Popřát mu na jihlavský zimní stadion přišly persony jako bývalý dlouholetý útočník New Jersey Devils Patrik Eliáš, hrdina zimní olympiády z Nagana Dominik Hašek, olympijský šampion v judu Lukáš Krpálek či herec Martin Dejdar. Všichni s ním vyjeli na led a představili se v exhibičním utkání.
„Vyšlo to akorát, úplně přesně. Být to o dva dny déle, žádná oslava by nebyla,“ reagoval Válek na úterní informaci o tom, že se ruší veškerá představení, sportovní utkání a setkání nad sto lidí.
„Užil jsem si nedělní večer parádně,“ dodal jubilant, který se narodil v Opavě, vyrůstal u babičky v Třebíči a svoji hokejovou kariéru spojil s Jihlavou.
Říkáte, že lepší oslavu jste si přát nemohl?
Přesně tak, bylo to skvělé. Mrzela mě jenom jedna věc, ale tu jsem se dozvěděl až druhý den po akci.
O co se jednalo?
Kamarád Ondra Vetchý mi nahrál takové gratulační video, které se mělo promítat před zápasem, jenže k tomu nedošlo. Nedá se nic dělat, už je to pryč, ale mrzí mě to.
Takže vy jste gratulaci od něj vůbec neviděl?
Ale jo, jenže až druhý den, kdy mi ho našla někde na Facebooku manželka. On mi Ondra v pondělí volal a omlouval se, že nemohl přijet, protože by musel přeložit dvě představení. A při té příležitosti se ptal, jestli mě aspoň trochu potěšilo video, které mi poslal. Já ale vůbec nevěděl, o čem mluví. Až pak se to vysvětlilo.
Jak jste se vy dva vlastně seznámili?
Bydlel jsem kdysi na Březinkách v Jihlavě a někde jsme se tam potkali. On věděl o mně, že hraju hokej, a já zase o něm, že je herec. Párkrát jsme se pak objevili na stejné akci a vznikl mezi námi takový moc pěkný přátelský vztah. Pořád o sobě víme.
Máte ještě další přátele mezi umělci?
Jasně. Třeba jsem byl moc rád, že v neděli dorazil Luboš Javůrek ze skupiny Bokomara nebo Ondrův herecký kolega Ota Brancuzský. Oba mě moc potěšili.
Našel jste si vůbec čas věnovat se každému gratulantovi aspoň chvilku?
To vážně nešlo a je mi to líto. Třeba na mého spoluhráče z Dukly Rosťu Urbana, který přijel ze Švýcarska stejně jako Pepík Marha, jsem neměl vůbec čas. Přitom právě spolu jsme dělali největší kraviny. On nezkazí žádnou legraci. Smáli jsme se vždycky hned, když jsme se viděli.
Vypadalo to, že nakonec dorazili téměř všichni, které Dukla dopředu avizovala...
A já jsem za každého jednoho, kdo přišel, strašně šťastný. Musel bych opravdu vyjmenovat úplně všechny. Hlavně bych chtěl ale poděkovat Béďovi Ščerbanovi, že mi tuhle akci zorganizoval. A taky svým dalším kamarádům jako Zdeňkovi Kratochvílovi nebo Milanu Pupíkovi. A samozřejmě svým dětem za společný dárek a manželce úplně za všechno.
Když už je řeč o dárcích, prozraďte aspoň jeden, který vás skutečně dostal.
Lukáš Krpálek mi dal kimono. Z toho nebudu spát několik příštích dnů. (směje se) Viděl jsem ho takhle naživo poprvé a potvrdilo se mi to, co jsem si o něm myslel. Že je to super kluk, neuvěřitelně skromný.
Před exhibicí jsme spolu mluvili o tom, zda vydržíte neuronit ani slzu. Povedlo se?
Kdepak, neudržel jsem se. Brečel jsem hned na začátku, v průběhu i na konci. Pro mě už je to teď vlastně normální. (směje se)
Během večera jste přišel na led také v plášti z hermelínu jako král. To byl čí nápad?
Můj. Nikdo o tom nevěděl, ani moji kluci. A myslím, že všichni koukali.
Připadal jste si jako král?
Přesně tak. Nechtěl jsem, abych vydal jako blázen, že se pasuju do role krále, ovšem v 80. letech jsem se tady jako král skutečně cítil. Jinak samozřejmě všichni víme, že jediný král, který v Jihlavě kdy byl a už jím navždy zůstane, je Jarda Holík. Velký šéf.
Obrovský aplaus jste si od téměř čtyř tisíc fanoušků v neděli vysloužil také za své pěvecké vystoupení. Proč jste si vybral právě písničku Někdy příště?
Mám s ní spojenou vzpomínku na dobu, kdy jsem narukoval. Bylo to v roce 1978 a odjeli jsme tehdy na přijímač do Kašperských Hor. A právě tam nás během něj pustili na koncert Katapultu. Pro mě to byl tehdy asi úplně první koncert, který jsem kdy viděl.
Dominik Hašek si zachytal při Na jihlavské exhibici Oldřicha Válka.
Dva dny po vaší narozeninové exhibici zrušila vláda všechny akce v republice nad sto lidí. To jste měl štěstí...
To teda jo. Když jsem sledoval, jak v Novém Městě na Moravě byl biatlon bez diváků, to je lepší raději nic nedělat. Hrozně líto mi bylo hlavně Michala Šlesingra, který se tam loučil s kariérou před prázdným hledištěm. To bych se asi zbláznil. Ale můžu ještě něco dodat ke svým narozeninám?
Povídejte. Copak to bude?
Jsem trochu nazlobený na jednoho novináře, který někde napsal, že jsem se narodil 9. června, a někteří další se toho chytli. Takže prosím, vzkažte všem, že jsem se narodil 9. března 1960. A já to přece musím vědět. (směje se)
