Emotivní hrdinka olympijského Londýna se loučí se sportovní kariérou. Mirka Topinková Knapková za sebou nechala dvacet let dřiny a vášně, během nichž se stala legendou. Pro české veslování jako první získala titul mistryně světa a puget medailí vyšperkovala olympijským zlatem z Londýna 2012. V závodě, na jehož startu kvůli nesnesitelné bolesti a pochybnostem málem ani nebyla. Po čtyřech olympiádách se na tu tokijskou podívá v očekávání svého druhého dítěte.
Jestli to s tokijskou olympiádou klapne, Mirka Topinková Knapková ji může sledovat v oficiálním týmovém tričku, které včera dostala od šéfa mise Martina Doktora. Byl to malý dárek na rozloučenou s báječnou kariérou nezdolné bojovnice na samotářském skifu. „Původně jsem se chtěla ještě pokusit o kvalifikaci na olympijské hry do Tokia, ale osud to zařídil jinak, s manželem očekáváme v září dalšího potomka,“ usmívá se Topinková Knapková.
Byla to skvělá kariéra s absolutním vrcholem na olympiádě v Londýně, kde jste ve zlatém finále překonala bolavé zranění žeber. Co se vám z toho dne vybaví?
„Nevím, jestli dokážu vzpomínat na konkrétní den. Když mi řekli, že mám natržený sval, bylo to po rojížďkách,věděla jsem, že mě čekají ještě tři závody. Po rozjížďkách jsem nevěděla, jestli budu dál pokračovat. Strašně mě to bolelo. Cítila jsem formu, drajv, na druhou stranu jsem cítila nejistotu, jestli to tělo vydrží.“
Je pravda, že nebýt profesora Pavla Koláře, na startu byste nebyla?
„On mi říkal, že největší nápor je na startu, že tam je největší odpor vodě. Že když to prvních tři sta metrů vydržím, že to půjde. Pro mě byla nejhorší představa, že bych musela zastavit. Ne, že bych dojela poslední, ale že bych musela zastavit a nedojela jsem závod. Měla jsem pocit, že by to byla strašná ostuda. Proto jsem se snažila soustředit a myslím, že se mi podařilo hlavu přepnout do úplně jiného módu. Pamatuju si ten start úplně jinak, než jsem ho pak viděla v televizi.“
Jak?
„Tam byl takový mostek a já jsem měla pocit, že podjíždím pod mostem, že se vítr uklidnil a svítí sluníčko. Po závodech jsem s odstupem času říkala: Naštěstí nám vyšlo počasí, uklidnilo se to. Lidi mi říkali: Ne, vždyť tam foukalo. Potom jsem se dívala na záznam, jak mi tam vlály vlasy. Asi jsem se dokázala dostat do nějakého stavu, že se tělo dokázalo vydat úplně na maximum.“
Jak často si Londýn připomínáte?
„Moc často ne. Po Londýně jsem absolvovala různé besedy, akce. Teď už mi přijde, že je to dlouhá doba, historie. Teď jsem viděla záběry po dlouhé době a přijde mi to hezké.“
Jak vám je teď, když jste oznámila konec kariéry?
„Je za mnou dvacet let kariéry a uzavírá se jedna kapitola mého života. Jsem dojatá, je mi to trošku líto, jsem trošku smutná. Na druhou stranu se těším na další věci, které mě čekají. To, že očekáváme dalšího potomka, je radostná zpráva. Pocity jsou smíšené.“
Co vám veslování dalo a vzalo?
„Nad tím jsem moc nepřemýšlela, v poslední době nemám moc času. Dalo mi to spoustu zajímavých zážitků, mohla jsem poznat jiné kultury, hodně jsme cestovali. Dalo mi disciplínu, dřinu, pocit, že když po něčem toužím, mohu to dosáhnout. Nic není zadarmo, musím proto něco obětovat. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem se do toho pustila a nikdy jsem to nevzdala. I když se nedaří, víte, že za pár let to může být jiné.“
Vyhrála jste mistrovství světa i olympiádu, jak velký je krok od medailí k triumfu?
„Je strašně těžký. V Aténách 2004 jsem si říkala, trošku přidám na tréninku a do příští olympiády mám medaili. Pak jsem zjistila, že když chcete stáhnout dvě vteřiny, není to tak, že přidáte pět set kilometrů. Překvapilo mě, že krok od medailí ke zlatu je obrovský kus cesty.“
Hraje si vaše dcera Adéla s vaší zlatou olympijskou medailí?
