Diskuse a spor o dějiny Lidic ukazuje, že česko-německé vztahy a výklad dějin rozhodně nejsou žádnou selankou. Navíc se, jak se zdá, zvedá další vlna falšování historie a pomluv. Po vydání knihy PhDr. Vojtěcha Kyncla, Ph.D., vědeckého pracovníka Historického ústavu Akademie věd „Lidice – Zrození symbolu“ (Academia 2016) vybuchla skutečná bomba. Hlavní „objevnou“ tezí bylo tvrzení, že prý lidická žena Alžběta Doležalová udala svoji podnájemnici, židovku Štěpánku Mikešovou, rozenou Löwingerovou, buštěhradskému četnictvu. Ta byla následně Němci 17. srpna 1942 zavražděna ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau.

Celé je to opřeno o pochybný dokument někdejšího protektorátního četníka Ressla, po válce člena SNB: Dne 11. prosince 1945 podal štábní strážmistr Sboru národní bezpečnosti a velitel stanice Buštěhrad, okres Kladno, Evžen Ressl písemné hlášení kde mj. obvinil …Alžbětu Doležalovou z toho že prý udala svoji podnájemnci židovku Štěpánku Mikešovou, rozenou Löwingerovou.

Resslův někdejší přímý (četnický) nadřízený vrchní strážmistr Vojtěch Babůrek, který byl v červnu 1942 velitelem stanice protektorátního četnictva v Buštěhradě, čelil od jara 1945 obviněním z kolaborace s Němci. Stejného nebezpečí se obával i Ressl. Bývalý velitel četnické stanice Babůrek v dopisu adresovaném v červnu 1945 velitelství Sboru národní bezpečnosti v Kladně se rozhořčeně proti obvinění ohradil. Ovšem nevypovídal nikdy nic o tom, že by mezi obyvateli Lidic byla udavačka.

Další dobové historické dokumenty nenasvědčují ani v nejmenším, že by paní Mikešová byla udána A. Doležalovou. Hlášení o osobách zatčených protektorátním četnictvem vždy musela povinně obsahovat jména všech účastníků, tj. také jméno udavače

Resslovo poválečné obvinění Alžběty Doležalové z udavačství totiž podle Vojtěcha Šustka zásadním způsobem zpochybňuje dochovaný originál Babůrkova hlášení z 2. června 1942 podané o případu Štěpánky Mikešové kladenskému gestapu. Tam totiž není ani zmínka o tom, že Štěpánka Mikešová byla zatčena na základě udání učiněného některým z lidických obyvatel. Přitom četníci měli striktně uloženou povinnost uvádět v každém hlášení jména a bydliště všech na události zúčastněných osob.

Šustek k tomu v rozhovoru pro DVTV dodává: V červnu 1942 zavedli Němci pro protektorátní četnictvo a policii povinnost úřadovat pouze německy. Ovšem četníci, pokud byli české národnosti, němčinu mnohdy moc neovládali, proto byla vydána pro četníky „Sbírkavzorců. Vzorce k sestavení udání a různých hlášení“.

Autorem vzorníku byl četnický mjr. J. Vaja z Roudnice nad Labem. Tento doklad demonstruje Šustek na příkladu ze vzorníku pro podávání hlášení gestapu protektorátním četnictvem o nálezu ručního granátu dítětem. I když granát našlo dítě, tak gestapo i zemské četnické velitelství chtělo znát jméno i adresu onoho dítěte. Takže sotva by si mohl Babůrek (velitel četnictva v Buštěhradu) dovolit neuvést jméno Alžběty Doležalové, pokud by skutečně ona byla udavačkou paní Mikešové.

Marie Šupíková, dcera této křivě obviňované ženy, v rozhovoru pro Deník.cz uvedla: „Pan Šustek přišel na to, že Evžen Ressl půl roku po válce sepsal tohle udání. Zřejmě si tím chtěl vylepšit posudek, možná se zachránit, protože po těchto lidech se šlo. Pan Šustek přinesl důkazy, že maminka je nevinná a nikoho neudala. Pan Kyncl se spokojil s prohlášením četníka Ressla, které nebylo ani podepsané.“

Následně, jak již bylo řečeno, ovšem do skandálu vstoupila ČT. Zvláště pak Wollnerovy „girls and boys“. Co ti už předvedli skandálů, defamací, pomluv a jiných piškuntálií! V pořadu Reportéři ČT dne 10.6. 2019 (den vypálení obce Lidice) byla odvysílaná reportáž pana Mirka Petráčka s názvem „V předvečer tragédie“. Odvysílaný mediální „trhák“, reportáž označovaná lživě coby „neznámý příběh z Lidic“. Pořad uvedl sám šéf Marek Wollner těmito slovy: „Tragédie obce Lidice, kterou nacisté vypálili přesně před sedmdesáti sedmi lety, je známá po celém světě. Přesto lze v její historii najít něco nového.“

Lze se domnívat, že pan Wollner, který ne vždycky vystupuje v pořadech osobně, tušil, že bude malér. V reportáži ČT vystoupila i ředitelka Památníku Lidice Mgr. Martina Lehmannová. A to tak „moderně“ a progresivisticky, tedy v podstatě zbaběle, že začala mela. Naprosté většině diváků (lidé si sdíleli odkazy na pořad a diskutovali o něm) bylo jasné, že tahle osoba nemá co na ředitelství Památníku Lidice co dělat. Většina lidických odmítla s ní nadále jakkoliv spolupracovat. Obec Lidice podala několik stížností. Z nich zásadní je dopis Milanu Fridrichovi, řediteli programu ČT (zde, DOC).

