Úvod  >  Strakonicko  > 

Pavel Pavel je s lidmi na Velikonočním ostrově stále v kontaktu. Obstála jeho teorie o stěhování soch?

Na Velikonočním ostrově.     Autor: Foto archiv Pavla Pavla

Před nedávnem jste se vrátil z Velikonočního ostrova. Můžete prozradit, jaké jste tam měl aktivity?

Byl jsem požádán cestovní kanceláří, abych ji doprovodil jako zvláštní průvodce. Rád jsem to udělal a při té příležitosti jsem navštívil spoustu známých domorodců, politiků, guvernérů a starostů. Za těch 33 let jsem poznal celou řadu lidí, toto byla má jedenáctá cesta na Velikonoční ostrov. Zrovna tam probíhalo Tapati Rapa Nui, což je folkový festival. Poskytl jsem rozhovor místní televizi ve španělštině a angličtině, protože jsem akci viděl už asi osmkrát. A je to čím dál tím lepší. Přivezl jsem tam také nějaké své publikace, podělil jsem známé domorodce a badatele a dodal jsem je do místní školy, muzea a knihovny. Všechno jsem absolvoval za čtyři a půl dne, takže to bylo docela časově vysilující. Pozorovali jsme také mořské želvy a ptáky nebo závody domorodců v plavbě na rákosových svazcích, což je tradiční soutěž.

Když jste se před lety začal o Velikonoční ostrov a sochy moai zajímat, napadlo by vás, že jejich rozhýbání bude mít i po 30 letech takový ohlas?

Když jsem se tím začal v roce 1981 zabývat, tak jsem vůbec netušil, že se na Velikonoční ostrov vůbec podívám. A tím spíše ne ve společnosti norského badatele Thora Heyerdahla. To, že se mi povede rozřešit jednu z nejpopulárnějších světových archeologických záhad, o tom se mi ani nesnilo. Když jsem pak vystupoval na letišti v Ruzyni, čekalo tam asi 30 novinářů. Říkali, že tohle téma se udrží alespoň pět let. No a teď tu spolu při rozhovoru sedíme po 33 letech a zajímá vás to.

Čím je Velikonoční ostrov tak výjimečný?

Je to nejopuštěnější místo na světě, kam se lidé dostali teprve nedávno, někdy v šestém nebo osmém století našeho letopočtu. Je záhada, jak se tam obyvatelé vůbec dostali. Dalších 600 let tam byli naprosto izolováni bez další návštěvy a vytvořili z ostrova takovou malou lidskou laboratoř. Komunita nevymřela a dokázala se přizpůsobit přírodním podmínkám i nárůstu populace. Vzniklo tam neuvěřitelných 900 soch moai, před kterými dnes zůstává rozum stát, návštěvníci je s nadšením fotí ze všech možných úhlů. Osud Velikonočního ostrova je také jedinečný, protože po objevení byl řadu desetiletí drancován velrybářskými loděmi jako jediná zásobárna dřeva a potravy v širém Pacifiku, navíc zadarmo, protože to domorodcům normálně ukradli. Jejich přijmutí do globalizace je stálo poměrně dost slz a utrpení. I moje poslední práce uvádí, že bychom se měli obyvatelům Velikonočního ostrova omluvit. Zvláště jejich výjimečným předkům, když to v roce 2022 bude 300 let od objevení Velikonočního ostrova. Oni to ale asi moc nadšeně slavit nebudou, my také neslavíme třeba bitvu na Bílé hoře. Velikonoční ostrov je naprosto izolován na nejčistším moři daleko od všech zdrojů znečištění, nicméně i tady se stává, že jim tam připlouvají PET lahve a různé plasty z dalekého světa. Je tam teď proto velice silné ekologické hnutí, třídí se tam do různě barevných popelnic podle druhu odpadu. Velikonoční ostrov žije moderním životem, ale s ohromným odkazem na dávné tradice.

Vyvíjí se od 80. let vaše teorie o možném přesouvání soch?

Když jsem já se svou teorií přišel, badatelé mi říkali, že je to riskantní, protože by socha musela při rozhýbání spadnout. Posléze se zase říkalo, že by se při pohybu musely oštípat podstavy. Teď v posledních deseti letech už jsem citován a píše se, že podstavy soch jsou opravdu oštípány tak, jak jsem říkal. Mezitím se dva ruští badatelé snažili mou teorii publikovat jako svou a asi před čtyřmi lety to zase v National Geographic za svůj objev vydávali dva američtí badatelé. V posledních 33 letech teorie vcelku obstála, nikdo lepší nepřinesl a už se mi ji dvakrát pokusili ukrást, což beru jako největší vyznamenání.

Vedou badatelé spory o účelu soch moai nebo v tom už je jasno?

Ví se, že byly náboženským symbolem, jako máme my v kostelích sochy svatých. Bylo to zhmotnění představ tehdejších domorodců v materiálových a technických podmínkách té doby. Jako se u nás vyvíjely kapličky a svatá místa, křesťanské symboly a architektonické styly, tak i u nich se sochy měnily. Mají tam takový krásný guláš, jako když procházíte naší stověžatou Prahou, kde se uchovaly památky z různých staletí.

Jsou sochy na Velikonočním ostrově památkově chráněné? Jak je možné, že vám tehdy povolili experiment, u nějž byl nejistý výsledek?

