Objevná nahrávka Marka Štryncla s Musicou Floreou

Anna Šerých, 08.03.2020 0:24

Jan Anselm Fridrich, nové jméno barokního skladatele! Máme o něm pouze jediný údaj – „v roce 1769 zemřel skladatel hudební a přeslavný varhaník Anselm Fridrich“. Tak nás citací ze žďárského klášterního archivu informuje Pavla Semerádová ve své doprovodné studii k nahrávce Fridrichova oratoria ve světové premiéře. Je to nález z archivu premonstrátského kláštera v Želivu: „Musica in luctu sive piae considerationes in amarissimam Christi passionem ex prophetarum Oraculis extractae et sacro die Parasceves in Monasterio Fontis B. V. Mariae ad Zaram post solis occasum ad sepulcrum Domini auri et audiendum: Menti ad conteplandum Oratorio musico praepositae.“ Ten předlouhý titul říká vše: „Hudba v zármutku neboli zbožné rozjímání o hořkém utrpení Krista, z knih proroků vybrané a ve svatém dni na Velký pátek v klášteře u Pramene Blahoslavené Panny Marie po západu slunce u hrobu Páně, k vidění a poslouchání, k zamyšlení a kontemplaci provedené.“

Musica Florea a Collegium Floreum pod taktovkou Marka Štryncla představují oratorium Hudba v zármutku v novodobé premiéře. O kterém Velkém pátku zaznělo prvně v cisterciáckém klášteře ve Žďáře, pro který je určeno, nevíme, doloženo je provedení v premonstrátském klášteře v Želivu roku 1764. Dílo objevené po více než dvě stě padesáti letech je živým a přitažlivým dokladem bohaté barokní hudebnosti v Čechách, jak prostupovala především církevní prostředí.

Nahrávka dává impuls k dalším bádáním v cisterciáckých archivech, s přáním objevit další odezvy a produkty kulturní činnosti zejména žďárského opata Václava Vejmluvy a jeho pokračovatele opata Bernarda Henneta; pod vedením těchto vzácných mužů patrně Jan Anselm Fridrich žil. Je možná hlavolam, kam všude sáhnout, když žďárský hudební archiv těch časů takřka neexistuje.

Oratorium Musica in Iuctu je skladba zručná, zcela v rangu dobového českého baroka, neokázalého, které vycházelo z možností lokální interpretace; nicméně osobitá a poučená muzikalita autora je zřetelná také v užití instrumentálních doprovodů. Jan Anselm Fridrich napsal oratorium přímo pro konkrétní uvedení v konkrétním místě, je to evidentní doklad hudební praxe dané lokality a společenství. Nejedná se o každodenní mešní kompozici, ale o věroučnou oslavu velkopáteční biblické události. Autora latinského textu neznáme, byl to patrně některý ze spolubratrů. Napsal libreto poetické, plné účastenství na utrpení Páně a zásadních pobídek, jak akt Božího milosrdenství a Kristovy oběti prožívat a jak mu vzdávat úctu. Intenci povznést mysl k Bohu, zaujmout, snad i pobavit hrou? Zadání dle názvu – Hudba v zármutku (…) k vidění a poslouchání (…) – splňuje Fridrichovo zhudebnění beze zbytku.

Marek Štryncl citlivě oživuje decentní, barokně zdobný projev autora, libě znělé orchestrální vstupy, předehru, mezihry i dohry jednotlivých pasáží nechává naplno promlouvat svým půvabem v citlivě vedeném tempu, bez zbytečné akcentace. Polyfonní Introdukce v pomalém vznešeném kódu zní melodií a fugovým zpracováním, jemuž pozounové vyznění dává předzvěst příběhu smutku a kajícnosti. Základní sdělnou hodnotu příběhu mají střídající se sólové party: Basový recitativ „Filiae Jerusalem… venite et videte“ („Dcery Jeruzalémské… pojďte a vizte“) udává jasný tón celému velkopátečnímu účastenství; všechny ty bědy Kristova utrpení líčí sólové da capo árie v střídavém sledu hlasových rozsahů, všem je dána decentní dramatičnost a lyrika dotvářená také smyčcovými doprovody. Ono „considerationes in amarissimam Christi passionem“, jak nás k „rozjímání o hořkém utrpení Krista“ oratorium nabádá, předkládá hned první sólo. Soprán oznamuje „Planctu cor concidit“ („Žalem srdce umdlévá“) a účinně vyzývá i hvězdy k podpoře sdíleného žalu. Výrazný a dobře dimenzovaný soprán Evy Benett vykresluje všechny trylkové ozdoby přesně, jemně zpěvně, bez okázalosti, jak sluší tématu a Fridrichově zpracování.

Úder dramatu vnáší gradační recitativ basový: „Agnus occisus est“ („Beránek byl zabit!“). Následná basová árie, zejména její střední díl – „Vos astra oro opem, tristes consonate“ („Vy hvězdy, oplakávejte tento čin, smutně zpívejte“) – je lyricky, žalně působivý, návdavkem v přesvědčivém podání Jiřího Miroslava Procházky, který pak graduje závěr, krásně a zcela v zákonitosti dacapové árie. Altová sóla přednáší skvěle Jan Mikušek. Témbrem i výrazem naplňuje lyričtější pasáže oratoria, v recitativu zdůrazňuje Spasitelův úděl, v árii pak naplno vyzývá k zbožné úctě: „Peccator non morare Crucifixum adorare“ („Hříšníku, nemeškej! Ukřižovaného Krista uctívej!“) – což jsou hlavní myšlenky oratoria, poetický fundus díla stavěného na biblickém textu starozákonních proroků, především Izaiáše, slovo od slova. Každá árie přednáší poselství spásy, zejména hodně zdobná, pěvecky náročná árie „Compuncto corde suspira“ („Se srdcem probodeným“) svěřená tenoru. Václavem Čížkem citlivě vyzpívané „desume mentem“ („pozvedni mysl“) ukazuje také na autorovu ilustrační melodickou zručnost. Ostatně svůj projev prožitku násobí komponista v sopránovém výstupu, podpořeném pozounovým doprovodem, „Dura corda convolate“ („Shromážděte se, tvrdá srdce“).

Krásnou mezihrou dechové melodie a krášlících smyčců graduje další význam poselství, v nábožném kontextu snad nejzásadnější: „inter Deum fiat foedus gratiae“ („mezi tebou a Bohem vznikl svazek milosti“). Sled uzavřených čísel nabírá na hudební kráse následujícími výstupy, altovým i basovým, a vrcholí stručnou sborovou sumarizací nabádavé výzvy: „Plangite montes, En in Cruce moritus Justus“ („Naříkejte, hory – Hle, na kříži umřel Spravedlivý“). Žalné oratorium nemůže mít závěr jásotu, Jan Anselm Fridrich mu dal oslavné znění lahodné pozounové melodie a krásného harmonického závěrečného akordu. O tom, že se jedná o skladbu výmluvné kompoziční zdatnosti a melodické samozřejmosti, nás pojetí ansámblu Musica Florea přesvědčuje zcela. Muzikantsky živou, sdělnou interpretací, která plyne v jednoduchém, suverénně samozřejmém projevu bez jakýchkoli okázalostí. Zajisté se tento pozoruhodný objev střídmé barokní polyfonie dožije i umocněné autenticity na místě, kam oratorium svou dedikací patří. Navíc když žďárský kostel, dnes basilika minor Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše, má stále vzácné varhany Jana Davida Siebera, autentický barokní nástroj, na který zajisté Jiří Anselm Fridrich hrával.

František Ignác Antonín Tůma (1704–1774), významný skladatel přelomu baroka a klasicismu, na svůj pravý objev, monografii a důvěrnou znalost života a díla ještě čeká. To stručné, co o něm víme, jasně proklamuje jeho historickou důležitost a právě jeho kantáta Stabat Mater má značnou hudební přitažlivost. Tůma získal v Čechách výtečné školení u minoritského kněze a hudebního pedagoga Bohuslava Matěje Černohorského a podpora hraběte Františka Ferdinanda Kinského mu umožnila studia ve Vídni u dvorního kapelníka, věhlasného Johanna Josepha Fuxe. Sám F. I. A. Tůma pak profesi kapelníka a skladatele zastával nejdříve u svého hraběcího mecenáše, posléze přímo u rakouského císařského dvora. Stal se komorním skladatelem a ředitelem kapely císařovny Alžběty, byl komponistou velmi žádaným. Poslední léta svého života strávil v klášterním ústraní řádu Premonstrátů.

