zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Ivana Vaňková: Měli jsme všichni pocit, že jsme velké hvězdy…

Ivana Vaňková (Marlene Dietrich - Vrabčák a anděl)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

„Kdo ví, kdo jsme, kdo ví, kam jdeme? Bloudíme s pláčem i úsměvem…,“ zpívá postava Vědmy - vypravěčky v úvodu fantasy muzikálu Ráj v režii Stanislava Moši, který od února uvádí ve světové premiéře Městské divadlo Brno (prosím link). V této roli se divákům představuje herečka a zpěvačka Ivana Vaňková (alternace se Zorou Jandovou). Postava Vědmy inscenaci zahajuje, zpěv přechází v recitativ, ve kterém se odvolává na Starý zákon, vzápětí varuje před nečekaným zlomem… Do děje také vstupuje v samotném závěru: „Zázračný sen zdá se nám, když tón za tónem zní a chrám tím rozezní, hudba zní, hudba zní…“

V loňském roce se touto dobou připravovala na titulní roli inscenace Anna Karenina v režii Petra Gazdíka, svého manžela. S ním se ovšem nesetkala při práci poprvé. Mezi společné tituly patří mj. muzikály Mamma Mia (Dona Sheridanová); Představ si… (Sarah/Naomi); Děsnej pátek (Katherine Blakeová); Mary Poppins (Mary Poppins); Limonádový Joe (Tornádo Lou); či Don Juan (Isabela/ Elvíra). Herečka má na kontě víc než sedmdesát pět inscenací. Naše povídání sice směřovalo k posledním inscenacím – Ráj a Anna Karenina, ale zavzpomínali jsme také na Ivaninu cestu k herectví a přijetí do angažmá v Městském divadle Brno. Při vzpomínání jsme objevili naši společnou srdcovou záležitost – rockovou operu Juno a Avos, ve které si zpívala roli Conchity de la Conceptión v Divadle J. K. Tyla v Plzni v režii Romana Meluzína.