Nakonec po tlaku ministra Zaorálka, který pochopil, co pořad Reportéři ČT vlastně způsobil, ředitelka odstoupila. ČT to pak celé podělala ještě tím, že vykřikovala, že odvolání je nespravedlivé a že prý zároveň s ředitelkou podalo výpověď tuším dvanáct „vedoucích pracovníků“. Na to zazněla dobrá poznámka na netu: „Oni tam snad mají nějaké generální ředitelství?!“

Jak již bylo řečeno, už předtím archivář a historik Vojtěch Šustek publikoval obsáhlý materiál, v němž Kynclovu konstrukci odvysílanou Českou televizí zcela vyvrátil. V Německu sedm let studující historik Vojtěch Kyncl pro reportáž ČT smrskl tehdejší hrůzu na tvrzení o udávající lidické ženě na základě hodně opožděných a nevěrohodných zápisků jednoho četníka. Mně osobně není jasné, u koho pan Kyncl studoval. Rozhodně ne u solidních německých historiků, jako jsou Detlef Brandes („Češi pod německým protektorátem“, „Germanizovat a vysídlit: nacistická národnostní politika v českých zemích“), či Volker Zimmermann (např. „Sudetští Němci v nacistickém státě 1938–1945“). Nikdo z nich by si něco tak nechutného nedovolil.

Ale to je našim progresivistům fuk. Brzo nato superprogresivní marxistický plátek A2Alarm slovy jakési Johany KŁUSEK už přímo mluví o „dceři udavačky“. Po pravém stalinistickém způsobu: Po nikterak kontroverzním prohlášení se však od Památníku rozhodlo distancovat osm lidických dětí v čele s dcerou pravděpodobné udavačky Marií Šupíkovou, která vinu své matky odmítá. Ministr kultury Lubomír Zaorálek si následně 22. ledna s odkazem na „neempatické chování“ Lehmannové vynutil její rezignaci. Ústřední roli ve vyhrocení situace hraje „nesmrtelná teta“ české politiky Jana Bobošíková, která se ve věci angažuje z pozice předsedkyně lidické pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu a částí lidických přeživších očividně manipuluje. Proč se nechal do kauzy zatáhnout Zaorálek, jenž se doposud prezentoval jako poučený a bonmoty sršící ministr, zatím není jasné. Citům Marie Šupíkové nemůže a nesmí být dávána přednost před narovnáním minulosti, v tomto případě ve prospěch v Osvětimi zavražděné Štěpánky Mikešové. Židovský holokaust nestojí v centru připomínání padlých za druhé světové války nadarmo“. Dále autorka hned vyhrožuje: „Asi by tak bylo dobré zdvihnout směrem k dotyčným varovný ukazováček. Citům Marie Šupíkové nemůže a nesmí být dávána přednost před narovnáním minulosti,...!

Pan doktor Kyncl to pak úplně „nakopl“, když pro ČT prohlásil, že „na tento odbojový čin (heydrichiáda a Lidice) by Češi měli být pyšní, součástí příběhu jsou však i negativní projevy ve společnosti, s nimiž je potřeba se srovnat …. Tento příběh poukazuje na naši národní historii a měl by dané místo doplnit. Neměl by ho nijak poškodit, naopak bychom se s tím měli srovnat. Lidice byly obyčejnou českou vesnicí, těch vesnic bylo u nás šest a půl tisíce a tyto příběhy se děly všude.“

Takže podle pana doktora Kyncla se udávalo „všude“ v šesti a půl tisíci českých vesnic. Češi jsou podle mne udavači, sdělil veřejnosti dr. Kyncl, což diváci a posluchači, vytrénovaní od dvou diktatur a lží „politické korektnosti“, ihned správně ohodnotili jako „a já si na tom udělám kariéru“.

Kyncl neustále opakuje, že prý s paní Šupíkovou předem mluvil a že prý mu dala souhlas k uveřejnění. Což je potměšilá lež. Podle svědků s věcí seznámených to Kyncl navlékl takto: Pozval osmdesát šest let starou paní do restaurace pod záminkou, že s ní chce něco projednat. Sdělil jí, že zjistil, že její matka byla udavačka. Na notebooku jí ukázal „dosvědčující“ dokumenty – tedy výpověď četníka Ressla a další „důkazy“, jako např. soupis majetku paní Mikešové pořízený po jejím zatčení četníkem Resslem. Otřesená stará dáma nebyla schopna aktivně reagovat.