„Ona ji ze začátku fascinovala, líbila se jí krabička, pořád ji vytahovala: Mami, tady je medaile, co jsi vyhrála! Tak jsem ji nechala mezi hračkami. Myslím, že je dobře, že se takhle využije. Myslím, že Adélka nechápe, že to je olympijská medaile. Ale mám doma mikinu, už si všimla, že jsou tam kolečka…“ (úsměv)
Dokázala jste hodně, ale nikdy jste moc nekoukala z plakátů, nebyl to váš styl?
„Nebyl, no. Já jsem jednou byla u sportovního psychologa a ten říkal, že bych neměla dělat vrcholový sport, protože já nejsem úplně takový typ extroverta, který se potřebuje neustále ukazovat. Ale mě na tom bavil ten sport, bavilo mě být nejlepší v tom, co dělám, vytvořit s trenérem, realizačním týmem nějaký plán, najít si tu nejlepší cestu.“
Takže jste se nesnažila se víc na trhu prodávat?
„Mně to není úplně příjemné. Na jednu stranu mě mrzelo, že to olympijské zlato není tak zhodnocené. Nic jsem neodmítala, ale nikam jsem se netlačila. Já jsem chtěla být vždycky úspěšná v tom, co dělám a nechtěla jsem být slavná.“
ŘEKLI O TOPINKOVÉ KNAPKOVÉ
Jiří Kejval, předseda ČOV, člen MOV: „Co se stalo v Londýně, to byl obrovský zázrak, kde to vypadalo, že Mirka zabalí, potom vyhrála. Patří to mezi mé nejsilnější zážitky.“
Trenér Tomáš Kacovský: „Je výjimečná touhou po vítězství, tréninkovou morálkou. Mysel jsem si, že fyzicky nemá na to, aby vyhrávala, ale svojí hlavou a pílí to dokázala.“
CESTA MIRKY TOPINKOVÉ KNAPKOVÉ
2000
Dřív se věnovala atletice a lyžování, v tomhle roce ale vletěla do veslování. A s takovou vervou, že zkolabovala. Na olympiádu v Sydney se dívala v televizi a měla zakázáno cokoli dělat.
2001
Na svém prvním MS byla hned na slavném jezeře Rotsee v Lucernu. Na skifu se dostala do semifinále a skončila desátá
2004
První olympiáda, v Aténách dojela čtvrtá, čímž o místo překonala rodinný rekord svého tatínka Miroslava, jenž byl v Moskvě 1980 na dvojskifu pátý
2005
V japonském Gifu začala velká éra českého veslování. Spolu s Ondřejem Synkem vezla Knapková z MS domů svou první medaili – stříbrnou.
2008
Na olympiádě v Pekingu dostala životní školu. Jako favoritka na medaili byla pod velkým tlakem, navíc pro finále nebyla fit. V polovině závodu vedla, ale dojela zase pátá. Málem pak skončila kariéru.
2011
Skoro celou zimu promarodila, na MS na slovinském jezeře Bled útočila zezadu, jenže finiš byl její. Před cílem převálcovala legendární Bělorusku Jekatěrinu Karstenovou.
2012
Pohádka o odvaze. Na olympiádě v Londýně bylo veřejným tajemstvím, že Knapková není fit. Natržený pilovitý a mezižeberní sval ji bolel tak, že svůj boj málem vzdala. Fyzioterapeut Pavel Kolář jí na poslední chvíli přemluvil. Kritickou chvíli na startu finále zvládla a jela ke zlatu.
2015
Medailové loučení. Na MS ve francouzském Aiguebelette zakončila stříbrem povedenou sezonu, v němž v žádném závodě neskončila hůř než druhá. Po sezoně se vdala a změnila jméno na Topinková Knapková.
2017
Rok poté, co se na olympiádě v Riu nedostala do finále, otočila životní priority jinam. Při těžkém dvacetihodinovém porodu přivedla na svět dceru Adélu.
2020
Konec velké kariéry. Po roce 2018 v párové čtyřcce to loni ještě naposledy zkusila ve skifu, postup na olympiádu ale neklapnul.
