Konec jedné iluze. Komentář ke stavu současné umělecké scény

Umělci Dominik Forman, Ladislava Gažiová a Alexey Klyuykov sepsali komentář, který se vyjadřuje k některým aktuálním diskuzím a sporům na současné umělecké scéně a zároveň k fungování Spolku Skutek. Jako podstatný moment autoři a autorka zmiňují nutné uvědomění si toho, v jakém stavu vůbec umělecká komunita je a zda se její členové a členky nepodílejí jen na pouhé iluzi sdílení a kolektivity.

Konec jedné iluze

V poslední době si nelze nevšimnout, že se v rámci debat v uměleckém provozu objevuje stále častěji kritika formy vedení diskuzí. Apeluje se na „slušnost“, „toleranci“ k odlišným názorům, postojům, jednáním. Odmítá se osobní kritika konkrétních aktérů jakožto „diskriminace“. Všichni zúčastnění uměleckého provozu (umělci a umělkyně, kurátoři a kurátorky, teoretici a teoretičky, galeristé a galeristky, funkcionáři a funkcionářky uměleckých institucí, drobní obchodníci a drobné obchodnice i velcí magnáti a velké magnátky uměleckého trhu) by si měli navzájem projevovat úctu, nenapadat se a neurážet se.

V rámci velebení ideálů slušné demokratické diskuze (s kterými přece nikdo nemůže nesouhlasit) se jedním dechem dodává, že se především jedná o mladou generaci umělkyň a umělců, která údajně vnucuje svůj omezeně angažovaný postoj bez empatie k druhým, vynáší odsuzující morální soudy, aniž by si uvědomovala složitost skutečného života a umění, a opovrhuje kolegy a kolegyněmi, kteří se někde „namočí“ ve spolupráci s pochybnými institucemi nebo jednotlivci. Tato generace má škodit umělecké komunitě, neboť bere umění a své ideové postoje až moc vážně, a tak ji ochromuje a ve vztahu ke společnosti tak ohrožuje samotnou životaschopnost uměleckého provozu.

Tuto ideologii falešné kolegiality, která domáháním se slušnosti často pouze zahaluje pokleslé chování jednotlivců, je potřeba demaskovat, neboť je lživá. Zároveň je potřeba provádět kritickou analýzu poměrů, která bude co nejpravdivěji reflektovat skutečný stav současného uměleckého provozu.

Ideologie profesních zájmů

Tato ideologie předpokládá, že umělci a umělkyně mají spolupracovat, skoro jako by se jednalo o středověký cech. Mohlo by se to zdát na první pohled logické. Když jiné profesní skupiny dokáží hájit svoje zájmy prostřednictvím profesních komor nebo odborů, proč by něco takového nemohli dělat i výtvarní umělci a výtvarné umělkyně? V tom však tkví nebezpečí oné ideologie. Odpověď na tuto otázku poskytuje příklad spolku Skutek – spolku, který byl založen s cílem suplovat formu odborů nebo komory, organizace, která měla hájit zájmy umělců a dalších aktérů uměleckého provozu.

Od začátku byl spolek Skutek odsouzen k nezdaru, protože nedokázal formulovat jediný společný požadavek svých členů. Kromě obecné deklarace nedokázal najít jediný konkrétní zájem, s kterým by se mohli ztotožnit všichni. Nemohl, neboť to není možné. Umělkyně a umělci nemohou být organizováni na základě pouhého faktu, že jsou umělci, neboť mají zcela různorodé a vzájemně se vylučující politické názory, postoje, hodnoty a pocházejí z různých sociálních tříd, hlásí se k různým identitám apod. Rovněž jde o nedefinovanou roli umělce v současné společnosti – nelze hájit profesi, která není definovaná, která neobsahuje alespoň nezbytné minimum znalostí, zkušeností a dovedností, jež by ji jasně odlišily od profesí ostatních a na kterých by se zároveň shodli všichni účastníci uměleckého provozu.

Především jde o důsledek povahy současného uměleckého provozu, který vnucuje vytváření osobní značky, originální autentické individuality, ega umělce-génia, pokud umělkyně či umělci chtějí být kariérně úspěšní. Jinými slovy vytváří tlak na maximální individualizaci, která je v příkrém rozporu s jakýmkoliv spolkovým uvažováním. Skutek ale splnil svoji úlohu, neboť i přes to, že pomohl několika jednotlivcům vylepšit si kariérní pozice, v praxi jasně prokázal nemožnost definovat a hájit požadavky účastníků uměleckého provozu.

