Možná jste ji zaregistrovali už před deseti lety coby patnáctiletou finalistku soutěže Česko Slovensko má talent a nejspíš i jako dceru legendárního Dominátora. Obojí by Dominice v Čechách bezpochyby otevřelo mnoho důležitých dveří, ale ona se rozhodla zabojovat na větším kolbišti a bez těchto berliček. Právě dokončila studium hudby na škole v anglickém Leedsu. Náhoda tomu chtěla, že jsme se spolu sešli v pražské kavárně přesně to ráno, do něhož se Velká Británie probudila po brexitu.
Jak prožíváte celý kolotoč kolem brexitu?
To je trapas, já totiž úplně zapomněla, že včera byl ten den D. Jak jsem zrovna tady v Praze, na brexit jsem si ani nevzpomněla! Což možná taky o něčem vypovídá. V Anglii žiju už pět let, tak doufám, že pro mě se nic zásadního nemění, ale musím zapátrat, jestli jsou na tom stejně i moji spoluhráči z kapely, kluci jsou Norové. Nedávno jsem zkusila zavolat na ambasádu o radu, jenže on nikdo nic pořádně neví, celé mi to přijde hektické a nepřipravené. Anebo možná nečtu noviny tak často, jak bych měla. Ne že bychom se nezajímali o politiku a nebavili se o ní, jen jsme minulý týden skládali absolventské zkoušky, proto jsme se pochopitelně soustředili výhradně na školu. Jestli se mě ptáte na názor, já sama nepovažuju brexit za dobrý nápad ani neznám ve svém okolí jediného mladého člověka, který by ho chtěl.
Jak často se v posledních letech dostanete do Čech?
Přijíždím na Vánoce, na větší rodinné oslavy, případně pokud potřebuju něco vyřídit, třeba navštívit lékaře. Anebo když se mi fakt hodně stýská, ale to už se stává málo.
Začátky v Anglii byly hodně prostýskané?
Docela jo, přiznávám. Na druhou stranu já se v životě stěhovala už tolikrát, že pro mě nikdy nebylo extra těžké přizpůsobit se novému prostředí. Takže ani Anglie neznamenala žádný velký šok, jenom jsem si musela zvyknout. Vyrůstala jsem v Americe, kde je přirozené, že se po maturitě děti odstěhují od rodičů. I já s tím vždycky počítala, byla jsem na to relativně připravená.
Co možná nevíte
|
Ani jako malá jste neprožívala ty časté změny domova, školy a kamarádů? Dětem přece většinou nedělá moc dobře být neustále za toho nového ve třídě…
Mám štěstí, že jsem poměrně extrovertní typ, pro mě to vždycky byla spíš zábava. Nedělalo mi problém se potkávat s novými spolužáky, učiteli nebo sousedy. Ale je fakt, že můj o pět let starší brácha s tím už trochu bojoval. Mně jako malé holce nevadilo mít co chvíli novou kamarádku. Nicméně zrovna včera máma vzpomínala, jak jsem si nemohla zvyknout v Praze. Vůbec jsem si to nepamatovala.
Povídejte.
V Praze jsem vychodila osmou třídu plus celý gympl. Předtím jsme bydleli v Kanadě v baráčku za lesem, všude kolem příroda a božský klid. A najednou Vršovice! Prý jsem zpočátku nemohla v noci spát, protože mě neustále budily tramvaje a vlaky. Byla jsem z toho špatná, říkala mamka… Tak to jsem úplně vytěsnila.
Amerika, Kanada, Pardubice, Praha, teď Anglie. Má pro vás vůbec nějaký význam slovo domov?
Upřímně v téhle chvíli ani nevím. Tady říkám „jedu domů“ a mluvím o Anglii, tam při těchto slovech balím do Prahy. Jako domov jsem vždycky vnímala to místo, kde jsem měla rodinu. Ale abych pravdu řekla, dnes už si nejsem stoprocentně jistá, jestli to tak pořád cítím. Spíš jsem o tom přestala přemýšlet.
Jaký komentář si nejčastěji vysloužíte, když v Leedsu řeknete, že jste Češka?
Moje angličtina je hodně americká, takže lidi mě nejčastěji tipují na Američanku nebo Kanaďanku. Když se někomu představuju, říkám, že jsem se narodila v Americe, ale jsem Češka. Většinou okomentují, že nemám slovanský akcent. To je celé, žádná speciální reakce není. Maximálně někdo přidá, že byl pařit v Praze, protože je tu levný alkohol.
Zeptal se vás za ty roky v Anglii někdo na tátu?
Ne, ani jednou! Užívám si, že nemusím vysvětlovat, co zrovna táta dělá, a pořád odpovídat na stejné otázky. Nikdy jsem z toho teda neměla žádné trauma, prostě jsem si na ten zájem zvykla, nicméně je to úleva. V Leedsu jsem ostatně za pět let nepotkala jediného Čecha, jenom dvě Slovenky. Češi si asi vybírají jiná anglická města.
A taky v Anglii nefrčí hokej tak jako třeba u nás.
Já tam na něm byla jedinkrát, v Manchesteru před čtyřmi lety. Se zápasy v Čechách se to nedalo srovnat. Malý stadion, dvě tři stovky fanoušků, zkrátka celé dost pidi. Byl to zvláštní zážitek. Zítra jdeme s tátou na Spartu, už se nemůžu dočkat.