  • Pocházíte z obce Hrabovčík (okres Svidník). Jak se děvče z malé dědiny dostane k divadlu?
    Jemný dotek v tomto směru nastal díky mamince, která mě k divadlu přivedla. Od dětství jsem zpívala folklór, recitovala jsem… Dostala jsem se na hudebně dramatický obor na konzervatoři do Košic a po absolutoriu jsem působila jednu sezónu v prešovském divadle Alexandra Duchnoviče (rusínský národní buditel, spisovatel, řeckokatolický farář – pozn. red.). Odtud jsem si podala přihlášku na JAMU, a vyšlo to…
  • … a po JAMU následovalo angažmá v Městském divadle Brno, kde působíte dvacátou sezónu.
    Přišli jsme tehdy do divadla v první vlně skoro celý ročník, protože pan ředitel Stanislav Moša tehdy hromadně nabíral mladé lidi. Měli jsme štěstí, s muzikálem West Side Story jsme absolvovali turné po Německu. Hrála jsem Anitu v němčině a songy se zpívaly anglicky. Byla to velká zkušenost. JAMU pro muzikálové herectví připravuje na vysoké úrovni…
    … každý rok opouští obor čím dál víc velmi talentovaných absolventů. Mnozí z nich jsou našimi kolegy. Přicházejí k nám rozmanité osobnosti, skvěle zpívají a tančí, takže jsou pro muzikál velmi dobře vybaveni. Jsou pro mne inspirací.
  • Zajímala by mě Vaše zkušenost s West Side Story v Německu. Jaké to je být „hozená do vody“ divadla a rovnou při zahraničním turné?
    Byla to velká euforie. Měli jsme tehdy všichni pocit, že jsme velké hvězdy. Účinkovali jsme ve světovém muzikálu, takže jsme si turné užívali. Byli jsme mladí, měli jsme málo zkušeností. Ale neměla jsem strach, trému, pocit zodpovědnosti… Diváci po každém představení stáli a byli nadšení. Takže naše sebevědomí stoupalo. Dnes samozřejmě přistupuji k divadlu jinak. Každou roli prožívám s přibývajícím věkem daleko zodpovědněji.
  • Co se změnilo? Dnes jste v angažmá dvacátou sezónu, a předvádíte stále skvělé výkony…
    Naštěstí mě nepotkal tzv. syndrom vyhoření, zatím, musím to zaklepat. Snad i proto, že jsem byla určitou dobu na mateřské dovolené. Pak taky proto, že moje láska k divadlu je zatím neutuchající a mám nádherné a rozmanité role. Někdy se sice potkají vedle sebe v jednom týdnu tituly, každý z jiného soudku a všechny nějak náročné. To jsem potom unavená nejen fyzicky, ale přesto se snažím nepodléhat a prožít vše naplno a pokud možno jako poprvé. Nikdy nic "nešidím," stejně bych pak z toho měla nejhorší pocit já sama. Ale ne vždy se všechno povede i přes veškerou snahu.
  • Nedá mi to, ale připomenu jednu z Vašich starších rolí, která mě zaujala. Totiž Conchita de la Conceptión v inscenaci Juno a Ávos v Plzni Mám dokonce desku se záznamem této rockové opery z 80. let.
    Když jsem byla v angažmá v rusínském divadle v Prešově, tak jeden kolega LP této opery donesl. Doslova jsem si tu hudbu zamilovala. I když dnes nám může připadat starší, zejména kvůli aranžím, emoce, které z toho linuly, jsou ve mně dodnes. Příběh silné lásky. Na JAMU jsem psala o tomto díle diplomovou práci. Takže mě potěšilo, že jsem dostala nabídku účinkovat v této inscenaci v Plzni. Dodnes je to moje srdcová záležitost. Viděla jsem dokonce na videu moskevskou verzi z divadla LENKOM s tehdejší hvězdou Nikolajem Petrovičem Karačencovem. Byl doslova fascinující.
  • Nejnověji jste zpívala v druhé premiéře muzikálu Ráj. Můžete přiblížit, jaká byla příprava takovéhoto projektu? I když v Městském divadle Brno jste na světové premiéry zvyklí, zejména z dílny tvůrčího dua Moša – Merta…
    Moje role v muzikálu Ráj je rozsahově menší, takže jsem byla na zkoušky zvaná pomálu a připravovala jsem se spíš jen u klavíru. O to radši jsem se nechala překvapit výsledkem. Poprvé jsem inscenaci uviděla celou až ve chvíli, kdy už byla v podstatě hotová a já jsem do ní jen tak nenápadně vstoupila na začátku a na konci.
  • Zmínili jsme v úvodu dva výstupy Vědmy, ale nemůžeme opomenout třetí výstup Intermezzo – o naději. Dovolím si citovat: „A dál hlavu zvedáš, už zlobě šanci nedáš! Jenom ten, kdo víru má, najde ráj.“ Osud – naděje – víra…