Když bylo paní Šupíkové deset let, nacisté vypálili její rodnou obec Lidice. Otce zastřelili, matku odvlekli do koncentračního tábora, patnáctiletého bratra zavraždili o několik dní později na střelnici v Praze-Kobylisích. Marie se dostala do Německa na germanizaci. Němci odvezli z Lidic všechny děti ve věku od třinácti měsíců do patnácti let. Na Kladně byly lidické děti po tři dny zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Tři byly vybrány jako vhodné hned na Kladně a následně předány německým rodinám, dalších sedm dětí mladších jednoho roku bylo předáno německému sirotčinci v Praze-Krči, ostatních 88 bylo převezeno do Lodže (polsky Łódź, v listopadu 1940 Němci město přejmenovali na Litzmannstadt), kde z nich bylo k poněmčení určeno dalších 7. Zbývajících 81 dětíbylo 2. července 1942 převezeno do nedalekého vyhlazovacího tábora Chełmno (německy Kulmhof) a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu. Dodatečně bylo na smrt do Chełmna posláno ještě jedno ze tří dětí vybraných hned na začátku k poněmčení. Po válce se přeživší děti s vynaložením velkého úsilí podařilo v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným, bylo jich však pouze 17. Celkem přišlo o život 88 lidických dětí.
Představte si, že této osudem týrané ženě náhle někdo, kdo se představí jako pracovník Akademie věd ČR a začne tvrdit, že její matka byla udavačka! A že na to nemá důkazy?! Neuvěřitelná necitelnost a sprostota! Otřesená paní Šupíková si konec rozhovoru podle svědectví nepamatuje, snad do ní Kyncl cosi hučel, ale ona prakticky nevnímala. Tak to je prý ten příběh „souhlasu“.

Něco jako slušnost, přiměřenost, potřeba nejprve dokázat a teprve pak to vykládat jako svoji jedinou pravdu, zdržet se neprokázaných obvinění, pracovat s historickými prameny, a ne s domněnkami, brát ohled na lidi, kterých se to bolestně dotýká, to našim Reportérům ČT a panu Kynclovi asi nic neříká.

Ti většinou nemajetní a obyčejní obyvatelé vesnice, sedláci či malí zemědělci a dělníci, jsou těmhle rozmazleným a nafoukaným spratkům s kreditními kartami a ajfouny v kapsách naprosto lhostejní. Nic nechápou, na rozdíl od většiny národa, pro které jsou ti mrtví z Lidic součástí jejich životů a nikoli hračkou pro dělání pokleslého žurnalismu a propagandy.

Obávám se, že tito lidé nejsou schopni ve své zpanštělosti a okouzlenosti svým já vůbec nic z té doby pochopit. Jim už je lhostejných jak těch 173 zavražděných u zdi Horákova statku, dalších 26 zastřelených v Kobylisích, tak ty děti, co byly v koncentráku zavražděny výfukovými plyny. Nechápou nic o hrůzách, kdy třiapadesát lidických žen bylo zavražděno v koncentračních táborech, nebo zahynulo na pochodech smrti.

Otřesné je, že jediné, o čem Wollner ve výročí zločinu v Lidicích k 10.červnu 2019 dokáže v ČT mluvit, je údajná udavačka z Lidic, která navíc ve skutečnosti udavačkou nebyla.

Lidice jsou celosvětový symbol německého zločinného fanatismu a násilí. Pro celý svět jsou symbolem. Stejně tak jako francouzský Oradour-sur-Glane. Jsou symbolem památky na všechny Němci vyvražděné vesnice a městečka a sdělením, že lidstvo nezapomene na ty statisíce zavražděných v Řecku, Jugoslávii, Itálii, v Polsku, v pobaltských zemích, na Ukrajině i Bělorusku, kde Němci vypálili více než šest tisíc vesnic a osad i s jejich obyvateli.

Co je jim, „progresivistům“, vlastně po tom, že?! Oni chtějí své senzace a kariéry i na kostech mrtvých. Kéž by v tomto případě pro ně platilo ono biblické „Anathema sit!“ - „Buď proklet!“.

***

Snad by se mohlo říci „konec dobrý, všechno dobré“. Ministr kultury Lubomír Zaorálek představil v pondělí 24. února 2020 nového ředitele Památníku Lidice. Vítězem výběrového řízení na post ředitele se stal vojenský historik Eduard Stehlík. Obecně uznávaný odborník na otázky II. odboje, který napsal o Lidicích dvě knihy. Snad se mu podaří situaci uklidnit a řídit Památník Lidice jako mimořádně významnou historickou a kulturní instituci celosvětovým dosahem.