Mezi lety 1939-1945 působil snad v každé zemi někdo jako Oscar Schindler. Vedle něj, Nicolase Wintona nebo Johna Rabeho to byl i Žanis Lipke (Arturs Skrastins). V roce 1941 převzali v Lotyšsku po Sovětech moc Němci a ani v téhle pobaltské zemi židy nešetřili. Končili v ghettu, kde museli pracovat, dokud se nepřesunuli do továrny na smrt, nebo dokud nebyli prostě odvlečeni do lesa a tam zastřeleni. Lipke uměl německy, což bylo plus. A svým autem místo alkoholu postupně začal pašovat židy, které ukryl v podzemí své kůlny. Manželka Johanna (Ilze Blauberga) o všem věděla, se vším souhlasila a výrazně se o záchranu tím pádem rovněž zasloužila, třebaže tím vystavovala nebezpečí svoje vlastní děti.

Začínáme vcelku chaotickou expozicí, do které se možná trochu promítla i režisérova nezkušenost, a která působí dojmem, že během natáčení pravá ruka moc nevěděla, co dělá levá. Některé dialogy jsou vcelku zbytečné, neboť rozhodně nejsou k tématu. A prakticky to samé platí o některých akcích, bez kterých bychom se bývali určitě také obešli. I během konfrontace a rozuzlení se najdou tak dvě scény, během kterých si možná nebudeme zcela jistí tím, jestli sledujeme to, co si myslíme. Opravdické seznámení s postavami a prostředím tedy nastává až po necelých třiceti minutách.

 










 

Potíž spočívá také v tom, že při zajímavě se vyvíjející scéně častokrát následuje střih velice brzy, tj. ještě v době, kdy by i z hlediska napětí bylo maximálně záhodno na konkrétním místě a v konkrétní situaci setrvat. Scénám tak chybí hlubší pointa, což může dost narušit pozornost. Žanis podnikal – podobně jako manžel Hany Kaufmannové v Daleké cestě – takříkajíc „na tajňačku“ výpravy do ghetta. Zatímco v českém projektu to vypadá, že shledal, že je to pro jeho milovanou ženu dobré místo, v tomto lotyšském se podle všeho jednalo o opakované výlety za účelem zmapování terénu a odvedení některých jedinců. Přičemž každé zmizení by se muselo pomalu rovnat Útěku z Alcatrazu nebo Andyho plánu ve Vykoupení z věznice Shawshank. Jenže se jich úplně nedočkáme. Kdyby ano, tyhle momenty bychom si určitě pamatovali mnohem lépe.

Takhle se vybaví především scény z podzemí, kde mezi židy začíná možná trochu pracovat ponorka a někteří se chtějí dostat ven, protože toho je na ně moc. Jako by nechápali, že venku je v tomto období nečeká nic hezkého a že svojí labilitou ohrožují ostatní, včetně jejich zachránce Žanise Lipkeho a jeho rodiny. To se asi nedá nazvat jiným slovem než nevděk. A pak samozřejmě nelze nezmínit šťáru, která se však tváří, že byla do scénáře vepsána „za účelem dramatizace“. Snad i z toho důvodu, že to v průběhu filmu vypadá, že nacisté Rigu neobšacovali tak pečlivě, jako Prahu.

Otec noc asi nebude ten nejoptimálnější a nejprodávanější název pro film, ale pořád lepší než Movie, Road Movie nebo Film mých snů. Počiny odehrávající se během druhé světové války vznikaly snad všude na světě. I pětasedmdesát roků poté jest tento konflikt velkým zdrojem inspirace a v podstatě navyšuje šanci získat prestižní ocenění. (Proto se trochu divím, že Alejandro González Iñárritu tohle období zatím ve své tvorbě přehlíží. Pravda, dokáže si poradit i bez něho.) Lhostejno, jestli jde o drama nebo o satiru, jak dokazuje Králíček Jojo. Po Železných srdcích, Saulově synovi a Památkářích to vypadalo, že všechna témata související s druhou světovou válkou už byla zcela vyčerpána, ale zjevně tomu tak není. Nadále se jistě najdou tituly, které budou stát za zhlédnutí. A filmaři se budou zabývat událostmi a osobnostmi, o jakých se doteď (příliš) nevědělo nebo tolik nemluvilo. Jakkoli třeba 1917 ukazuje, že první světová byla některých ohledech ještě zásadnější a brutálnější.

FOTO: cinema.de