V letošním roce je to 100 let od uskutečnění Velkého sibiřského ledového pochodu. V souvislosti s touto událostí se skupina 80 Čechů vydala na dalekou Sibiř uctít památku jeho účastníků a navštívit památníky Československých legionářů v Krasnojarsku, pamětní desky admirála Kolčaka a Jaroslava Haška v Irkutsku.

Česká výprava na lesním hřbitově Toporok odhalila generálovi Sergeji Vojcechovskému odhalila náhrobní kámen. V oblasti nedaleko bývalého stalinského gulagu Ozerlag je generál Vojcechovský dobře známý, nejprve tudy procházel jako hrdina, velitel Bílé armády za první světové války. Pak se sem vrátil i po druhé světové válce. Tentokrát už jako vězeň odsouzený Sovětským svazem za vlastizradu. Zemřel bez jakékoliv intervence ze strany Československa na Sibiři 7. dubna 1951 v osmašedesáti letech. Zemský vojenský velitel, zakladatel československé armády a jedna z nejvýraznějších osobností Bílé armády se uznání dočkal až po roce 1989. Prezident Václav Havel mu udělil Řád Bílého lva III. třídy v roce 1997 in memoriam. V současné době se dočkal i oficiálního pietního místa tam, kde v zajetí prožil své poslední dny.

Náhrobní kámen dopravila v roce 2016 kladenská historička Gabriela Havlůjová na Sibiř. Odhalen byl 5. března letošního roku profesorem Evgenym Selezněvem z Tajšetu a místopředsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Tomášem Hanzalem za účasti osmdesáti Čechů.

Přečtěte si cestovatelské záznamy Čechů, kteří se vydali do Ruska, aby vzdali hold účastníkům Velkého sibiřského ledového pochodu a také generálu československé armády Sergeji Vojcechovskému. Jejich cestu zaznamenal Lukáš Vorlíček.

„Stmívá se a my se dostáváme na místo startu do Bol´shoye Goloustnoye. Následuje poučení a nezbytné seznámení s nutnou výbavou. S pokorou a úctou scházíme na břeh jezera, kde tiše uctíme památku přeživších pochodu a požádáme jezero o přívětivé počasí pro následující hodiny.

Jsou čtyři hodiny ráno, když se nemilosrdně rozezní budík. Následuje rychlá příprava včetně místní burjatské snídaně. Po večerním rozdělení do skupin se potkáváme u místního kostela, kde čekáme na kozácké velitele skupin, abychom se mohli vydat na poslední část Velkého ledového pochodu. Nad jezerem v tu chvíli vane chladný Sibiřský vítr se sněhem, který se bez rozdílu opírá do každého z nás.

Na nohou boty s hroty, případně nesmeky, pod kozáckým praporem vyrážíme do tmy zamrzlého jezera. Čím hlouběji vstupujeme na jezero, vítr začíná ukazovat svoji opravdovou sílu. První kilometry vedou střídavě po hladkém ledě jako zrcadlo a zavátými místy sněhem. Zhruba po dvou hodinách pochodu se nám naskýtá nádherný pohled na vycházející slunce a obzor Bajkalu se halí do oranžovočervené barvy. S přibližujícím se východem slunce ustává i vítr, který nás do této chvíli pronásledoval na každém kroku. Rozednění nám otevírá nekonečný pohled na ledové pláně majestátného Bajkalu. V průběhu cesty se střídáme o přidělené saně do skupiny, kterých vezeme několik potřebných věcí pro případ potřeby (vařič, voda, nějaké jídlo).

Zastavujeme v průběhu na několika zastávkách, kde doplňujeme tekutiny a jídlo. Počasí vyslyšelo naše večerní přání, vítr se zcela utišil a slunce rozzářilo ledové krystaly na hladině Bajkalu. Míjíme několik ledových polí, která nám jasně dokazují, jakou sílu dokáže mít tloušťka ledu okolo 80 až 100 centimetrů. Vyčnívající kry od několika centimetrů až do výšky dospělého člověka.

Dostáváme se k polovině naší cesty a led pomalu přechází v souvislou sněhovou pokrývku v několika centimetrech, která značně komplikuje náš postup vpřed. Místy se boříme více jak po kotníky do sypkého sněhu. Dosahujeme přibližně 26 kilometrů a zde několik členů výpravy opouští naši skupinu vzhledem k náročnosti a riziku případného zranění. Přijelo pro ně auto, které je dopraví na břeh. Ostatní ze skupiny očekávají teplou vodu nebo čaj. K našemu překvapení však posádka vozidla sahá do kufru, vytahuje vrták a vrtá v průměru asi 10 centimetrů otvor do jezera do hloubky 80 centimetrů, odkud si následně bereme vodu do připravených nádob. V tu chvíli již začínáme tušit, že několik následujících hodin nebude i přes příznivé počasí nikterak lehkých.

Po čase se dostavuje únava z nedostatku teplé vody a zmrzlého jídla. Slunce začíná na obloze klesat, a tím padá i teplota směrem dolů. Skupinky účastníků berou jednotlivce mezi sebe a pomáhají si navzájem s nedostatkem vody a jídla. Na druhém břehu se pomalu rozsvěcí světla lamp a po čase i blikajících aut, která značí cíl naší cesty. Jak ještě daleko? Stmívá se a míjíme poslední ledové pole. S každým dalším krokem postupně začínáme rozeznávat obrysy jednotlivých budov na břehu jezera. Poslední dvě nekonečné hodiny jsou za námi a my vstupujeme na břeh po téměř padesáti kilometrech a skoro čtrnácti v průměrné teplotě -12 stupňů Celsia.

Člověk může přečíst desítky knih, shlédnout nespočet filmů, ale pokud si sám neprožil alespoň část utrpení v podmínkách ledového pochodu nikdy ani jednu z knih a ani jeden z filmů nedokáže naplno pochopit. Jeden z nejsilnějších zážitků bylo dunění jezera, které bylo v počátku cesty popisováno v denících vojáků jako vzdálená dělostřelba. Ve skutečnosti se jednalo o pohyb masy ledu pod hladinou.

Velikou odměnou pro 37 účastníků pochodu bylo ocenění velikým aplausem, který nám připravila druhá část výpravy v čele s místopředsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Tomášem Hanzalem a Gabrielou Havlůjovou – Spolek pro zachování odkazu českého odboje, za což jim patří veliký dík. Byl to velice emotivní zážitek, za kterých bych moc rád poděkoval všem organizátorům.“

Autor: (red)