Úvod  >  Milevské noviny  > 

Ze současného stavu naší cyklistiky jsem smutný, říká jubilant Jan Kubeš. Do Milevska byl zvyklý vozit tituly

Na snímku z archivu Jana Kubeše jsou zleva Jaroslav Kotrba, sám Jan Kubeš a profesionální český mistr republiky Petr Vakoč, kterého v mládí Kubeš také trénoval. Dnes pobývá ve španělské Gironě a závodí za belgickou stáj Alpecin-Fenix.

Se svou manželkou Jarkou nyní žije Jan Kubeš v rodinném domku ve Zbelítově nedaleko Milevska. Jan Kubeš vyrůstal v Zátaví a později už ve Veselíčku u Milevska, kde měl jeho otec koloniál a lidé k němu chodili nakupovat z okolních vesnic a osad. Své dětství prožil pochopitelně také v Milevsku.

Narodil jste se v období druhé světové války, vybavujete si něco z této kruté doby?

Jako malý chlapec si pamatuji hlavně letecké nálety na Kruhovku v Milevsku. To bylo něco hrozného.

Jaké vlastně bylo vaše dětství v poválečném Československu?

Na své dětství si vzpomínám rád. Už od mládí mě to táhlo ke sportu. Mezi mé nejoblíbenější sporty patřil lední hokej, tenis a cyklistika. Ta mi dala hodně při utváření mého charakteru a nakonec se i stala mou největší zálibou a profesí. Do školy jsem chodil v Milevsku a pamatuji si na své oblíbené kantory, kterými byli paní učitelka Janáková a učitelé Bodlák a Lejčar. Vystudoval jsem školu v Písku a později také trenérský institut v Praze.

Jak vzpomínáte na základní vojenskou službu?

Ani já jsem se vojenské službě samozřejmě nevyhnul a absolvoval jsem ji v Dukle Louny. Nezapomenutelnými kamarády tam byli Pavel Vršecký, který byl později v Dukle Praha, dále třeba pan Kvapil a dalších možná patnáct výborných a férových sportovců.

Většina chlapců tehdy po vojně zakládala rodinu, měl jste to stejně?

Oženil jsem se s mou první láskou – manželkou Jarkou. Máme dvě dcery a pět vnoučat.

Jaká vlastně byla vaše profesní cesta?

Pracoval jsem jako konstruktér v ZVVZ Milevsko. Po odchodu do Německa byly pracovní začátky velmi těžké, nejprve jsem dělal závozníka, poté konstruktéra vzduchotechniky, zapojil jsem se i do dobrovolné práce cyklistického trenéra žáků v oddíle, což ale bylo po pracovní době a bez nějaké odměny. Nevěděl o tom ani zaměstnavatel, tajil jsem to, abych nepřišel o práci. S manželkou a dcerami jsme rovněž dlouho do noci vyplétali cyklistická kola, ráno všechno muselo být hotové a odevzdané. Často jsme byli nevyspaní, unavení a jednou se mě zaměstnavatel v práci zeptal, co se děje, že mu připadám vyčerpaný. Nemohl jsem přiznat svou zálibu a činnost, tak jsem mu řekl, že je mi nevolno. Tam nikoho nezajímalo, že se ve volném čase věnujete trénování a o sobotách a nedělích jezdíte na závody. Na prvním místě byla práce. Lépe na tom byla manželka, která pracovala jako účetní a v počátku vlastně živila rodinu. Postupem času se dostavily úspěchy na cyklistických závodech, byla mi nabídnuta práce oblastního trenéra a pak i státního trenéra mužů a později také žen.

Jak jste se vůbec dostal k cyklistice?

Jak už jsem říkal, v mládí patřila mezi mé sportovní záliby i cyklistika, tou jsem doslova žil. Mým velkým vzorem byl vynikající cyklista Jan Kubr, který denně dojížděl do práce z Milevska až do Českých Budějovic. Ten byl mým hnacím motorem a příkladem.

Čeho jste chtěl během svého cyklistického života dosáhnout?

Chtěl jsem vychovávat sportovce, kteří byli ochotni na sobě tvrdě pracovat, trénovat a rovněž je připravit pro život ve společnosti. Myslím si, že se mi to podařilo. Trénoval jsem cyklisty i cyklokrosaře, ale rozdíl není velký. Základ je v silničním poctivém tréninku. V krosu k tomu přichází atletická a technická příprava nebo překonávání překážek a zvládnutí terénních nerovností.