    Moc hezký text Stanislava Moši, povzbudivý do dnešního světa a krásná hudba Zdeňka Merty.
  • Vaší velkou dramatickou rolí byla Anna Karenina. Celý svůj život byla zvyklá podřizovat se konvencím, než ji potkala velká láska… Karenina představuje energickou, krásnou, moudrou a elegantní ženu. Jak ji vnímáte vy?
    Mám velkou radost, že mě tato role potkala. Když se dnes vysloví jméno Anna Karenina, všichni mají pocit, že to téma znají. Román se dočkal několika filmových verzí, dokonce byl natočený televizní seriál (2000, režie David Blair, roli Kareniny ztvárnila Helen McCrory – pozn. red). O to větší zodpovědnost jsem na počátku zkoušení cítila. Ale čím víc se ta role stávala mou nebo já její, ostych ustupoval. Karenina je nádherná role, kde se toho dá spousta prožít a procítit. Zkoušení bylo intenzivní a radostné a taková je i každá repríza.
  • U podobných velkých rolí bývá zvykem, že režisér s herečkou pracuje samostatně mimo hlavní zkoušení. Bylo to stejné i v případě režiséra Petra Gazdíka?
    Někdy se to stává. A já jsem skutečně ráda, když mi Petr radí, kdykoli zavadíme o divadlo. Věřím jeho pohledu na věc, a i když mám pocit, že přemýšlím o roli hodně, tak on ještě víc. V případě Anny Kareniny se nestalo, že bychom zkoušeli i doma. Jak už jsem říkala, zkoušky byly dostatečně intenzivní.
  • Anna Karenina představuje příběh silné lásky…
    … a to je vždycky fascinující, jak pro tvůrce, tak i pro diváky. Dodnes nechápu, jak mohla opustit syna. Najednou se vynoří vášeň, "osudová přitažlivost" a člověk si asi nemůže prostě pomoct.
  • Jako herečka musíte podobnou silnou lásku na jevišti opětovat třeba obden. Připomeňme vaši roli v inscenaci Červený a černý. Můžete prozradit, jak se s tolika city srovnáváte v civilu?
    To je jako v bibli, dej a bude ti dáno.
  • Jste obsazovaná nejen do činohry, ale také do muzikálů. Opera i muzikál jsou náročné disciplíny, protože ke všemu se navíc musíte soustředit na techniku zpěvu. Musíte vědět, kdy začít, nasadit tón, držet rytmus a sílu hlasu…
    Máte pravdu, ale když už máte ve zpěvu trénink, tak vám to nepřijde jako taková dřina. V tomto ohledu vzpomínám na Flashdance, kde hraji tanečnici a do toho zpívám. Tam kolikrát seběhnu z jeviště a mám pocit, že mě snad odvezou, protože plíce mám až v krku (smích). Na to se ovšem dá zvyknout, dá se to natrénovat.
  • Neměli bychom zapomenout na muzikál Děsnej pátek, protože…
    …to je o matce a dceři, kterým při jedné hádce "přeskočí" duše. Nějakým kouzlem se matka převtělí do dcery a naopak. Mají si vyzkoušet, jaké to ta druhá má, co prožívá, co ji trápí a těší a to v jednom dni. V těle matky hraji pubertální šestnáctiletou dceru a to skýtá mnoho komických, ale i bolestných situací. Chodí na to matky s dcerami, i otcové se svými syny, a potvrzují nám, že je to přesně jako u nich. Úplně to v nich rezonuje.
  • Statisticky prý existuje nejvíce konfliktů mezi matkou a dcerou. Když se na to podíváme vašima očima?
    Mám syna, takže toto mě určitě nepotká. S mou maminkou máme skvělý vztah. Jediné, co od malička nesnáším, jsou hádky. Snažila jsem být nekonfliktní a hodná dcera. S maminkou jsme nikdy neměli spory. Samozřejmě moje puberta byla náročnější. Hlavně v tom smyslu, že jsem se úplně uzavřela do sebe. Maminka musela ze mě šílet, když ze mě chtěla něco dostat. Jako by mluvila do zdi. Nakonec jsme to doma ustáli dobře.
  • Jak hádky řešíte dnes na jevišti?
    Když se mám na jevišti doslova s někým „poštěkat“ v té nejsilnější agresi, trvá mi to. Často hystericky řvu a nikdo mi to moc nevěří. Já se k pravdivé emoci takového typu musím "proplakat" a když si to pak tímto způsobem odžiju na zkouškách, pak to už jde i bez slz.
  • Každý překonáváme své malé Mont Everesty.
    Snažila jsem se hodně čerpat ze svého okolí, ale nakonec stejně končím u sebe, jen vlastní pocity můžu nakonec prožívat na prknech i mimo.

    www.mdb.cz

    2.3.2020 16:03:55 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •