Heřman zažil dost divoké dva měsíce, ve kterých jako krizový manažer zvedal k pádu určené Dynamo.
„Bylo to těžké, bylo to často proti všem. V prosinci nás všichni vyškrtli z extraligy a mnoho lidí v klubu rezignovalo. Mým úkolem bylo Dynamo znovu nastartovat, spojit všechny v jeden tým a úkol zvládnout. To se naštěstí nakonec povedlo,“ říká Ondřej Heřman.
Byla to v pátek po výhře v Brně hodně velká úleva?
Od čtyř pěti let jsem chodil každý den na pardubický zimák. I na vysoké škole jsem psal diplomovou práci na téma historie pardubického hokeje. Pak jsme si tady vymysleli arénu, podařilo se ji opravit, měli jsme úspěchy. Doopravdy jsem nechtěl, aby se takto tradiční věc ponořila do totálního dezolátu, ze kterého by nemuselo být návratu. Vážně jsem nechtěl, aby naši fantastičtí fanoušci chodili na první ligu. Ta do Pardubic nepatří. To je pro mne nejvíce, tradice pokračuje.
Kde se vzala myšlenka, že se znovu vrátíte do vedení Dynama?
Chodil jsem téměř na všechny hokeje. Koupil jsem si sky box a sledoval jsem, jaké kroky dělá minulé vedení. A byl jsem čím dál více zděšený. Nedávalo to hlavu ani patu a řítilo se to ke dnu. Už před Vánoci jsem byl u primátora Martina Charváta s tím, že bych chtěl pomoci. Tenkrát ještě neměl politickou podporu mě do Dynama pustit. Chci mu poděkovat, že v lednu tu odvahu našel. Klíčová pak byla schůzka na začátku ledna v rámci výběru nového spolumajitele, kde jsme s Petrem Dědkem politikům jasně řekli, že je konec a že jestli se hned něco nezmění, tak se už nebavíme o extralize. Po politicích jsem chtěl jen dvě věci, aby zůstal Dušan Salfický a že budu mít všechny pravomoce.
V jakém stavu jste našel klub?
Ve strašném. Atmosféra děsivá, bývalý šéf dozorčí rady Ivan Šubrt utekl jako malý kluk, výměna trenérů vůbec nezabrala, celkově to bylo úplně špatné. Chyběla energie.
Byla během dvou měsíců situace, kdy jste si říkal, že už to nedopadne?
Hodně špatné to bylo po Mladé Boleslavi, kdy jsme ztratili výhru na konci. Špatné to bylo po Varech, kde jsme inkasovali v poslední vteřině. A asi nejhorší to bylo po zápase s Litvínovem, který jsme nezvládli psychicky. Hned druhý den ráno jsem svolal starší hráče, pak trenéry a pak všechny dohromady. A tam jsme se všichni pochopili, co a jak budeme hrát, a od derby už šla naše hra strmě vzhůru. Dělali jsme body a ještě se na to dalo koukat.
Nyní se hodně mluví o konci extraligy, o množství nečekaných výsledků. Jaké to bylo bodovat, ale stále zůstávat poslední?
Když se tohle začalo dít, už jsem měl kabinu, trenéry i lidi z kanceláře na jedné lodi. Byli jsme tým, všichni jsme věděli, za čím jdeme. Například každý viděl zápas Kladno - Sparta. Druhý den jsem v kabině zakázal noviny, televizi a všechna motivační hesla jsem směřoval jen k našemu večernímu zápasu s Plzní. Chtěl jsem v kabině jen pozitivní emoce. Brečení by nám nepomohlo. Vše bylo o nás. Řekl jsem hráčům, že nám nikdo nepomůže.
Zažil jste tituly, zažil jste boj o sestup - dá se to porovnat?
Když jsme prohráli sedmé finále se Slavií, tak mi medaile nesměla do baráku. Z dnešního pohledu si jí vážím, protože na ní mnoho hráčů či funkcionářů nikdy nedosáhlo. Ale tato prohra by byla daleko těžší. Ve finále vlastně o nic nešlo, tady šlo o budoucnost hokeje v Pardubicích. Ostatně mi v pátek večer přišlo více gratulací než právě po titulu a já to chápu. Byli jsme na hraně života a smrti. Z pohledu klubu šlo vše.
Zestárl jste o hodně za poslední týdny?
Bylo to psychicky náročné. Měl jsem snad jen dva dny volna. Trpěla rodina. Chtěl bych proto i poděkovat manželce, že to se mnou vydržela. Taky zaměstnavateli, který mě nechal pracovat v Dynamu. Zvládli jsme ohromnou věc. A to i díky Dušanu Salfickému, který nám sehnal obránce Zacharčuka. V neposlední řadě musím vyzdvihnout zkušené hráče v čele s Tomášem Rolinkem, který splnil roli lídra a pomohl nám vybudovat tým, který byl vlastně ke konci sezony na špičkové úrovni.
