Kliknutím zvětšíteHrozba koronaviru je jistě velmi vážná věc. Nepochybně, říká známý hradecký psycholog, docent psychologie na Univerzitě Hradec Králové Jan Lašek. „Ale rozhodně to neznamená, že bychom měli zítra všichni vymřít. Všichni bychom si měli zachovat od všech informací určitý odstup a zdravý rozum,“ podotýká Lašek.
Vyděšenou veřejnost podle Vás nyní ovládly racionální obavy, nebo spíše iracionální panika?
Na každého to obrovské množství informací, které přicházejí, může působit různě. Jsou lidé, kteří se skutečně vrhají do regálů s trvanlivými potravinami, jsou ti na druhé straně, kteří si říkají, že to je nějaká zvláštní legrace a že se nemůže nic stát, že v podstatě jsme nesmrtelní. Asi ale neexistuje člověk, který by si nějakým způsobem k tomu na základě informací nezačal vytvářet určitý postoj. A obecně - k vytvoření jakéhokoliv postoje jsou potřeba informace. K nim zaujímáme nějaké citové stanovisko a na základě něho se k tomu objektu postoje chováme. Určitě jsou lidé, kteří jsou vyděšení, bojí se o svůj život, o život svých nejbližších. Zvláště v té starší generaci, nebo se bojí o tu starší generaci…
Počkejte.. tak strach o sebe, nebo o své rodiče?
To je naším kulturním pohledem na starou generaci. Že by se vlastně nic nestalo, kdybychom vymřeli.
To si vážně myslíte?
V poměru k sobě a k dětem je sebecit nejsilnější cit, který máme. A když jsme schopni ho přenést ještě na děti, tak jsme na tom ještě psychicky dobře. A trošku se někdy zapomíná na to, že ti staří jsou stále ještě naživu.
I když se jedná o vlastní rodiče?
Může se to týkat kohokoliv, i vlastních rodičů. Ne všichni se svými rodiči žijí v nejlepších vztazích.
Není to tak, že lidé obecně, nejen co se týče koronaviru, vyhledávají křiklavé, děsivé a hysterické titulky a zprávy a že se rádi živí dezinformacemi spíš než informacemi?
To je dané tím, že objem pozitivních zpráv v jakémkoliv typu zpravodajství je mizivý. Je stará myšlenka Rupperta Mudrocha, který říkal, že zpráva o tom, pes pokousal člověka, není zpráva. Zpráva to bude, až pokouše člověk psa.
Vidíte problém v tom, že takto informují novináři, nebo v tom, že takové informace si žádá publikum?
Já si myslím, že publikum si to žádá, protože nikoho nezajímá, že nějaký vlak přijel v pořádku, nebo že lidé pracují a podávají nějaké výkony. Ale když něco není v pořádku, nebo něco je neobvyklé, tak to samozřejmě vzbudí pozornost.
Narodil jste se v roce 1950. Zažil jste někdy podobnou hysterii, jaká je teď?
Ne. Právě proto, že to má i oficiální posvěcení. I dříve existovaly samozřejmě nejrůznější typy fám od srandovních, že se strašně zdraží kafe nebo benzín až po to, že někde se zabili lidi a nesmělo se o tom mluvit, protože v socialismu se nezabíjeli lidé při práci. Ale myslím, že v takovémto rozsahu to historicky vůbec neznáme.
Čistě osobně: Jak hrozbu koronaviru cítíte vy sám vůči sobě, vůči svým nejbližším?
Naštěstí nemám důvod vyjíždět ani do světa, ani nikoho ze světa přijímat. Ono to vypadá jako iracionalita, proč by zrovna Němec, který kolem mě jede autem, by mně měl přivézt koronavirus, nebo Ital. Protože se obávám, že ani ti, kteří se tím zabývají, nemají v tomto směru evidentně jasno, neboť to nejde. Ten obrovský pohyb lidí po světě je takový, že není jeden bacilonosič, který by projel 3 státy a v těch třech státech se něco stalo. Já se na to dívám jako na určité nebezpečí, kterému nemíním jít naproti tím, že bych se denně potkal se 150 lidmi a se všemi se objímal, zvláště z jiných států. Ale beru tu situaci, jak je, a předpokládám, že ti, kteří jsou zodpovědní za to, aby se kolem toho dělaly odborné věci, že jsou kompetentní.
Při domlouvání našeho rozhovoru jste se zmínil, že teď máte vnoučata na hlídání. Rodiče jsou v práci?
Ano. A ony by měly jít do školy a nešly.
Nemáte strach, že děti přinesou virus někde z venku?
Já se domnívám, že sedí doma a pak přijdou k nám. Mohly by to samozřejmě chytnout, pohybují se MHD, ale předpokládám, že zrovna my budeme ta rodina, které se to nedotkne.
Vidíte nějaký problém v tom, jak my, novináři, o epidemii informujeme? Kdy na jedné straně chceme veřejnosti podat relevantní informace, na druhé ji ale nechceme děsit…
Vy můžete jedině vycházet z toho, co se dozvíte od kompetentních činitelů. Nikdo z vás není virolog se světovou pověstí, který dělá dne a noci na kvalitním výzkumu. Prostě to, co dostanete od těch, od kterých předpokládáte, že byste to dostat měli, předáváte dál. Čili myslím si, že novinářské informace jsou relativně seriózní.
Nejvíc dezinformací dnes vytvářejí sociální sítě. Proč se na Facebooku objevují fámy, že trafikantka odvedle má koronavir a támhleten zubař se vrátil z Itálie a šel ordinovat a řada dalších domněnek a lží, které pak musí úřady a vyvracet? Co vede ty pisatele k takovému strašení veřejnosti?
První věc je, že máme rozšířenou gramotnost a z toho vyplývá, že kdejaký vůl si může napsat, co chce, aniž by za to byl jakkoliv zodpovědný nebo byl hnán k odpovědnosti. Čili skutečně si může dnes na ten Facebook a podobně napsat kdokoliv cokoliv a sebepitomější zpráva si vždycky najde nějaké čtenáře.
Ale vždyť to pak vypadá jako sebemrskačství těch čtenářů, když vlastně oni cíleně vyhledávají ty nejstrašnější informace…
No dobře, ale ono se to nestalo těm čtenářům. Ti čtenáři se na podobné zprávy dívají jako na rybičky v akváriu. Jestliže je začnou prožívat, tak je prožívají, ale těžko někoho hloupého donutit k nějakému racionálnímu uvažování.
Jenže ty rybičky v akváriu se už vylily i na nás.
Trochu ano, ale já nemám Facebook, nefunguji v této rovině. Vezměte si, jak lidé reagují na někoho, kdo včera byl mistrem světa a dneska už jím není, tak mu spílají, ať si zlomí nohy a tak dále. Jen proto, že to mohou udělat a nikdo je za to nepraští přes ruku nebo s prominutím přes hubu.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