Ideologie komunity

Umělecká scéna je malá a navíc pro společnost nezajímavá, neboť je nesrozumitelná, a proto takřka bezvýznamná. Takové podmínky vytvářejí pocit nutnosti držet pohromadě. Vytváří se společenství lidí, kteří umění rozumí (nebo se to alespoň domnívají), ve skutečnosti znají způsob komunikace, což jim dává pocit sounáležitosti s komunitou. Pokud společenství rozumí všem svým výstřelkům a podivnostem, utvrzuje se ve výjimečném postavení vůči zbytku společnosti, která je jen umělecky nevzdělaná. Je to postoj elitářský, i když může být více či méně skrytý v případech zájmu o mimoumělecké oblasti života, zdánlivě nehierarchické projekty, pečovatelské projekty apod. Cílem je mimo jiné individuální umělecká značka, jinak by se jednalo o aktivismus bez uměleckých ambicí. Navíc v těchto případech často dochází k tomu, že jednotlivci či skupiny zahrnuté do projektu se snadno stanou obětí zneužití pod záminkou ušlechtilých cílů.

Umělecká scéna je vzhledem ke své malé velikosti především sítí osobních vztahů. Umělci, umělkyně a ostatní aktéři uměleckého provozu se znají osobně, jsou to přátelé, známí, kolegové ve vzdělávacích a kulturních institucích. Každý je s každým kamarád, nebo alespoň kamarád kamaráda, ba dokonce příbuzný. Jelikož nejsou jasně formulována žádná hodnotící měřítka dobrého nebo špatného umění, umělecká kariéra se buduje na vernisážích, večírcích, banketech – na vytváření a upevňování těchto vztahů. Kurátoři a kurátorky, kteří musí naplňovat rozbujelou galerijní strukturu, neboť jsou na ni profesně závislí, umělce a umělkyně poznávají skrze osobní vazby. Ty je důležité budovat rovněž pro komerční úspěch minimálně na začátku kariéry, kdy umělecká značka ještě není stabilní akcií.

V rozporu, který se ideologie snaží zakrýt, na sebe naráží pocit sounáležitosti s tlakem na osobní kariérismus. Autentický příběh individua, bizarní identita, nutnost vytvářet rozpoznatelný originální vizuální projev, tvořit autenticky originální díla i přes to, že je to ve skutečnosti nemožné. Pracovat s aktuálními trendy, to je cesta, jak být takzvaně úspěšný – mít mnoho výstav, být v komunitě známý, mít názory, které jsou komunitě nejvíc poplatné, budovat osobní vazby a sledovat strategie úspěchu. Ideálně ještě ve studentských letech vyhrát Cenu Jindřicha Chalupeckého, jež je esencí rozporu – fakticky je to tvrdá soutěž (na poměry mladých umělkyň a umělců) o mnoho peněz a možnost nastartovat kariéru směrem k profesionalitě (živit se uměním). Ideologicky se CJCh snaží předstírat sounáležitost komunity – ve finále je prý v podstatě každý již vítězem, sluší se, aby nikdo neřekl nahlas, že chce vyhrát, organizátoři vyhlašují, že cílem je spolupráce, ne soutěž. A nebo získat zaměstnání na některé z uměleckých vysokých škol, kde komunitní ideologie čerpá svůj zdroj. Vždyť každá komise, která rozhoduje o jakémkoliv místě v nějaké instituci, je složena z členů komunity, ze známých. Pozice v prestižních vzdělávacích institucích jsou často pohodlnou cestou k uměleckému kariérnímu úspěchu nebo alespoň nepřehlédnutelnému společenskému statusu minimálně na poli umění.

