Deriváty Mini: Britský knedlík měl mnoho podob (1. díl)

Kultovní „miník“ oslavil v roce 2019 padesátku. Stal se základem mnoha dalších aut, která využívala jeho techniku. Zdaleka se nejednalo jen o karosářské deriváty, tedy luxusní tudory Riley Elf a Wolseley Hornet, případně plážový Moke, který vznikl původně pro armádu, také s pohonem všech kol a dvěma motory. To byly „koncernové“ varianty. Motorů i podvozků však využívaly také externí firmy, které s BMC a později British Leylandem neměly nic společného. A nešlo o úpravce jako Radforda a Wood & Pickett, ani licence do ciziny...

Auta převážně britských malovýrobců se používala hlavně k závodění. Většinou po pár desítkách kusů došly finance, kvalita strojů sestavených po garážích navíc nebyla bůhvíjaká. Výjimky však přežily dodnes, některé se dají koupit pořád jako stavebnice! Speciály se rodily nejen v domovině Mini, ale po celém světě – v Belgii, Dánsku, Kanadě, Francii, Itálii, Německu, Malajsii, Portugalsku, na Novém Zélandu, v Jižní Africe i ve Švýcarsku.

Deep Sanderson 301 (1962)

Kupé s plochou přídí postavil ladič Chris Lawrence. Mohla být co nejnižší, protože motor z Mini se přestěhoval... před zadní nápravu! S prvním postaveným prototypem se vydal na Nürburgring, ale havaroval. To ho neodradilo od dalších závodů, třeba i ve Spa, zúčastnil se dokonce 24 hodin Le Mans 1963 a 1964. Na čtyřkilometrové rovince Mulsanne dosáhl rychlosti 235 km/h.

Jak přišel Lawrence na jméno Deep Sanderson? Nezvyklá značka auta byla mixem oblíbené konstruktérovy jazzové skladby a dívčího příjmení jeho matky (tady se nabízí třeba srovnání se vznikem jména Aston Martin). Nejdříve stavěl monoposty formule Junior. Nakonec vzniklo patnáct aut na základě Mini.

Ogle SX1000 (1962-1964)

Jednou z těch známějších úprav je Ogle SX1000. Ten využíval celou podlahovou plošinu Mini, zatímco jiní jen pomocné rámy. David Ogle se také nesoustředil na výkon, nýbrž na luxus a prcka oblékl do vlastní karoserie. Jeho výtvoru nelze upřít dávku elegance, na přídi se nacházela čtveřice kulatých světlometů, střecha byla sympaticky zaoblená. Ke stavbě prvních vozů bylo nutné nejprve přivézt vlastní „miníky“.

Karoserie se vyráběla z laminátu. Auto se líbilo i šéfům BMC, takže firmě koncern dodával komponenty, nemusela přestavovat už existující vozy. Jenže David Ogle se v pouhých čtyřiceti letech zabil při autonehodě, právě za volantem jednoho z SX1000. Což velkému britskému koncernu jako záminka k ukončení spolupráce stačilo, takže se zrodilo pouhých 68 aut.

Ta určená pro USA byla přestavěna zpět na pravostranné řízení a prodána doma. Jack Brabham, tehdy dvojnásobný mistr světa formule 1, pořídil jeden ogle své manželce Betty k výročí svatby. Formy koupil stavitel lodí z West Bromwiche Norman Fletcher. Britští Nostalgia Cars uvedli v roce 2012 repliku Ogle SX1000.

De Joux GT (1965-1971)

De Joux GT je trochu výjimkou, protože nevznikl v Británii. Ferris de Joux byl inženýrem u Bruce McLarena v době, kdy se slavný „Kiwi“ rozhodl konstruovat vlastní závodní auta. A ač Novozélanďan, jezdil a závodil právě na Ostrovech. No a de Joux byl jeho krajanem, leč vrátil se domů...

Mini dokázal doslova oholit, ale použil z něj celé šasi včetně odpružení, prahů i přepážky mezi motorem a kabinou. A samozřejmě i pohonnou jednotku, standardní litrovou, ale měl připravený i závodní motor 1,38 l. Vlastní karoserie byla, jak jinak, z laminátu. Že by pobrala nějak moc krásy, to se říct nedalo. Dozadu se dokonce vešel i třetí cestující! Během šesti let se našla skoro třicítka odvážlivců, kteří si tohle kapesní gétéčko pořídili. Sám de Joux jich vyrobil šest, zbytek prodal coby stavebnice. Vznikly i nelegální kopie, dodnes přežilo 22 doložených originálů.

