Trochu detektiv, historik, restaurátor, ale hlavně velký nadšenec má na svém instagramovém účtu už pět tisíc sledujících, kteří nedočkavě vyhlížejí jeho další zajímavý nález.
„Je to neuvěřitelná závislost. Adrenalin, když chytnete signál. Před týdnem se mi podařilo najít další stříbrnou minci, a to je neskutečná euforie,“ svěřil se Mikeš.
Opravdu máte teď nejvhodnější počasí pro hledání?
Máme ideální počasí, ale já hledám celoročně v každém počasí. Chodím i ve sněhu, je to docela sranda, nicméně je spousta lidí, kteří mají sezonu pět až devět měsíců, a pak jsou lidé jako já, kteří chodí každý týden a mají na tom závislost.
Existují ideální podmínky?
Pro každého je to jiné, někdo má rád horko. Záleží na tom, kde hledáte. Jestli na vodě, tak je horko ideální. Ale když se vydáte třeba na pole, tak potřebujete, aby bylo po sezoně. Máme hledačské desatero, které by měl každý správný hledač dodržovat.
O co v něm jde?
Každý správný hledač by neměl hledat, když je pole zaseté nebo tam něco roste. Optimální je podzim, kdy je posekáno. Ale úplně nejlepší je, když ho zorají. Anebo počasí, které máme teď. Vezmete si mikinu, bundu a jdete hledat. Jste v lese a je to pohoda. Když je velké horko a hledáte na louce, tak jste za hodinu spálený. Ale já jsem blázen, pro mě je každé počasí dobré. Mám vodotěsné detektory, takže když prší nebo sněží, tak jdu. Dokonce i když venku paří, tak hledám.
Jak se tato činnost přesně nazývá?
Chodíme s detektorem kovu. Jsme hledači pokladů, jak se to vezme. Někdo je hledač druhé světové války. Zaměřuje se na ni, hledá si informace o tom, kde byly jaké lágry, jaké tam vedly cesty, a někdo jde jen namátkou. Jiný zase hledá staré cesty anebo se zaměřuje na skutečné poklady. Ale to spíš v zahraničí, kolem moře, kdy zjišťují, kde přesně byli piráti. A pak jsou hledači zlata. Také si občas z legrace říkáme mrcasníci (smích). Nevím, jak jinak bych nás pojmenoval než hledači pokladů.
Jak jste se k hledání s detektorem vůbec dostal?
Úplnou náhodou. Mám kamaráda, který se tomu věnuje už dlouho, a mě samotného hledání odmala zajímalo. Vždycky, když jsem někoho viděl, tak mě to lákalo a měl jsem chuť hledat také. Kamarád mi tehdy řekl, jaké existují detektory. Já si pořídil první vybavení a už to začalo.
Co vlastně začalo?
První detektor. První nálezy. První nic. Bordel, odpad. Člověk je naštvaný, má chuť rozlomit detektor o strom (smích). Začal jsem nejen proto, že nacházíte poklady, ale i kvůli tomu, že chodíte do přírody, objevujete nová místa a historii, což mě baví. Pak začaly i lepší nálezy. Prstýnek. Zlato, stříbro. Člověk tomu propadne. Beru to jako koníček a rád všem poradím. Kde hledat, jak hledat.
Chodíte sám nebo máte partu?
Mám pár kamarádů, které jsem vzal do terénu, a po prvních dvou třech hledačkách tomu naprosto propadli a teď mě nenávidí (smích). Třeba vášnivý rybář, jezdí s kamionem a přitom má s sebou detektor. Je to neuvěřitelná závislost. Adrenalin, když chytnete signál. S detektorem dokonce poznáte, o jaký materiál se jedná. Pak nález vytáhnete a je to prostě pecka. Před týdnem se mi podařilo najít další stříbrnou minci, a to je neskutečná euforie.
Hledáte jen v Karlovarském kraji, nebo se vydáváte i mimo?
Vyjíždím. Nedávno jsem jel za Jesenickou křižovatku, kde je vypuštěný rybník, a za hodinu sem tam našel tři prstýnky. Stříbrný mi ukradla tchyně (smích).
Máte svůj vlastní spolek hledačů?
Spolek jako takový nemáme. V České republice jsou hledači spíš solitéři, moc se s nálezy nechlubí. Já se to snažím dělat jinak. Snažím se lidem, zejména začátečníkům pomáhat. Díky tomu se na mě lidé obrací. V současnosti je kolem mě skupina asi deseti lidí, se kterými si píšeme a chodíme na společné lokace.
Vy tedy nejste solitér?
Beru to jako koníček. Je příjemné mít někoho, s kým můžete probírat nastavení detektorů nebo to, jaké vyšly nové detektory.
Co se stane, když náhodou narazíte na archeologické naleziště?
Nahlásíte ho a odevzdáte muzeu. Ale i to je dost problematické, protože naše zákony jsou špatně postavené a jsou proti hledačům. Hledání je lehce na hraně zákona. A kvůli tomu se spousta věcí do muzeí nedostává.
Proč je to takový problém?
Nálezné nemáte žádné. Naopak by vás správně měli nahlásit na město, které vám může dát až milionové pokuty.
Děláte si podrobné rešerše, než se vydáte do terénu?
Ovšem. Hledání není jen o tom, že jdete na louku. Pokud chcete něco najít, tak musíte mít tu správnou louku. Zjistit, kudy vedly staré cesty, takže musíte pročíst staré kroniky a mapy. Nejdete jen na hodinu hledat. Předchází tomu třeba tři hodiny příprav a hledání správného místa. Někdo hledá jen pro obchod a pak jsou lidé, co mají nálezů plné sklepy a vezmou každou patronu, kterou najdou. Mezi ty patřím třeba já (smích).
Stane se, že byste v lese něco nechal?
Mám své jedenácté přikázání a snažím se, aby po mně les vypadal ještě líp, než když jsem do něj šel. Takže se mi stane, že odcházím nejen se čtyřmi nálezy, ale i s batohem plným smetí. Snažím se uklidit, je to naše příroda. Rád bych hledače vyburcoval k tomu, aby chodili po lese a sbírali nepořádek. A pak se chlubili nejen nálezy, ale i tím, kolik bordelu z lesa odnesli. Ale co se týče nálezů, tak vždy berete všechno.
Jaké byly vaše začátky?
Byly hodně krušné. Když jsem začínal, tak jsem byl zbrklý, a pokud nález neměl nějakou značku, podle které bych to identifikoval, tak to pro mě byl bordel. Například krabička od sirek s německým vojákem, když jsem ji našel, tak byla úplně placatá, špinavá, zarostlá a nebylo na ní nic poznat. Už jsem ji chtěl téměř zahodit, ale pak jsem si všiml po lehkém očištění obrázku vojáka a nechal si ji. To mne přesvědčilo, že je lepší si vše nechat, pořádně očistit a okouknout. A pak vás chytne restaurování.
Vy si sám nálezy restaurujete?
Doma si nálezy očistím. Pak přijde na řadu voskování a zakonzervování. Jsem samouk z internetu.
Je šance, že byste si během restaurování nějaký kousek rozleptal?
Taková šance je. Ale nepoužívám chemii, jen vodu nebo destilovanou vodu, ta dělá hodně. Mám také ultrazvuk, kterým čistím, a kupodivu používám i olivový olej. Ten je zázračný. Dáte do něj na 24 hodin mince a vyleze z něj něco neuvěřitelného. Pak už si jen vezmete kartáče, dětský, měkoučký a mazlíte se s tou mincí půl hodiny. A nakonec ji zakonzervujete. Jsou různé možnosti. Francouzi vymysleli tužky se speciální tuhou, se kterou si minci očistíte. Tuha má speciální tvrdost, díky tomu odpinkne nečistoty a zároveň minci zakonzervuje. Rozmažete mezi prsty a vyleze vám z toho krásná mince. Ta a olivový olej jsou nelepší na jejich čištění.
Co teď máte v domácí restaurátorské dílně?
V současnosti restauruji SS známku, která je velmi cenná. Našel jsem ji přímo tady v Karlových Varech v centru.
Kde berete informace o nálezech?
Není to jen o hledání. Používáte internet, každý den vidíte sto nových mincí. A na poli vám stačí většinou vidět hranu a už víte, o jakou minci se jedná. Stejně tak si přečtete základní informace na minci, napíšete do Googlu a ten to většinou najde.
Jaké největší kuriozity jste už našel?
Kuriózní jsou v podstatě všechny německé věci z druhé světové války. Z těch top kuriózních věcí, které lze najít, mám ve sbírce německé obaly na prezervativy. A pak už se jedná spíš o vzácnější předměty, které už mají nějakou hodnotu.
Máte nějaký sen, co byste chtěl najít?
Hodně mě zajímá druhá světová válka a z ní cokoliv, co se dá najít. Mám sice i něco z první světové války, například čepičák František Josef I., ale druhá válka je na Karlovarsku zajímavější. Sním o nějakých prstenech nebo darovacích dýkách. A říkal jsem si, že až budu starý, tak začnu hledat zlato. Minulý rok jsem se začal potápět s detektorem. Zatím jen na nádech. Takže letos mám v plánu moře. Potápět se a hledat. Tam je to o něčem úplně jiném.
Co je na tomto koníčku nejtěžší?
U hledání je velmi těžké to, že je na spoustě míst - jako například v Německu - zakázané. Trest je pokuta, vězení, zabavení věcí. Ale ta závislost je mnohem silnější. Přirovnal bych to k feťákovi, který ví, že píchat si heroin je zakázané, ale i tak to udělá. Stejné je to s hledáním. Odjel jsem na týden na dovolenou a měl jsem alespoň dohledávačku, což je malý detektor, který vypadá jako tužka. Normálně jsem ji zabořil do písku a hledal. Našel jsem pár mincí, které ještě platí. Zato manželka, ta si jen tak vykopala díru a našla jich mnohem víc.
Jaké to je, když se vydáváte na „lov“?
Vždy jdete hledat s velkými nadějemi. Doufáte, že najdete nějakou bombu. S kamarády si děláme srandu, že najdeme papagáje, což je říšská orlice. A ne úplně pokaždé to vyjde. Dá se říci, že je to zábava pro celou rodinu. Žena chodí se mnou a s detektorem a dceru už začínám také pomalu zaškolovat. Malá má doma už i růžové maskáče, takže se moc těším, až vyrazíme.
Jak dlouho už hledáte?
To je těžká otázka, na kterou se mě ptá spousta lidí. Nevím. Tipoval bych tak pět šest let s nějakou tou pauzou. Byla doba, kdy mi to moc nešlo a já řešil jiné věci. Tehdy jsem se detektoru třeba půl roku nedotkl. Ale aktivně hledám už rok, kdy jsem se do toho opřel, rozjel Instagram @jakubulesu a začal komunikovat s lidmi. A to chodím minimálně jednou týdně.
