„Neodešel jsem kvůli politice,“ říká manažer, který dnes velí KV Areně. Svého rozhodnutí nikdy nelitoval.

Co jste dělal před vaším angažmá na krajském úřadě?
Dělal jsem ředitele odboru Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Pro NKÚ jsem pracoval osm let, z toho čtyři roky v pozici vedoucího územního pracoviště pro Karlovy Vary, Sokolov a Cheb. Bylo to super, protože ve finále jsem měl povědomí o tom, jak funguje veřejná správa, obce. V pozici vedoucího jsem kontroloval prakticky vše. Zdravotnictví, sociální věci, zemědělství…

Takže průprava v úředničině?
Byla to dobrá škola.

Přesto jste se asi musel učit hodně nového.
Byla to práce se samosprávou. Procesy samosprávy, tedy fungování zastupitelstva, fungování rady, práce s veřejností… To vše se člověk musel naučit, protože byl neustále pod drobnohledem. Kraje začaly výkonem kombinované a státní správy dohromady. Dřív to byl třeba jen stavební úřad na obci, ale tohle bylo poprvé ve velké míře. Státní úřady a okresy si vždy dělaly, co chtěly, a města s tím bojovala. Teď se to dostalo takříkajíc do jednoho pytle, kdy stejní lidé dohlíželi jak na výkon státní správy, tak na výkon samosprávy. Hejtman kontroloval a řídil mě. Já si nemohl hrát sólo, museli jsme fungovat jako tým. Krajský úřad musel pracovat tak, aby politika byla dobře a úřad fungoval jako namazaný stroj.

Prakticky ze dne na den jste dostal pod své velení stovky úředníků. Co pro vás bylo v tomto ohledu nejtěžší?
To není úplně pravda. První den jsme měli práci pro 80 lidí. Ze zákona tehdy přešly na kraj povinnosti. Ale měli jsme jenom osm zaměstnanců, 72 jich chybělo. Měli jsme dva řidiče, dva údržbáře, sekretářku a tři zemědělce. Práce ale byla pro stavební odbor, sociálku, regionální rozvoj, prostě pro spoustu oblastí. Ale ti lidé nikde nebyli. Museli jsme je nabrat, ale od prvního dne jsme zároveň museli odpovídat na dopisy a řešit nastalé situace. Ve spoustě věcí jsme byli odvolacím orgánem. Města nám automaticky začala posílat své požadavky, ale na kraji to neměl kdo dělat. To byl první den. Nabrat lidi ale trvá. S obrovskou rychlostí jsme je proto museli sehnat. Tehdy jsme udělali tu věc, že jsem nasmlouval obecní úřady v různých částech republiky, jejichž kvalifikovaní lidé za nás tuto práci prvních pár měsíců dělali. A já jsem jejich výsledky za krajský úřad podepisoval. Takže vlastně takový outsourcing veřejné správy pro veřejnou správu. To trvalo několik měsíců, ale nikdo nepoznal, že krajský úřad nemá lidi. Tehdy ale byla velká součinnost se státem, pomáhalo nám ministerstvo vnitra, pro místní rozvoj i další rezorty. Pak jsme museli vymyslet výběrová řízení na pracovníky kraje. Bylo dobré, že politici, kteří se na kraji sešli, byli, i když tlačili, rozumní. Věděli, že kvalita úřadu se odehrává od kvality lidí. Proto jsme nejdřív vybírali vedoucí pracovníky, a s nimi pak ty řadové. Na konci roku jsme měli 80 až 100 lidí. Byla to šílenost.

Požadavky na personální obsazení úřadu ale určitě postupně rostly?
Druhý rok jsme potřebovali asi 180 lidí. Čtvrtým rokem jsme se zastavili na nějakých 250 zaměstnancích. A pak se postupně stav doplnil na 315 lidí. Tolik zaměstnanců měl kraj, když jsem odcházel.

Měl jsem vždy pocit, že lidé z rušených úřadů plynule přešli na kraj...
V některých krajích to tak bylo. Například v Plzni detašovaná pracoviště institucí přešla do kraje. Ale Karlovy Vary detašovaná pracoviště neměly. Tady bylo jenom územní pracoviště ministerstva zemědělství. To byli právě ti tři úředníci z úplných počátků. Když po dvou letech rozpouštěli okresní úřady, přišlo asi 50 lidí z 90, kteří přijít měli. Ale právě proto, že jsme neměli žádná územní pracoviště, museli jsme lidi nabrat. V Plzni aspoň přišel někdo, kdo dříve svou práci dělal. My ale nikoho takového neměli. Tím jsme se totálně lišili od ostatních regionů. Podobné problémy měl možná Zlín. V prvních letech jsme měli polovinu úředníků ze soukromé sféry a polovinu z jiných úřadů. Mělo to své výhody. Lidé ze soukromé sféry měli svůj drajv a byla radost s nimi pracovat. Obecně se s nimi pracovalo lépe než s úředníky. Byla to čerstvá krev do úřednického systému.