Mini Marcos (1965-1996, 2005-dosud)

Bývalý letecký pilot Dizzy Addicott postavil na základě Mini svůj DART. Z něj vyšel třeba Mini Marcos, který se dočkal pěti generací a 1.200 exemplářů. Jeho základem byl laminátový monokok, lehký a tuhý, ale své uplatnění tu našly i pomocné rámy z originálu. Kromě toho držel při životě výrobce sportovních aut, původně založeného Jemem Marshem a Frankem Costinem. Ten dnes již neexistuje.

Mini Marcosy stavěla dále D&H Fibreglass Techniques Limited. Společnost Marcos Heritage Spares, jediný funkční nositel slavného jména, který má zásoby dílů i na větší sporťáky této značky a stará se o servis, je schopna dodat zbrusu nový vůz ve verzi pro běžný provoz i závody. Přitom „dárce orgánů“ se už takřka dvě dekády nevyrábí.

MiniSprint (1965-1967)

MiniSprint byl zajímavou úpravou. První exempláře klesly k zemi o 4 centimetry. Původní modifikace ale nespočívala v podvozku, zkrátila se karoserie a snížila střecha. Včetně čelního skla, což bylo, pravda, poněkud komplikovanější. Proč se tak stalo? Cílem byla lepší aerodynamika.

Rob Walker, závodník a majitel proslulého privátního týmu, který se účastnil i Grand Prix formule 1. objednal padesátku aut a prodával je. Pozdější kusy byly sníženy o 10 cm a celkově se přiblížily asfaltu o neskutečných 28 centimetrů, protože už měly i upravené šasi. Dobový tuning se dnes cení, vždyť se zrodila jen stovka exemplářů. A ty přeživší se platí zlatem.

Peel Viking Sport GT/Viking Minisport (1966-1970)

Peel z ostrova Man proslavilo nejmenší auto na světě P50 a o něco větší Trident s bublinovitou střechou. Fastback Viking Sport GT mířil mnohem výše, ale nebyl ničím jiným než „přebouchaným“ Mini s jinou přídí a zádí, zůstaly dokonce i původní dveře, jen jejich panty byly zakryty. Samozřejmě se šetřily náklady, jenže vyšší kapotu neschovaly ani provedené úpravy.

Prodalo se pár aut, skoro nikdo je nechtěl. Na obzoru se objevila východoanglická společnost Viking Performance Billa Lasta, ale i ta záhy skončila. Vzniklo všehovšudy jen 24 kusů...

Broadspeed GT (1966-1968)

Broadspeed GT byl vlastně Mini fastback, nebo kupé, chcete-li. Pro vytvoření zadní modifikované části posloužil, jak také jinak, opět laminát. Krátká stupňovitá záď ovšem autu slušela, design navrhl Tony Bloor. Ale Broadspeed Engineering, to byl hlavně ladič. Nejen vozů Mini, později stavěl závodní fordy a jaguary pro evropský šampionát cestovních aut. ale „miníci“ mu pomohli udělat si jméno.

Závodník Ralph Broad se svými lidmi uměl do motoru „kobyly nacpat“. Některé z 29 postavených vozů i závodily. Broad pochopitelně nabízel osmsetpadesátky, litry i největší motory 1,28 l, ale v Nizozemí jezdil exemplář převrtaný na 1,36 l. Ten zvládl i 225 km/h... Když tuning, tak opravdový!

Unipower GT (1966-1969)

Unipower GT patří k těm známějším. Dílko Ernieho Ungera a Vala Dare-Bryana bylo nizounké (jen 103 cm) a docela hezké, připomínalo Fordy Mustang a GT40, jen v mnohem menším balení. Motory se přestěhovaly jako u jiných derivátů před zadní nápravu. Coopery S 1275 katapultovaly auta přes 190 km/h.

Zájemců bylo hodně, ale vývoj se táhl, takže do roku 1968 stihli oba muži vyrobit jen 43 aut. A najednou nebylo z čeho... Unipower převzal Piers Weld-Forrester, šéf londýnské U.W.F, ten přidal dalších 29. Neudržel kvalitu, zákazníci ztratili zájem a byl konec. A to vyrazil i do Le Mans, ale nekvalifikoval se. Jistě, Unipowery samozřejmě závodily, nejen v Británii, ale i na kontinentu samotném a jeden dokonce v USA.

Další malosériové vozy a prototypy si připomeneme ve druhém díle.

Zdroje: Autocar, Wikipedia

Foto: Brian Snelson, Broadspeed Engineering, Staffan Andersson, Kevin Decherf, Marcos Heritage Spares, Wheels Age, Bob Adams, Akela NDE, MiniSprint, Tom Wood/RM Auctions, Malcolma, dave_7, Universal Power Drives Ltd.