v oblasti svých „domácích“ objektů. Pohybovali se mezi lidmi na strategicky důležitých místech, měšťané se s nimi mohli zpočátku často potkat na budějovickém náměstí. Jejich úkolem (s podporou Sboru národní bezpečnosti) bylo zabránit protirežimním živlům v pořádání jakýchkoliv veřejných akcí.

Zápal pro věc

Co se nedá tehdejším členům a sympatizantům KSČ upřít, je zápal a entusiasmus, se kterým se pustili do budování socialistické společnosti. Faktem také je, že tito lidé díky své pracovitosti a loajalitě přesvědčili váhavé jedince, kteří si tehdy ještě nebyli zcela jistí, zda je směr, kterým se únorová politicko-společenská situace vyvíjela, ten správný. Takové scénáře se odehrávaly především ve velkých budějovických továrnách. Za ně můžeme jmenovat KOH-I-NOOR, podnik Motor, nebo továrnu na ruční a strojní jehly IGLA. Právě IGLA byla jedna z těch továren, kde fungovala zásada, že politika do každodenního života nepatří a neměla by žádným způsobem ovlivňovat pracovitost zaměstnanců. Přeci jen, právě tyto velké firmy a továrny se výrazně podílely na státním zisku z exportovaného zboží. Prostředí velkých továren bylo zpravidla apolitické, postupem času se však mnoho zaměstnanců mimo pracovní dobu nechalo přesvědčit a zapsali se do strany.