Epidemie začala v Číně a do světa, zejména Evropy, se začala šířit z velké části prostřednictvím Itálie. Určitě ani vy jste neunikli anekdotě o tom, že koronavirus se podobá těstovinám. Poprvé se objevily v Číně, ale do světa je rozšířili Italové.

Přehrát

00:00 / 00:00

Když se koronavirem nakazí politika

Co se Číny týče, poukazovalo se nejen na nedostatečné hygienické podmínky na tržištích nebo podivuhodný čínský jídelníček, ale i společenské zřízení.

Současnou Čínu už – a možná „ještě“ – nelze označovat za „totalitní“ systém tak, jak ho chápe politická věda. Čína si nicméně ponechává autoritativní zřízení, hierarchický způsob rozhodování a všeobecnou podezřívavost. Nad tím vším se vznáší obvyklý poukaz na tradiční společenskou kulturu, tedy podřízení jedince zájmům celku, a také ono tajemné slovo harmonie, které prý řídí vše v konfuciánských společnostech, od lidové Číny, přes obě Koreje, Japonsko až třeba do Singapuru.

Efektivní dohled

Pokud bychom pozorovali čínský případ jako mimozemšťané z vesmíru, mohli bychom se sázet, jestli bude hrát větší roli schopnost autoritářského systému nařizovat, omezovat a regulovat, bez ohledu na individuální zájmy. Anebo naopak všudypřítomný strach ze samostatného jednání, averze státu k volnému šíření informací a snaha zavděčit se těch dole těm nahoře.

Jak víme, lékař, který jako první na koronavirus upozornil, byl pokárán, umlčen a ač mlád, sám pak zemřel na nákazu koronavirem. Stejně jako dívka, která přes internet upozorňovala na nedostatky lékařské péče a organizačního zajištění. Zdá se, že všudypřítomnost a všemocnost státu nebyla úplně ku pomoci, přinejmenším v první fázi problému.

Za domácí úkol si můžeme dát myšlenkový experiment, jak bude podobná situace vypadat, až lidová Čína zavede totální elektronickou kontrolu všeho, od pohybu lidí až po veškeré informace, které se k lidem budou dostávat. Anebo naopak – jestli setkání s prvotním selháním všemocného státu a jeho nedostatečnými ohledy na lidské osudy neotřese vírou průměrného Číňana v systém moudré strany.

Máme tu ovšem i Itálii, která makarony, pardon, COVID-19, spravedlivě distribuuje dál. Vyhraje evropská demokracie nad čínským hierarchickým a autoritářským systémem? A je Itálie dobrým zástupcem liberálních systémů?

V řadě ohledů je nemocným mužem Evropy už léta, možná desetiletí, a v jistém smyslu už staletí. K jejím slabinám patří velmi slabý vztah k pravidlům a jejich dodržování, a také nedostatečně fungující aparát samosprávy a veřejné správy. Nejde jen o zdravotní systém, ale i instituce, která mají mnohem jemnějším způsobem zajišťovat obecné dobro.

Prvním výjevem, který jsem z koronavirové Itálie viděl, byl voják s útočnou puškou stojící před milánskou katedrálou. Na koho měl asi střílet? Na viry? A trefil by se? Jistě, je to jen mediální obrázek, nebo snaha vytvořit dojem naléhavosti a kontroly, ale přece jen něco vypovídá. Vidět je to i na rychlosti šíření viru, ale i rozdílech v jeho smrtnosti třeba v Itálii a Německu. Tedy naopak státu se silnými a efektivními institucemi, až na výjimky účinným vynucováním pravidel, a také jejich dobrovolným dodržováním.

Nákaza zklamáním

To už nejsme v oblasti politického zřízení, ale společenské kultury. V Česku jsme tradičně hrdí na naši schopnost improvizace a dokonce i na to, jak dokážeme porušovat, nebo obcházet pravidla. Tato „nákaza“ neposlušností se šíří shora, a to doslova. V této fázi epidemie to je však nejméně šťastný postoj.

Z krátkodobějšího hlediska by nás ale měla zajímat spíše institucionální reakce. Jak se zdá, máme řadu výborných lékařských a vědeckých specialistů, se kterými novináři mohli udělat tolik inspirativních, uklidňujících i matoucích rozhovorů. A solidní zdravotní systém, zdá se, je výrazně efektivnější, než třeba ten slovenský, i když oba dlouho rostly a vyvíjely se spolu.

Převzato z Plusu

Jenže jinak to žádná sláva není a COVID-19 pro nás může být budíčkem ne méně než pro Číňany. Před 28 lety byl stát s aparátem, zděděným z předrevoluční doby, například schopen hladce rozdělit Československo i měnu, aniž by vznikala panika nebo vůbec neklid. Dnes máme problém stavět dálnice nebo třeba odstranit ilegální billboardy podél silnic – a je jedno, jestli se stát řídí jako stát, firma nebo hokejové mužstvo.

Koronavirus, doufejme, nezpůsobí gigantickou tragédii. Možná přišel právě včas, aby vyzkoušel naše systémy všeho druhu, a abychom se nad sebou zamysleli dříve, než přijde opravdové nebezpečí. Třeba ne v podobě viru, ale naprostého zklamání veřejnosti z toho, jak to tady vedeme.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít