Juwana Jenkins: Hudební žánry na sebe navazují

Rozhovor se zpěvačkou Juwanou Jenkins

Jakou hudbu jste poslouchala jako malá?

Jako dítě jsem poslouchala především gospel. Chodila jsem každou neděli do kostela, to u nás doma byla samozřejmost. Můj otec říkal, že kdybych nemohla jít v neděli do kostela, znamenalo by to, že jsem tak nemocná, že nemohu jít ani jinam po celý zbytek týdne. Měla jsem v té době ráda gospelové sbory, poslouchala jsem Shirley Caesar a další velké gospelové umělce. Ale vedle toho mě přitahovala produkce vydavatelství Motown. Zatímco mí spolužáci tedy poslouchali rap, já jsem měla ráda kapely jako The Supremes, Four Tops nebo The Temptations. Pocházím z Filadelfie a na hudbě, která ve Filadelfii vznikala, jsem vyrůstala. Soulová hudba zůstane navždy v mé krvi. Gospel, Motown a soul – to byly tři největší vlivy, které na mne v mém mládí působily.

Vnímáte dnes gospel na jedné straně a blues, soul, případně R&B na straně druhé jako dva oddělené světy, nebo podle vás mají více společného?

Vyrůstala jsem v křesťanském prostředí a ke gospelové hudbě jsem měla vždy velmi blízko. Od mládí jsem ale také cítila její spřízněnost s dalšími žánry. Když jsem začala zpívat blues, vnímala jsem je také jako příbuzné gospelu. Vždyť přece Ray Charles a další zpěváci, kteří v sobotu večer zpívali „Oh baby“, zpívali hned v neděli ráno v kostele „Oh Lord“. Gospely a spirituály byly navíc základem pro jazz, který vytvořil harmonický základ pro soul. Hudební žánry tedy na sebe navazují a přirozeně se vyvíjejí. R&B je pro mne už příliš sladké a popové, to mě až tak nezajímá. Ale gospel, blues a soul, to je hudba, které věřím.

V čem je pro vás hlavní rozdíl mezi zpěvem ve sboru a sólovým vystupováním?

To je velmi důležitá otázka. Jako členka sboru musím dát velký pozor na to, co a jak zpívám, protože se musím naladit na ostatní zpěváky kolem sebe. Musím zpívat čistě, abych to ostatním nekazila. Jako sólová zpěvačka mám ale ještě mnohem více zodpovědnosti. Nemusím sice ladit s dalšími lidskými hlasy, ale musím ladit s ostatními nástroji a zpívat s nimi v harmonii. Důležitá je také výměna energie s ostatními hudebníky. I když jsem jediná zpěvačka na pódiu, jsem jedním z členů kapely. Jako sólistka jsem ta, kdo komunikuje s publikem a kdo mu vypráví příběh. Nemám vedle sebe nikoho dalšího, kdo by to udělal za mne. Já jsem ta, která kapelu navenek zastupuje a která předává posluchačům energii všech ostatních hudebníků. Nemám před sebou žádného sbormistra, který by mě řídil. Jsem sama sobě sbormistryní. Jsem si vědoma své zodpovědnosti za lidi, kteří sedí přede mnou a poslouchají mě, i za ty, kteří stojí na pódiu za mnou a hrají v kapele. Je to velký závazek, ale cítím to také jako poctu a privilegium. Odpovídám za to, že lidem se koncert líbí. A jsem zodpovědná také za své spoluhráče, že se cítí dobře a mají z naší spolupráce dobrý pocit. Že věří v to, že společně v ten daný moment vytváříme něco unikátního pro publikum v sále.

Proč jste se vlastně před dvaceti lety rozhodla odejít do Evropy?

Už jako malá jsem slýchala úžasné příběhy o afroamerických umělcích, jako byli Josephine Baker, Richard Wright nebo Langston Hughes, kteří odjeli do Evropy, kde mohli svobodně tvořit. Myslela jsem si, že to tak funguje. Člověk dospěje a přestěhuje se do Evropy. V roce 1998 jsem tedy i já přesídlila do Evropy. Dnes tady žiji svůj opravdový život a vůbec mě od té doby nenapadlo to změnit. Jsem ráda za lidi kolem sebe, kteří jsou autentičtí a kterým mohu soulovou a gospelovou hudbu předávat jak dar, který jsem sama dostala.

Vnímáte rozdíl mezi posluchači v různých evropských zemích?

Letos na Nový rok jsem slavila 20 let své sólové dráhy koncertem v Benátkách. Poslouchali mě tam lidé z Itálie, Německa a Francie, všichni zpívali se mnou a děkovali mi. Se všemi jsem hovořila anglicky. Následující den, 2. ledna, jsem měla koncert v Praze. V publiku bylo několik mých přátel. A jedna známá mi pak řekla, že když šla na toaletu, zrovna tam nějaká žena vyprávěla: „Neumím anglicky, ale rozumím každému jednotlivému slovu, které říká.“ A právě zde se ukazuje síla energie a emocí, které máme všichni jako lidské bytosti. Naplňuje mě úžasem, že mohu takto na spirituální rovině propojit jednotlivé duše, které si navzájem porozumí nezávisle na slovech. Když vám ukážu stůl, je jedno, jak jej budete nazývat, ale je jasné, že hovoříme o téže věci. A energie nebo to, co cítíme, jsou věci hmatatelné stejně jako stůl.

(Celý rozhovor vyjde v písemné formě v polském časopisu Twój Blues)