Na koho ze svých svěřenců nejraději vzpomínáte?

V Milevsku jsem zakládal cyklistický oddíl ZVVZ společně se Sommerem a Doležalem roku 1974. Z náborového závodu tehdy vzešla úspěšná cyklistická parta. Rád vzpomínám ze svých svěřenců třeba na Pavla Velka, Petra Marvana, Jiřího Drába, Jirku Cviků nebo Jiřího Hrůzu. V Německu jsem pak trénoval oddíly ve Stuttgartu, Frankfurtu a německé národní družstvo mužů a poté i žen.

Zmíněný Pavel Velek se stal roku 1978 juniorským mistrem Evropy právě ve Stuttgartu. Jak to tehdy vnímala milevská veřejnost?

Byla tímto úspěchem doslova nadšená. Protože náš start ve Stuttgartu nebyl povolen, tak jsme vycestovali jako turisté, za prodej galusek jsme si zaplatili ubytování a nakonec jsme přivezli zlatou medaili, o které se ale tehdy nesmělo psát. Cyklokros totiž nebyl a není olympijským sportem a podle tehdejších představitelů Československého svazu tělesné výchovy a sportu dostávaly přednost po všech stránkách jen olympijské sporty.

Kterého z mnohých ocenění si vážíte nejvíce?

Ocenění jsem obdržel třeba od svazu cyklistiky, ale nejvíce jsem si vždycky vážil ocenění od samotných závodníků a jejich rodičů, to mě opravdu vždy potěšilo.

Prožil jste ve své trenérské činnosti i zklamání?

Samozřejmě, mnohokrát. Kromě toho jsem samozřejmě narážel také na závist, že jsem měl úspěchy v trenérské práci. Ale vždycky jsem přidal jak v tréninku, tak i v práci. To mi pomáhalo nejvíce.

Jak váš život u cyklistiky vnímala rodina?

Moje žena mi pomáhala s žáky již v milevském oddíle ZVVZ, především v administrativní činnosti a hlavně v doprovodu na závodech. Její úloha spočívala v zajišťování a podávání občerstvení při závodech. Někdy měla na starosti i čtyřicet cyklistů. Vždycky měla všechno pečlivě připravené a já se mohl věnovat jen své trenérské práci. Její podíl na dosažených výsledcích je neoddiskutovatelný. Jarka jezdila také i závodně, například na italském závodě Milán – San Remo obsadila roku 1986 vynikající čtvrté místo.

Sledujete svůj sport i nadále, nebo čemu se nyní věnujete?

Cyklistiku samozřejmě sleduji i nadále. Ze současného stavu naší cyklistiky jsem smutný. V dnešní době se těžko hledají cyklisté ochotní na sobě tvrdě pracovat. V Milevsku jsem po představení konceptu projektu Živé Milevsko – smart region přijal nabídku spolupráce v oblasti dopravy a veřejného prostoru, konkrétně při tvorbě a obnově cyklotras v milevském regionu. Prvotní aktivitou vzájemné spolupráce v této oblasti bude tvorba cyklotrasy pro rodiny s dětmi v délce zhruba dvanácti až patnácti kilometrů. S ženou sami stále popojíždíme na kole, třeba po cyklostezce na Zvíkov.

Josef Fuka/-pub-

Autor: Pavel Pubal

Další zprávy z regionu

• Tudy cesta nevede. Radní v Písku vrátili pořádání příští městské slavnosti Centru kultury

  

  před hodinou
  PÍSEK – Letošní slavnost Dotkni se Písku se pod taktovkou externí agentury ještě ani neuskutečnila, ale už teď je jasné, že ta příští se…

  0 komentářů Více info

• Řidiči, pozor. Na silnicích je dnes velká policejní akce. Víme, kde měří

  

  před 5 hodinami
  JIŽNÍ ČECHY - Velká policejní akce s názvem Speed Marathon zaměřená na dodržování rychlosti se koná dnes po celé České republice. Výjimkou…

  8 komentářů Více info

• Tradiční chovatelská přehlídka trofejí v Písku nabídne také ukázky ochrany přírody

  

  před 7 hodinami
  PÍSEK - Nejen pro mysliveckou veřejnost, ale také pro všechny přátele přírody se již více než 55 let koná v Písku tradiční Chovatelská…

  2 komentáře Více info
•