Tak silnou a úspěšnou generaci československý hokej do té doby ještě neměl. Když v pondělí 13. března 1950 zahajoval hokejový šampionát v Londýně, obhájci titulu mistrů světa u toho nebyli. Členům týmu bylo před plánovanou cestou sděleno, že nikam nepoletí. Velvyslanectví Spojeného království prý včas neudělilo vstupní víza rozhlasovým reportérům. Šlo však jen o lživou záminku. A předzvěst řízené likvidace, jaká ve sportovní historii nemá obdoby.
Po druhé světové válce sklízeli reprezentanti jeden velký úspěch za druhým: v roce 1947 na pražské Štvanici získali poprvé titul mistrů světa, v dalším roce následovalo stříbro z olympiády ve Svatém Mořici, kde tým Československa poprvé neprohrál s Kanadou a o zlato přišel jen horším skóre. V listopadu 1948 přišla krutá rána. Při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche zahynulo šest reprezentantů, z toho pět mistrů světa. Přesto na dalším šampionátu ve Stockholmu mužstvo vybojovalo podruhé nejcennější medaile.
Oněmělí šampióni
Mistrovství světa v Londýně měli původně komentovat Josef Laufer a Štefan Mašlonka. Ten však byl odvolán a narychlo ho měl nahradit Otakar Procházka. Dva dny před odjezdem bylo britské ministerstvo zahraničí požádáno o vstupní vízum pro tohoto reportéra. Československá strana počítala s tím, že žádost nebude možné vyřídit včas.
Britové se však neoficiální cestou dozvěděli, co tím komunisté sledují. Úředníci britského ministerstva zahraničí pracovali i v sobotu, aby žádost stihli vyřídit. Podařilo se. V sobotu ve 14 hodin - tedy dvě hodiny před plánovaným odletem vízum dorazilo telegraficky do Prahy. Šampióni přesto zůstali doma – kdosi rozhodl, že Československo se na protest proti postupu britských úřadů světového šampionátu nezúčastní.
Hráčům to napřed oficiálně nesdělili. Až pondělí na srazu mužstva v Tyršově domě. Verdikt jim sdělil stařičký Josef Truhlář, bývalý starosta Sokola, který tím byl pověřen. „Mládenci, nikam se nejede. Ale zachovejte prosím vás klid,“ zaznělo na setkání. Hokejisté nejprve oněměli. Vzápětí se ptali: Proč to všechno? Kdo to nařídil? Uspokojivé vysvětlení ovšem neslyšeli. Víza pro reportéry? Ti přece mohli přiletět až po nich. Tohle bude jiná hra.
Krutý ortel vyslechli ve Staré Zbrojnici, jež sousedí s Tyršovým domem. Zápasili se smutkem a zklamáním, mnohými zmítal vztek. Byly tři hodiny po poledni. Moravští hráči Vlastimil Bubník, Miloslav Blažek, Václav Bubník a Vladimír Bouzek vyrazili na vlak a odjeli domů. Ostatní členové týmu se domluvili, že se sejdou v restauraci U Herclíků v Pštrossově ulici nedaleko Národního divadla, zvané též Zlatá hospůdka.
Provokace StB
Tu měl pronajatou Mojmír Ujčík, velký fanoušek, jehož bratr Zdeněk hrával za Spartu a nakoukl i do národního týmu. Českobudějovickému Jiřímu Macelisovi se během soustředění v Kladně narodil syn, a tak pozval kamarády na oslavu. Ujčík měl v tu dobu mít zavřeno, ale když v telefonu uslyšel známé hlasy, rychle připravil hostům uvítání. Kromě moravských hráčů se z týmu sešli všichni. Václav Roziňák a Zlatko Červený dorazili později. Vladimír Zábrodský pobyl krátce. Postál u výčepu deset minut a odešel.
„Já tam do hospůdky nechodil. S hokejisty jsem byl, jenom když jsme hráli nebo někam jeli. Osobní styky jsem měl spíš s lidmi od tenisu,“ řekl pro týdeník Gól po mnoha letech v jednom ze vzácných rozhovorů na tohle téma. „Vovka“ byl znám jako individualista a nonšalantní typ. Málokdy prý držel partu. Týmových pijatik se neúčastnil.
Mistři světa rozebírali příčiny zmařené pouti do Londýna. Když seděli v salonku Zlaté hospůdky, venku se objevili dva chlapíci v černých kabátech. Domáhali se vstupu, pak usedli u piva ve výčepu. S přibývajícím časem a množstvím alkoholu začali hráči dávat najevo své rozčilení, vedli protistátní řeči a nadávali na režim.
