Po ničivém válečném konfliktu něco dlouho viselo ve vzduchu. Bylo jasné, že stará éra definitivně končí a teď musí přijít něco radikálně nového. O tom snila alespoň mladá generace, tolik alergická na dekorativní styly předválečné epochy, jako byly historismus a secese.
Smutný pohled na Mrázovku. Když výstavní čtvrť chátrá |
Ani „úlet“ s podivným kubismem je nenadchl. Mladí by rádi navazovali na Kotěru a jeho střízlivou modernu, rádi by stavěli z nových materiálů – betonu a oceli – , které už nechtějí zakrývat, přejí si nechat je vyznít v plné kráse. Ohnisko vzdoru možná příznačně vzniklo především na nejkonzervativnějším učilišti, jímž tehdy byla pražská technika.
Mladický vzdor
Tam je však neučili obdivovaní Kotěra či Plečnik, ale postarší představitelé stylů, které tak nesnášeli: mistři neorenesance Jan Koula nebo neobaroka Rudolf Kříženecký, secesní mágové Alois Čenský, Antonín Balšánek, později i Josef Fanta. Studenti museli projektovat v historických slozích a to je moc nebavilo. Dokonce vstoupili do stávky a přáli si, aby přišel Plečnik nebo jiný wagnerián, ale to se nepodařilo, protože Slovinec měl plno práce s přestavbou Pražského hradu, navíc získal četné zakázky ve své zemi, kde mu nabídli i profesuru na nově zřízené škole.
Nakonec sice na techniku přišel další žák vídeňského architekta Otty Wagnera, jímž byl Antonín Engel, jenž si už před válkou získal respekt jako autor modernistických staveb v Poděbradech i Praze, ale pak následovalo zklamání, když jeho další tvorba směřovala k suchopárnému neoklasicismu.
Především z iniciativy nadaných posluchačů, jako byli ti narození kolem roku 1900 – Jaroslav Fragner, Karel Honzík, Eugen Linhart, Jan E. Koula, Vít Obrtel nebo Josef Havlíček –, vznikla jakási neoficiální výstava jejich architektonických vizí, záměrně provedených na zadní straně složitých výkresů z deskriptivní geometrie, což byl studenty obzvlášť neoblíbený předmět. A jsou to podivuhodné obrázky. Představují rodinné domy, činžáky nebo sakrální architekturu, jež zprvu vychází z kubismu, který se ovšem snaží dynamizovat.
Poté, co se v avantgardních revuích té doby seznámili se studiemi švýcarského vizionáře Le Corbusiera, ruských konstruktivistů, nizozemských neoplasticistů nebo okruhu německého Bauhausu, se jejich studie zklidnily a programově mířily k architektuře oproštěné od všech zbytečností, často tvořené jen soustavou geometrických těles. Hodně je ovlivnila i moderní a pragmatická americká architektura, zejména v podobě mrakodrapů, které v Chicagu nebo New Yorku rostly jako houby po dešti, ale vzorem pro mladou generaci byli i starší kolegové Josef Chochol, Jiří Kroha nebo Bedřich Feuerstein, kteří skoncovali s kubismem a volili formy, pro něž se vžil termín purismus.
Vítězství avantgardy
Tehdy se také začal formovat spolek avantgardních umělců Devětsil, jehož guru Karel Teige se pokusil sezvat umělce různých profesí, od výtvarníků, fotografů nebo hudebníků až po lidi od divadla nebo literáty. A byli to právě architekti, kteří v Devětsilu sehráli významnou roli. Ve svých sbornících Teige jejich tvorbu konfrontoval s pracemi zahraničních souputníků, publikoval umělecké manifesty a vše ještě příznačně doplnil o reprodukce divů moderní techniky, jako byly zaoceánské parníky, ponorky, aeroplány…
Samozřejmě, bylo v tom hodně romantiky a víry v pokrok, ale důraz byl kladen i na sociální problémy společnosti. K prvním skutečným stavbám však bylo na prahu třetí dekády minulého století ještě daleko. Pedagogové na technice k takovým experimentům, navíc často záměrně kresleným hodně naivisticky a bez atributů, jako bylo stínování, přistupovali s odporem. Po sporech s profesorem Balšánkem nakonec Fragner techniku opustil a raději odešel studovat na Akademii, kde vládly mnohem svobodnější poměry. Tady si mohl takový Jaromír Krejcar dovolit nakreslit mrakodrap a tolerantní Kotěra ho s ním nevyhodil.
Oficiální architektura, reprezentovaná především starší generací, k níž tehdy patřili Otakar Novotný, Josef Gočár, Pavel Janák, Bohumír Kozák nebo Ladislav Machoň, sledovala úplně jiné trendy. Tyto stavitele okouzlil tzv. národní sloh, tedy dekorativní verze stylu art deco, k níž u nás položil základy právě v roce 1920 Gočár svou budovou Legiobanky v pražské ulici Na Poříčí.
Trvalo to však jen půl dekády, než avantgardní větev československé architektury nakonec oslavila své vítězství a v Československu prosadila nejen purismus, ale i konstruktivismus a funkcionalismus. Výše uvedení představitelé starší generace nakonec rezignovali a tyto styly přijali za své.