Práce s lidmi vás bavila?
Určitě. Zní to možná hloupě, ale já byl u všech výběrových řízení. Dělala se na 320 pozic. Na každou z nich jste pozval minimálně 10 až 15 lidí. Zájem byl velký, byli jsme dobrý zaměstnavatel. Takže jsem odhadem udělal šest až sedm tisíc výběrových řízení. Chtěl jsem si společně s vedoucími vybrat své lidi. To byla obrovská práce. Výběrová řízení jsme dělali i o víkendech. Když už jsme nějakého člověka vybrali, viděli jsme v průběhu let proč. Při výběru bylo dobré vybírat povahu, ne znalosti. Vše se můžete naučit, ale povaha zůstává. Takže jsem se mnohokrát ptal: „Chcete ho jako kolegu? Jako nadřízeného?“ Pro to, aby kolektiv žil, je ale zapotřebí v určitém okamžiku přestat hledat venku. Musíte ukázat, že přímo na úřadě jsou dobří lidé, kterým je třeba dát příležitost. Aby věděli, že mají kariérní postup. Takže pak jsem vedoucí pracovníky vybíral nad telefonním seznamem úřadu. Je to motivace pro ostatní.

Když už se bavíme o práci s lidmi, doslechl jsem se cosi o vyhlášených večírcích úřadu...
Ty s tím úzce souvisí. Jednou za rok jsme uspořádali večírek, na kterém jsem zpíval, recitoval, prostě dělal klauna. Aby kolegové věděli, že nejsem jen ten přísný ředitel, ale i člověk do party, který si ze sebe dokáže udělat legraci.

V čele krajského úřadu jste stál 15 let. Co vás vedlo k rozhodnutí změnit místo? Byla v tom politika?
Rozhodně ne. Tam, kde je zastupitelstvo a rada, prochází úřad čtyřletým cyklem. Je o tom, že přijde nová rada a nové zastupitelstvo a začíná se od nuly. Všem vysvětlujete, jak to funguje, že vy jste dobrej, že úředníci jsou dobří. Noví radní či zastupitelé přicházejí zvenku a nevědí, co se odehrává. Mají zkreslené informace, pro mnoho lidí je to nepochopitelné. Úředníci by možná rádi udělali rozhodnutí podle jejich přání. Ale nemohou, protože by je za to zavřeli. A vy pořád vysvětlujete, co lze, co nelze a kde jsou mantinely. Trvá rok a půl, než si s kýmkoliv sednete. A když to opakujete čtyřikrát, je to vyčerpávající. Druhá věc je, že když vedete 350 lidí za obrovského tlaku hejtmana, zastupitelstva, veřejnosti či novinářů, tak prostě jednou síly dojdou. Párkrát jsem slyšel, že jsem odešel kvůli politice. Vůbec ne! Poslední rok jsem nedokázal fungovat bez toho, aniž bych musel chodit místo oběda do lesa. Byl jsem bez energie, podrážděný. Nejtěžší a zároveň nejlepší rozhodnutí pro mě bylo odejít. Měl jsem rok napsanou dohodu o ukončení pracovního poměru. Ležela mi na stole v červených deskách. Tři měsíce před odchodem jsem ji podepsal, měsíc předtím jsem šel za hejtmanem. Bylo to těžké rozhodnutí, ale musel jsem ho udělat, abych přežil. A aby nebylo vůbec spojované s politikou, chtěl jsem odejít tři čtvrtě roku před volbami. Ještě jsem doporučoval radě, koho vzít místo mě.

Litoval jste někdy?
Samotného mě to překvapilo, ale ani jednou. Ten krok považuji za nutnost. Teď dělám v KV Areně. A vidím na sobě, jak mě zase něco oživilo, jak mě něco baví. Dva a půl roku jsem pracoval sám na sebe. Odpočinul jsem si od lidí, ale po dvou letech jsem zjistil, že bez nich nedokážu být. Je radost zase něco řídit a posouvat dál.

Když se ještě vrátím k vašemu ředitelskému postu na krajském úřadě, myslíte si, že jste byl oblíbený?
To se musíte zeptat na kraji.