„S Vaškem Roziňákem jsme vybíhali z hospody a křičeli, jak chceme mít křídla a být volní. Křičeli jsme: ‚Smrt komunismu!‘ a že chceme svobodu. Blázniví dvacetiletí kluci - mysleli jsme, že to všecko zvrátíme,“ vzpomínal Augustin Bubník. Události nabraly spád v devět hodin večer. Ti dva, co se do restaurace dobývali už odpoledne, mu zastoupili cestu. Došlo k potyčce. Hned poté se Pštrossovou ulicí rozléhalo pískání píšťalek. Prozřetelným hokejistům možná došlo, že to není náhoda. Šlo o předem připravenou provokaci Státní bezpečnosti.
Ještě během večera estébáci sebrali devět reprezentantů: Augustin Bubník, Stanislav Konopásek, Roziňák, Josef Jirka, Přemysl Hainý, Josef Štock, Antonín Španinger, Červený, Macelis, ve vazbě skončil rovněž hospodský Ujčík. Následující den ráno si přišli pro Vladimíra Kobranova, který v restauraci nebyl. Až 24. března byl jako poslední zatčen gólman Bohumil Modrý. Přitom už se předtím reprezentace vzdal a v osudný den pobýval s rodinou na horách. Právě jeho pak žalobci označili za hlavu údajného spiknutí.
Pro výstrahu všem
Hokejisté byli tvrdě vyslýcháni v nechvalně proslulém Domečku, vyšetřovací věznici, která už za války sloužila gestapu. Zažili dny plné útrap, mučení, ponižování a bití. Zpočátku celý příběh působil jako nedorozumění. Nikdo ze zatčených zpočátku netušil, proč vlastně se ocitli za mřížemi. Na svobodě zůstal jen Zábrodský. Za pár dní přišli pozdě večer dva pánové i k němu. Otevřít přišla paní domu s tím, že manžel na schůzi na zimním stadionu.
Bylo po únorovém převratu. Komunističtí vládci potřebovali ukázat sílu a připravili exemplární případ na výstrahu všem, komu se nové pořádky nelíbily. Vybrali si hrdiny národa - hokejové reprezentanty. Už po leteckém neštěstí nad La Manchem nedokázalo vedení hokeje vyjádřit soustrast příbuzným obětí, dokonce padala obvinění z emigrace a pozůstalí byli vyslýcháni. Před zatčením hokejistů opustili Československo mistři světa z roku 1947 Miroslav Sláma a Jaroslav Drobný, stříbrný medailista z olympiády Oldřich Zábrodský, největší předválečná hvězda Josef Maleček a další. Před režimem utekly desítky špičkových sportovců jako krasobruslařka Ája Vrzáňová , stejně tak osobnosti všech oblastí lidské činnosti.
Základ reprezentace tehdy tvořil LTC Praha. Už o silvestrovské noci 1948, během návratu ze Spengler Cupu v Davosu, hlasovali jeho hráči v curyšském hotelu Waldorf o nabídce vytvořit národní tým v exilu. Většina se vyslovila pro návrat domů. Tahle skutečnost ovšem později posloužila vyšetřovatelům jako vhodná záminka v případu „protistátní skupiny vedené Bohumilem Modrým“. Vykonstruované lži z dílny StB a možná kdoví koho ještě je křivě obviňovaly z přípravy ilegálního opuštění země, pokusu o rozvrat komunistického zřízení.
Soudní přelíčení bylo neveřejné, připuštěni nebyli ani příbuzní obžalovaných. Předseda senátu JUDr. Karel Kruk vynesl na základě vynucených či zmanipulovaných přiznání velmi přísné rozsudky – v souhrnu 74 let a osm měsíců. Hospodský Ujčík byl odsouzen na tři roky za neoznámení trestného činu. Hokejisty věznili na plzeňských Borech a později odeslali do uranových dolů.
Jaké dostali tresty: |
|
Bohumil Modrý, 15 let |
Kromě samotných hráčů pak měla událost ještě jednu významnou oběť, věhlasný LTC Praha. Klub ze Štvanice sbíral domácí tituly, sedmkrát ovládl Spenglerův pohár a stal se líhní reprezentantů, vychovával například i tenisty. Jako představitel „buržoazního“ sportu však byl postupně zlikvidován. V 50. letech jeho trosky přešly pod Tatru Smíchov a následoval postupný úpadek, až v roce 1964 zanikl.
Někteří z nespravedlivě odsouzených se vrátili na svobodu po pěti letech, v lednu 1955 jim prezident Antonín Zápotocký udělil milost. V komunistických věznicích ztratili svá nejlepší léta. Pouze několik z nich se ještě vrátilo na led, rehabilitováni byli až v roce 1968. Nejlepší brankář své doby Modrý se však vrátil se silně podlomeným zdravím. Zemřel v roce 1963 v necelých sedmačtyřiceti letech. Od roku 2001 se v Česku na jeho počest uděluje Cena Bóži Modrého pro nejužitečnějšího hráče extraligy, jehož volí sami hokejisté.
