Ředitelka Nadace Charty 77 Jirků: Seniory strká jejich věk do kouta, přitom mají ještě co nabídnout

Stáří je téma, kterému se většina lidí snaží vyhnout. Jak se vám v této oblasti daří šířit osvětu?
A daří se nám to? Moc se o to snažíme, ale pořád nejsem přesvědčena, že se ve společnosti dostatečně mění pohled na seniory. Je to věčné téma, přesvědčovat společnost, že to nejsou jenom nabručené báby a dědkové, kteří potřebují pomoc, ale že to jsou inspirující úžasní lidé, kteří toho mají hodně ve svých hlavách a je potřeba to využívat. Tomu se snažíme pomáhat.

Ředitelka Nadace Charty 77 Božena Jirků.

Foto: Michael Kratochvíl

Jak se vám podařilo rozšířit komunitu kolem SenSen, a kdo ji tvoří?
SenSen je platforma, která nabízí prostor všem, kdo o to stojí. Všimněte si, že vedle vás ve městě, v obci žijí úžasní lidé, nestrkejte je někam do klubu důchodců, kde budou štrikovat dečky. Využijte je, nabídněte jim prostor. Stejně jako jsme s Kontem Bariéry ukázali veřejnosti vozíčkáře a pomohli jim zařadit se do společnosti, chtěla jsem to samé pro seniory. Nešlo mi o lidi, o které je třeba pečovat, na to máme sociální systém.

Šlo mi o ty, kteří jsou ještě plní síly, ale důchodový věk je vyřadí ze společnosti a strčí je do kouta. Řekla jsem si, pojďme ukázat, že tito lidé mají ještě co nabídnout. A našli jsme takových seniorů po republice strašně moc. Já jsem často překvapená a zahanbená, když vidím komunitu, kterou se nám podařilo probudit, jaká je to síla a inspirace pro celou společnost. Cítíme podporu i na Facebooku, kde se komunita propojuje, a máme zde jen pozitivní ohlasy, děláte to dobře, dělejte to dál…

V čem si myslíte, že se změnilo postavení seniorů a jaké jsou možnosti jejich zapojení do moderního života?
Nedávno jsem byla na obědě s Honzou Kačerem, kterému je třiaosmdesát. Bavili jsme se o tom, jestli jsme si dokázali představit, že budeme takhle staří. No vůbec ne! A jak dřív vypadali lidi ve třiaosmdesáti? Dneska Kačer přijede z Bratislavy, kde točil film, zítra jede na besedu do Přelouče.

Lidé jsou v jiné kondici a je to potřeba brát na vědomí, že mají ještě zdravou hlavu, a když mají ještě zdravé nohy a tělo, je to skvělé a je třeba to použít. Řada lidí třeba ve vedení měst a obcí už si to naštěstí uvědomuje. A ozvat se už umí i samotní senioři. Občas se směju, že už nás kluby SenSen, které jsme pomáhali před osmi lety zakládat, už vůbec nepotřebují, že si všechno dohodnou a obstarají samy.

Někteří zástupci mladé generace vnímají seniory jako nerudné a nesnášenlivé lidi. Jak se podle vás dá změnit přístup mladší generace ve vztahu k prarodičům?
Nám jde hlavně o to nezapomínat, propojovat generace skrze vzpomínky, paměti. Máme Národní kroniku, web, kde mohou lidé sdílet svoje vzpomínky, projekt Dopis vnoučeti, ve kterém senioři píší svým potomkům o tom, co je v životě důležité. Pro moje starší vnoučata, kterým je 21 a 17, je třeba radost, když si sedneme a vyprávím jim jen o tom, co dělali a říkali, když byli malí. Co bylo v obchodech, jak se žilo. Tohle chceme se SenSenem probouzet. Sdílejte vzpomínky, není pravda, že to nikoho nezajímá. Zajímá!

Jaký měla kampaň Dopis vnoučeti úspěch?
Je to trochu podobné jako s Národní kronikou. Hodně lidem se myšlenka sdílení vzpomínek líbí, ale už si nenajdou čas si sednout a taky je sepsat, a to je škoda. Dopisů vnoučeti teď máme zhruba stovku – napsat a poslat nám ho může každý, komu už bylo 60 let. Důležité ale je, že se nám vzkazy daří i doručovat. Na podzim jsme měli plnou Knihovnu Václava Havla, kam společně přišli besedovat senioři a studenti dvou pražských gymnázií, teď podobná setkání pořádáme v regionech.

Od roku 2013 vyhlašujete cenu Senior roku. Co vás k tomu vedlo?
Cena Senior roku je takovou ozdobou SenSenu. Třešničkou na dortu té každodenní práce klubů v celé republice. Sbíráme nominace na ocenění z celé republiky. Nutíme lidi, aby se zamysleli: Je třeba vedle mě v ulici senzační senior? A chceme to i po představitelích měst a obcí, aby se rozhlédli kolem sebe a nominovali výjimečného seniora, který dělá nezištně něco navíc, zajímá se o druhé. A když se pak v Pražské křižovatce objeví na vyhlášení Ceny Senior roku čtyři sta úžasně aktivních lidí v seniorském věku, je to ta nejlepší reklama. Loni jsme třeba vzali do Zlaté síně SenSenu pana profesora Pavla Pafka. Když tolik senzačních seniorů na jednom místě viděl, ptal se mě: „Boženko, kde jste ty lidi vzali?“ A já jsme mu na to řekla: „Pane profesore, těch je plná republika.“

Vybavujete si nějaký příběh seniora, kterému komunita kolem SenSenu zlepšila kvalitu života?
Takové zprávy dostáváme každý den, poděkování za inspiraci, nebo že se nám něco povedlo. Mně by jinak práce nebavila. Mám taky ráda Národní kroniku. Nadchne mě, když se mi ozve ředitel pražského nakladatelství a řekne: „Hele já jsem si přečetl u vás vzpomínku, to bude moje teta, co s ní není rodina 30 let ve styku. Nedali byste mi na ní spojení?“ A my takhle propojíme rodinu, která se pozná podle indicií z jedné vzpomínky. To je úžasné. Spojujeme i ty, kteří se dlouho neviděli, a to je dobře.

Čím vás senioři inspirují?
Sama jsem v seniorském věku a myslím, že do skupiny senzačních seniorů patřím. Inspiraci ale hledám stále. Nebudu asi skákat padákem, ale nad každým dobrým počinem se zamyslím a říkám si, nezkusíš to také?  Mám tu jasnou poučku, že každý den se pořád něco nového učím. Opravdu!

Máte nějaké tipy, jak zůstat i v důchodovém věku aktivní?
O všechno se zajímat. Nenechávat si svoje znalosti a zkušenosti pro sebe, ale předávat je dál. Pomáhat druhým. Dělat to, co člověka baví. Je to bohužel ale také o zdraví – dokud je člověk zdravý, není starý. Jakmile onemocní, spadne do skupiny těch, kteří potřebují cizí pomoc. Ale máme v SenSenu i spoustu seniorů, kteří se i díky tomu, že se odmítli vzdát aktivního života, oblíbených činností a kontaktu s přáteli, s těžkou nemocí dokázali poprat.