O dobrodružné klasice Jacka Londona má povědomí nejspíš každý. I ten, kdo ji nečetl ví, že je o psovi, divočině, dobrodružství a krásné přírodě. Pro rodinnou podívanou naprosto ideální materiál, zvlášť, když se nešetří na rozpočtu a před kameru se nažene ikona jako Harrison Ford. Jenže ono to není jen o penězích a o hvězdách. Bohužel. 

Příběh psa Bucka začíná v domě soudce, kde si čtyřnohý hrdina žije jako král, nikoho moc neposlouchá a dovede sežrat hostinu pro patnáct lidí, aniž by se u toho zapotil. Je ho taky pořádný kus a i proto ho ukradnou zloději psů, kteří ho chtějí odvézt na sever a prodat někomu, kdo potřebuje psa na tahání saní. A do Bucka tu poslušnost klidně namlátí. Psího sympaťáka tak čeká dlouhá cesta, během níž potká hodné i zlé lidi, bude se muset naučit zodpovědnosti i spolupracovat s ostatními psy a pozná krásnou i děsivou tvář divočiny. A pokud jste měli z trailerů strach, že to celé bude vypadat divně, protože pes je digitální, tak není třeba. Buck vypadá dobře a i když samotný film má v jistých momentech problémy s CGI, hlavní hrdina je většinu času naprosto OK, ať už musí reagovat na lidi, nebo na digitální prostředí kolem sebe. 

Volání divočiny: FOTOGALERIE

Buck je zkrátka v pohodě. V pohodě je i Harrison Ford, který tu sice nepředvádí extra fyzické výkony, ale jeho charisma a ostře řezaná tvář jsou pro roli starého dobrodruha s ošklivou minulostí ideální a popravdě jsem si říkal, že bych mu možná toho Indyho ještě jednou žral (i když čím dřív se začne chystat, tím líp). Úplně v pohodě není bohužel způsob, jakým Chris Sanders příběh vypráví. Režisér Croodsových a Jak vycvičit draka ve svém hraném debutu na diváky bez problémů posílá spousty hezkých obrázků. Někdy sice zavánějí kýčem a co se barev americké divočiny, mohl se trošku krotit, avšak vzhledem k tomu, že jsme v rodinném dobrodružství a ne v dokumentu od National Geographic, asi s tím problém nemám. 

O dost horší je ale to, že Sanders hned v první scéně nasadí šíleně divoké tempo. Lokace, lidské hrdiny i celkovou atmosféru mění neskutečně rychle, takže pro mě byl docela problém bavit se tím, jak nemotorně Buck působí, když ho poprvé zapřáhnou před saně, protože už o chvilku později hrdinně utíká před lavinou a pár minut nato nemá Sanders problém během mrknutí oka říct Buckovi, jeho smečce a lidským kámošům „nazdar, jedeme dál a na nikoho se nečeká.“ Volání divočiny strašně pádí dopředu. A přitom by bylo o dost lepší, kdyby se tempo občas zpomalilo, protože scény, které by chtěly být dojemné nebo napínavé, nefungují zdaleka tak dobře, jak asi fungovaly na papíře. 

Je to docela škoda, protože jinak je Volání divočiny fajn dobrodružná podívaná, na niž se opravdu dobře kouká. A tradičnější přístup k vyprávění, kdy se nedělá legrace za každou cenu a spoléhá se na to, že i dětští diváci si rádi užijí poctivé dobrodružství z nekonečných lesů a hor, mi byla celkem sympatická. Ale vzhledem k tomu, že Sanders si jednoduše neudělá čas na to, aby některé scény prodal tak, jak by si zasloužily a pádí dopředu hlava nehlava, je výsledkem jen lehce nadprůměrná podívaná. Volání divočiny mělo na víc.