Za autora středověké sekvence Stabat Mater o žalu Panny Marie, Matky pod křížem, je považován františkánský mnich Iacopone da Todi (†1306). Na počátku 18. století se tato sekvence stala oficiální součástí misálu a breviáře, tedy obecně známá a není divu, že duchovně kontemplativní Tůma se rozhodl tento poetický klenot zhudebnit. Musica Florea, Collegium Floreum a sólisté předkládají krásu Tůmovy kompozice velmi účinně. Sledují skladatelovu citlivost pro slovo a tón, jeho niterný výraz děje. Tůmova zpěvná melodie je nesená textem, má cudnou, žalnou a líbivě dramatickou výraznost. Jednotná vazba čtyřhlasé kantáty, postupně modulované podle sdělení každé pasáže, žádná okázale stavěná polyfonie, ale hluboká procítěnost aktu děje, skutečný nářek i skutečná naděje.

To vše Marek Štryncl podtrhl tím, že rozehrává také orchestrální mezihry a předehry a v mnoha výstupech upřednostňuje sólové hlasy i měkkou barvu varhanního doprovodu. Larghetto kratičkou předehrou definuje atmosféru a precizně vyzpívaný basový nástup Miroslava Procházky přejímá do tenorového sóla i Václav Čížek; jejich polyfonní souznění je krásné, zejména pasáž „dum pendebat Filius“ („v hořkých vzlycích pro syna“) jasně definuje, jak jímavá skladba Ignáce Tůmy se nám nabízí. Sbor nastupuje ve verši „O quam tristis et afflicta“ („Žaluplná, zarmoucená“), v Andante „Quis est homo, quie non fleret“ („Kdo nad Tebou nezapláče“) se pak působivě proplétají soprán Evy Benett s altem Jana Mikuška. Larghetto „Pro peccatis suae gentis“ („Naše vina Tvého syna týrá“) zpívá zcela jímavě tenorista Václav Čížek a prosebný kolorit komorního oratoria podtrhuje duo sopránu s altem – „Eia Mater, fac ut ardeat cor meum“ („Matko Boží, dej, ať mé srdce patří Kristu…“).

Marek Štryncl rozvrhuje obsazení hudebně účinně, ve službě skladbě a ve službě posluchačskému vjemu. Pasáž „Sancta Mater istud agas“ („Maria, do srdce mého vtiskni rány“) svěřil sboru a zde i dechové nástroje dokrášlují hudební strukturu díla. Urgentní Larghetto „Fac me vere tecum, pie flere“ („S Tebou pláči, slza smáčí oči“) je barevně dokonalý duet altu a tenoru, tedy Jana Mikuška a Václava Čížka, v polyfonním doprovodu varhan, dechových nástrojů a houslí. Naléhavé prosby se stupňují a gradačně, kompozičně logické a zpěvné vedení hlasů silně promlouvá také ve sborovém oddíle „Fac me plagis vulnerari“ („Kéž mě jeho rány zhojí“), kde vévodí soprány. Vrcholí v překrásném Andante „Fac ut animace donetur paradisi gloria“ („Dej, ať nebe je mi přáno“), ve forte, které nabírá na výrazové monumentalitě a končí smírným adagiovým Amen.

Nahrávka má kromě zaručeného posluchačského zážitku také cenný bonus poznání, jak rozličně a osobitě znějí skladby stejného námětového okruhu, autorů stejné rodové provenience Bohemia, stejné generace, žijících však a působících v odlišných koutech světa, byť ne tak vzdálených: ad Zaram, tedy ve Žďáře a ve Vídni. Pozoruhodné skladby a pozoruhodná odlišnost. František Ignác Antonín Tůma nám už hodně předříkává krásy klasicismu a Musica Florea to potvrzuje.