Nemožnost kritiky

V prostředí, které samo sebe vnímá jinak, než čím ve skutečnosti je, bude vždy nežádoucí na rozpory poukazovat, ať již v celku, nebo v detailech. Umění ve své bezbřehosti nelze uchopit, nelze jej kritizovat ani vynášet příliš upřímné názory na jednotlivá umělecká díla, výstavy nebo práci umělců, pokud člověk nechce být exkomunikován. Ale protože tíhu rozporu nelze v rámci komunity snášet, nutně se kritika vyjadřuje pokoutně a má nezřídka vulgární formu – formu pomluvy, která v sobě nese pravdivostní moment, ale je zanesena pocitem frustrace. Osobní a umělecké v ní splývá, neboť ideologie komunity zakazuje autocenzurou vytvářet hodnotící kritéria umění a ta, která zde zbyla z dob minulých, nesmlouvavě drtí jako autoritářská a konzervativní. Kritika v komunitě respektovaná, oficiálně možná, není kritikou, jež by rozpoznávala rozpory, je pouze popisná nebo servilní.

Idea lásky ztroskotala, zbyla idea pravdy

Veškeré nespravedlnosti, které méně zvýhodnění členové komunity pociťují, jsou živnou půdou pro zvětšující se rozpory, které tak začínají paralyzovat samotnou ideologii komunity. Na ní se vytvářejí trhliny, které ta část uměleckého provozu, jež je skvěle zajištěna, žije v pohodlí, ne-li v luxusu, nedokáže správně interpretovat, a proto volá po přátelských diskusích z dob, kdy umění (potažmo společnost) nesužovaly tak vyhrocené rozdíly, neboť pociťují strach ze ztráty prestiže a vysychajících koryt, strach z roztrhání klientelistických sítí, strach z boje namísto pohodlí. A každý umělec a každá umělkyně, pokud jsou upřímní sami k sobě, pociťují strach ze zostuzení, pokud ví, že nejednají vůči sobě poctivě a pravdivě.

Všechny pojmy, kterých se domáhá ideologie přátelské komunity, se nápadně podobají étosu Václava Havla a jeho příznivců – slušnost, lidskost, demokratická diskuze, přátelství, respekt k odlišným názorovým pozicím, porozumění – až na jeden pojem, který v současném umění nemá místo – pojem pravdy. Pravdu komunitní ideologie nenávidí, protože ohrožuje přátelské, tudíž mocenské a ekonomické vazby. Ideologie se snaží dohnat chybění pojmu pravdy větším důrazem na pojem láska (lamentování nad mizením přátelské a slušné debaty je toho důkazem). Dokonce i logo Akademie výtvarných umění v Praze má ve svém znaku (teď už i oficiálním písmu) symboly srdce.

Mezery v ideologii jsou však příliš velké a rozpory příliš neslučitelné, absurdita až příliš patrná. V tom musí umění chtě nechtě zrcadlit skutečnost současné společnosti. Někteří souzní se současným kapitalismem, jsou úspěšnými umělci a neznají špinavé peníze. Jiní chtějí vytvářet kvalitní umění jakoby stojící mimo společensko-ekonomické vazby, berou peníze jako nutné zlo, bez kterých by jejich „nezbytné“ umění nemohlo existovat, a tak současný společenský systém legitimizují. Další zastávají plejádu identitářských pozic, někteří jsou aktivisty, a tak bojují proti dílčím útlakům kapitalismu, často jim však uniká, že jsou nejsnáze kooptováni a ještě propůjčují barbarské společnosti zdání demokratičnosti. Někteří zastávají pozici protisystémovou a stojí na úplném okraji s veškerými důsledky, aby si vydobyli alespoň nepatrný prostor svobody. A mnozí jednoduše rezignovali a šli dělat něco užitečnějšího.

V každém případě je zcela nezbytné přiznat si konec iluze umělecké komunity, kterou nepochopenou ohrožuje společnost. Dále je třeba razantně odmítnout vydírání „slušnou debatou“, neboť ve skutečnosti jde o snahu cenzurovat nepohodlné názory. Potom se snad odblokují možnosti pojmenovávat věci pravdivě a tematizovat problematické, nebo dokonce nepřijatelné jednání aktérů uměleckého provozu, konstruktivně kritizovat a nést za svoje názorové pozice plnou odpovědnost. V opačném případě budou umělci a umělkyně pouze podivně vypadajícími patolízaly odeznívajícího kapitalismu, jež nebudou brát vážně ani ti, kteří si z jejich umění udělali investice do budoucna.

Dominik Forman, Ladislava Gažiová, Alexey Klyuykov