Sochy měly dlouhá desetiletí vysoký stupeň ochrany. V roce 1986 se nám v muzeu podařilo přesvědčit badatele, že se sochám nic nestane. Sice nám za zády stál archeolog pověřený dohledem, ale mohli jsme sochu stěhovat. De facto jsem byl poslední badatel, který si mohl vyzkoušet pohyb originálu sochy za účelem experimentu. Od té doby se to dělá jen s kopiemi, které nevydávají úplně přesný obraz o pokusu. Dnes Velikonoční ostrov chrání UNESCO, takže když jsem se chtěl opřít o sochu, aby mě u ní mohl vyfotit pan velvyslanec, křičela na nás průvodkyně, co si to dovolujeme. Pan velvyslanec uklidňoval situaci a představil mě, že jsem ten, kdo sochy rozhýbal. Paní se divila, že ještě žiju. Potěšilo mě, že tam mé jméno ještě mladí znají, což už v Čechách pomalu odeznívá. Proto rád připomínám historii Velikonočního ostrova a jejich obyvatele, kteří dokázali bez kovu a oceli postavit čluny a překonat několik tisíc kilometrů po moři. Využívám každou příležitost k připomenutí této úžasné kultury.

Jak vlastně na Velikonočním ostrově snáší publicitu a turistický ruch?

Je to jako v Čechách. Společnost je rozdělena podle toho, kdo má jaký zájem. Je tam celá řada badatelů, která vítá zahraniční expedice. Hoteliéři, restaurace, taxikáři a cestovní kanceláře z toho samozřejmě těží. A pak jsou tam lidé, kteří nejsou do tohoto byznysu zapojeni, a ty to samozřejmě otravuje. Ale to vám řeknou lidé i v Třeboni, kde mohou místní otravovat projíždějící cyklisté, kteří obsadí hospody a kavárny.

Je něco, so vás po letech při návštěvě Velikonočního ostrova překvapí?

Překvapení je to vždycky, hlavně z hlediska výzkumu Velikonočního ostrova. Thor Heyerdahl v letech 1955 a 1956 sebral několik úlomků uhlí a nechal je analyzovat radioaktivním uhlíkem na stáří, kde je tolerance plus minus 200 let. Před pár lety byl kongres v Berlíně a jedna mladá badatelka tam představila 33 tisíc úlomků uhlíků, které posbírala. Její analýza byla s přesností na plus minu 50 let stáří. Dokonce i věděla, z jakých druhů rostlin vzorky jsou, jestli pochází z kořene, kmene nebo větve. Moderní výzkum zkrátka přináší nové a nové poznatky.

Na podzim jste se vydal i do Norska, rodiště badatele Thora Heyerdahla. Proč?

Vyrazili jsme tam se slovenským sochařem Bohušem Kubinským s cílem získat podporu pro projekt vytvoření sochy rákosového člunu, na kterém se Thor Heyerdahl plavil. Mělo by to uctít jeho památku. Získali jsme podporu z Institutu Thora Heyerdahla v Larviku, kde se narodil. Partnerem je i muzeum Kon-Tiki. Radostnou zprávou je, že se podařilo navázat přátelské styky – na konci března se bude na gymnáziu v Plzni konat Cestovatelský festival Letem světem, kam přijede i ředitel muzea Kon-Tiki v doprovodu Thora Heyerdahla juniora.

Vy jste také činný v komunální a krajské politice, což je proti bádání na Velikonočním ostrově úplně jiná káva. Je možné si z jedné nebo druhé činnosti vzít nějakou zkušenost a přenést ji?

Univerzální odpověď je, že vše souvisí se vším. Já jsem studoval devět let strojařinu a to, co mě naučili, jsem využil k rozřešení jedné z největších archeologických záhad. Dvacet let působím v komunální a regionální politice a zajímám se, jak se spravují věci veřejné. Když jsem s touto znalostí četl legendy o Velikonočním ostrově, viděl jsem celou řadou obyčejů, kterým jsem najednou rozuměl, protože se týkaly správy věcí veřejných v tehdejší době. Rodina, klan, kmen i celý národ vyžadují mechanismy ovládání, aby se mohlo vykonávat právo a obřady. Zákonitosti řízení společenství jsou dost podobné. Mně to pomohlo k pochopení některých legend, na čemž jsem postavil své poslední dílo. Je úsměvné, že i politik může v oblasti výzkumu Velikonočního ostrova cosi přinést. Ostrov je jedna zkumavka, kde byli lidé 600 let izolovaní. Co zkazili a který druh živočichů nebo rostlin zničili, už se nikdy nepodařilo obnovit, pakliže ho tam nedovezli Evropané zpět. Teď tam například Češi pomáhají vysazovat některé stromy a snaží se o obnovu. To je varování i pro nás, protože dnes ekologové také říkají, že nechají sežrat Národní park Šumava a že to bude skvělé. Dávat si na vztah s přírodou trochu pozor, to je zkušenost, kterou jsem si přivezl z Velikonočního ostrova.

Autor: Petr Eliáš

Další zprávy z regionu

• Kam na Strakonicku za sportem?

  

  před 4 hodinami
  STRAKONICKO - Fotbal, basketbal, házená, vodní pólo, florbal, hokejbal... Příznivci sportu budou mít z čeho vybírat i o nadcházejícím…

  0 komentářů Více info

• Ani parádně zaplněná hala nepomohla, do vedení jde Havířov

  

  před 4 hodinami
  STRAKONICE - Měla to být oslava strakonického basketbalu. Parádně zaplněná hala, skvělá kulisa, představení nové hymny a šály s logem,…

  0 komentářů Více info a fotek (16)

• Začala stavba přestupního terminálu v Blatné

  

  před 9 hodinami
  BLATNÁ – Na druhého dubna stanovilo město Blatná zahájení stavby přestupního terminálu. Vzniká tam pět nových stanovišť pro linkové…

  0 komentářů Více info
•