Trvalo dlouho, než se hokej z těžkých ran osudu zotavil. Ani mistrovství světa v Paříži 1951 se tým nezúčastnil. Na olympiádě v Oslo v následujícím roce sahala reprezentace plná nových tváří po bronzové medaili. Šampionát ve Švýcarsku v roce 1953 tým nedohrál. Krátce po smrti sovětského diktátora Josefa Stalina zemřel i komunistický prezident Klement Gottwald . Hráči museli povinně držet smutek. Další medaili získalo Československo v roce 1955, na zlato čekalo do roku 1972.
Záhada Zábrodský
Zatčen ani obviněn nebyl Vladimír Zábrodský - nejlepší hráč a lídr mužstva. Rozený šéf, který byl schopen řídit všechno na ledě i mimo něj. Jeho bratr Oldřich navíc emigroval. Po zátahu ovšem zůstal na svobodě. Dodnes je záhadou, proč a proč zrovna on. Věděl něco? Dostal echo? Hrál v tom nějakou roli? Sám se k nařčením nemohl vyjádřit, protože v roce 1965 odešel do exilu a usadil se ve Švédsku. „Odtud to je daleko, kromě toho jsem trochu zanevřel. Kolem mé osoby se vyrojila spousta lží. Lidé, kteří mě dobře znali, se za mě nedokázali postavit. A já se ze Švédska nemohl ohradit, natož bránit.“
Ve prospěch zatčených spoluhráčů vahou své popularity intervenoval jen opatrně. V těžké době nastupující diktatury proletariátu to vlastně ani nešlo. „Byli jsme za jistým Matějkou, který dělal vedoucího reprezentačního týmu, ale ten nám řekl, ať se o to nestaráme. I tajemník ministra Kopeckého nám jasně řekl, že to není naše věc,“ svěřil se jednou.
Spekulovalo se o jeho osobním přátelství právě s ministrem Kopeckým, hlavním ideologem a propagandistou KSČ. Nebo že spolupracoval s StB. Tyto teorie se nikdy nepotvrdily. Matka Ruska, rodiče znali sovětského velvyslance Valeriana Zorina, který působil v Praze před komunistickým pučem. Probíralo se, jakou roli mohl v případu hrát otec Oldřich Zábrodský starší, uznávaný činovník slavného klubu LTC Praha. Pravdu se nejspíš nedozvíme. Tehdejší aktéři jsou mrtví, stejně jako Vladimír Zábrodský, jemuž bylo začátkem března 97 let.
Ve zmíněném rozhovoru pro Gól se zmínil o stenografických záznamech od soudu a výpovědích některých vyslýchaných. Ty však byly získány pod vlivem nelidského zacházení a mučení. Na druhou stranu se v nich jméno Zábrodský údajně nesmělo objevit. O stejných dokumentech ale mluvily rovněž dcery Bohumila Modrého. Zábrodskému šel za svědka na svatbě. Tradovalo se, že mu po uvěznění nemohl zapomenout. Jenže podle dcer zůstali přáteli až do otcovy smrti.
Ztracená léta
Nabízí se rovněž hypotéza, že představitelé komunistického režimu činili příkoří mistrům světa na základě úkolu příslušníků tajné policie NKVD, že proces zinscenovali sovětští poradci, na které i nejvyšší šajby komunistického Československa byli krátké. Hokej se Rusové učili od československých reprezentantů. LTC například podniklo v roce 1948 zájezd do Moskvy. Ale možná byl vyšší zájem uklidit skvělý tým z cesty.
Přes všechny tvrdé rány se mužstvo drželo na špici a dařilo se ho vhodně doplňovat. Jeho výkonnost měla teprve kulminovat. Stal se nežádoucí konkurencí. Sovětský tým čtyři roky po rozprášení mužstva poprvé ovládl světový hokej a nastolil novou nadvládu. Právě na sportu největší bašta komunismu postavila část své propagandy.
Za vzestupem SSSR stál trenér Anatolij Tarasov. Ještě po mnoha letech se v kuloárech v silně ovíněném stavu naznačoval cosi o archivech. Ty žádné svědectví dosud nevydaly. Ale neuvěřitelnou zradu a křivdu na skvělé generaci hokejistů nikdo stejně nevrátí. Československo přišlo o vynikající hráče, první velké hokejové generaci se říká ztracená. Na začátku všeho bylo, že skupina zklamaných reprezentantů vyrazila zapít smutek.
Kdo měl jet na MS: |
|
Josef Jirka, Zlatko Červený - Jiří Macelis, Přemysl Hainý, Antonín Španinger, Václav Bubník - Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek, Vladimír Kobranov, Augustin Bubník, Josef Štock, Vladimír Bouzek, Čeněk Pícha, Miloslav Blažek, Vlastimil Bubník. Vedoucí mužstva: Josef Matějka, trenér: Josef Herman. |
