Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 551
Sedím ráno* u snídaně a pustil jsem si počítač. A nestačím se divit, co za hovadiny vymysleli anonisté. Předevčírem Babiš tvrdil, že není třeba se znepokojovat, že k žádným výrazným opatřením nedojde. A tu máš, čerte, kropáč, všechno zavřeme. A karanténa, kdo ji nedodržuje, dostane dva nebo tři miliony pokuty. Chudák soudruh pumpař Nejedlý, ten bude muset platit jako mourovatý. Nebo že by se na něj naše zákony a vyhlášky nevztahovaly? I svého nejmilejšího prezidenta vyfakoval a udělal z něj pimprle.
Poslouchal jsem prohlášení pána hradu, kterak na nás myslí a je s námi. Chudák na sebe chtěl vzít i všechnu bolest svého národa a odletět do Číny a tam za nás všechny onemocnět a riskovat i oběť nejvyšší, i když je vlastně zdravý a nic mu není. To, že má zajímavý styl chůze, je jen jeden z mnoha jeho vtipných kousků. Když kráčel Španělským sálem zavěšen do své ženy, připomínali z dálky pochodující štafle. Jsem dojat jeho obětavostí. Nakonec ale Číňani projevili víc rozumu než hradní mozkový trust a celou akci zrušili. A tak se oběti nedočkáme.
Koukám z okna na zahradu a liják se změnil na drobné mžení. Protože tady není nic zavřené a všechno tady funguje, po obědě si zajedeme do Gerberoi na kávu. Tady mne napadlo, jak se dalo několik moudrých hlav z ANO dohromady a vypotili myšlenku, že do osmi hodin není vir nakažlivý, po osmé je ne nepodoben morové ráně. U nás Beauvais hospody hučí do noci, neb nemají tolik moudrých hlav, zato mají několik tisíc lidí nemocných.
Největší ohnisko je Milhúzách, kde bylo jakési setkání jehovistů (nebo koho) a v rámci uctění Pána našeho nejvyššího příjmali z jednoho kalicha, až se 1200 lidí nakazilo. Inu, Bůh se asi koukal někam jinam, jinak by tomu jistě zabránil.
Tak jsme se stali nedobrovolnými emigranty. Syn Honza je na letišti v Basileji a já v Beauvais. Protože je provoz letadel omezen, mám dva dny v týdnu volno. Jen ráno a večer mám letadla. Tak jsme se vydali na výlety. Byli jsme v Le Bourget. Tam je skvělé muzeum letectví a kosmonautiky. Podle mne je to jedna z mála věcí, které stojí za to v Paříži vidět. Je mi jasné, že milovníci tohoto neuvěřitelně špinavého města zvedají prst se slovy: „Proč zrovna takový debil musí být v Paříži, co bych já za to dal!“ Byl jsem ve městě několikrát, ale jsem pravověrný Pražák a město, které má jen jediný kopec, který je ve všech detektivkách, mě opravdu neuchvátilo.
Střídal jsem se v Beauvais s jedním divným člověkem, kterému se u firmy říká Alibaba. Bydlí v Paříži a po příjezdu se mě ptal, kolikrát jsem byl v Paříži. „Ani jednou, Paříž se mi nelíbí. Zato v Le Bourget jsem každý rok několikrát.“ „Tam jsem zase nebyl já, co tam je?“ Vyrazil mi trochu dech. Předtím mi vyprávěl, na jakých letadlech dělal, a nezná největší letecké muzeum v Evropě? Ono bylo divné už to, když mi vyprávěl, že dělal v osmdesátých létech mechanika na letadlové lodi. To jsem se zeptal, na které, a on odpověděl, že přeci na letadlové. Evidentně netušil, že v té době jich měla Francie víc. Prostě Alibaba! Také dostal nápad, že mi bude dělat šéfa. „A to proč? Máme stejnou práci, stejnou kvalifikaci (netušil jsem, že mám o hodně vyšší), tak jaký šéf?“ „Protože mi je šedesát, proto.“ „No jo, mně je sedmdesát, tak co s tím uděláme?“
Máme paní, která nám jednou za týden uklízí. Ale Alibaba mně bodoval úklid! Dostal jsem tolik černých puntíků, že by si ode mne pes kůrku nevzal. Přišel jsem domů a byla tady cedulka: „Na stole byly drobky a sklenice od limonády! Příště prosím, aby tady bylo uklizeno, jako když předávám byt tobě!“ To bych při největší píli nedokázal, protože přestože se v našem domečku nekouří, hulil jak cikán za pařezem a smrad tady byl hrozný. Zuzana chodí kouřit před dům nebo na zahradu. Ale Alibaba hulil i ve sprše.
Tak to bylo něco z postřehů z emigrace. Mějte se dobře a neklesejte na mysli. Samo nebe Babišovi přineslo koronavirus, takže se zapomnělo na jeho maléry.
*psáno v sobotu 14. března – pozn.red.
*****************************
Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.