Pral se ve vás odmala sport po otci s uměním po matce, která vystudovala balet?
Naši mě naštěstí nikdy do ničeho násilně netlačili. Spíš chtěli, abych si toho odmalička zkusila co nejvíc a pak se sama rozhodla. Takže jsem chodila na balet, zpěv nebo flétnu i jsem závodně hrála volejbal. Sport byl pro mě vždycky zásadní, dodneška si neumím život bez něj představit, ale od určité chvíle mě to táhlo víc k hudbě.
Viděla jste někdy mámu tančit na jevišti?
Ne. Vystudovala balet na AMU a po přestěhování do Ameriky s ním přestala. Věnovala se nám s bráchou. Vyprávěla mi o něm, ukazovala fotky v sukýnce a piškotech z doby, kdy sama byla malá holka, ale nevzpomínám si, že bych po ní kdy chtěla, aby nám v obýváku udělala piruetu. Mě balet přestal bavit asi ve dvanácti letech, vyměnila jsem ho za volejbal. To spíš až teď uvažuju o tom, že bych začala chodit na hodiny tance. Když děláme s kapelou elektronický pop, měla bych se na pódiu umět hýbat. Nejsem snad úplné dřevo, ale určitě mám co zlepšovat.
Právě jste absolvovala Leeds College of Music. Co kromě titulu vám škola dala?
Hlavně mě naučila stát si za svojí muzikou. Písničky píšu od patnácti, ale dlouho jsem se styděla je komukoli přehrát, maximálně mámě nebo tehdejšímu partnerovi. Jinak jsem se bála, že se ztrapním. Na škole nás právě vedli k tomu, najít v sobě originalitu a odvahu říct nahlas: Tohle je můj nápad a takhle to uděláme. Naučila jsem se psát vlastní hudbu, dovést své myšlenky do konce.
Byl mezi vyučujícími někdo, na koho nezapomenete?
Jeden ano. Ze školy ho teda vyhodili, protože se vedení zdál brutální. U nás studentů měl velký respekt, byl to Američan, který byl zvyklý natvrdo říkat, co si myslí. Přísný, nekompromisní… takový Jaro Slávik z Talentu. Vyučoval vystupování na jevišti a práci s hlasem a já si vždycky moc přála udělat na jeho hodinách všechno dobře. Údajně jedné studentce řekl, že by měla zhubnout, což podle jeho nadřízených už definitivně přepísknul. Na jednu stranu to chápu, on jako učitel tam určitě nebyl od toho, aby v někom vyvolával komplexy, na druhou stranu si myslím, že nechtěl tu holku znemožnit, možná se spíš snažil jí pomoct.
Je v Anglii těžší než v Čechách prosadit začínající kapelu?
V tom hlavním je to stejné – musíte dělat dobrou hudbu a ještě znát ty správné lidi, kteří ji dostanou dál. Tohle není jednoduché nikde na světě, řekla bych. Podobně jako řada našich kamarádů uvažujeme s kapelou o přestěhování do Londýna, kde bychom byli přece jenom všemu blíž. Snažíme se, jak můžeme, doposud se našim dvěma singlům dařilo víc v Čechách, což je asi i logické. Čechy jsou menší rybník, v Anglii to jde pomaleji. Tam se zase lidi od muziky navzájem víc podporují. Takže určitě chceme máknout na tom, prosadit se na britské scéně, nicméně proč zároveň nevyužít toho, že se naše písničky líbí českým fanouškům. Od léta bychom se jim rádi představovali i naživo, ale je poměrně náročné převést sem čtyři lidi, co neumí slovo česky, nemluvě o tom, jak je to finančně nákladné. Snad všechno nakonec klapne. Každopádně teď jsme s DOMI vyslali do světa třetí singl Iʼm Not Alright a na začátek léta plánujeme naše první EP.
U nás trvá dlouho, než muzikanty začne živit jejich hudba, mnozí se toho ani nedočkají. Vás kapela uživí?
Vůbec ne, a ani zatím s něčím takovým nepočítáme. To je strašně těžké. Ačkoli nám o to teď nijak zvlášť nejde, víme, že s tvrdou prací a obětavostí nakonec peníze přijdou. Momentálně odpovědi na nabídky k vystoupení nezakládáme na tom, jak dobře jsou placené. Všichni členové kapely vedle hraní učí, mě by lákal spíš hudební management nebo produkce a také se trochu věnuji modelingu, což mě baví. Rozeslala jsem pár životopisů a uvidím. Právě jsem dokončila školu, tak se teprve začínám rozhlížet.
Dělá v Británii na ostatní dojem, že jste finalistkou Talentu?
Oni tu soutěž respektují, znají ji, protože tam vznikla, ale nikdy by mě nenapadlo komukoli cpát, že jsem jí taky prošla. Když už to někde vyplave na povrch, většinou řeknou: „Hustýýý, chceme tě vidět!“ A to není moje nejoblíbenější chvíle. Ta videa mi přijdou trapná, tehdy mi bylo patnáct… Spíš se chci prezentovat svou současnou prací než tím, co bylo před deseti lety.
Jak dlouho trvá, než vás přemluví?
Občas se stane, že když se popíjí, někdo to vyhledá na YouTube a já se pak snažím být nejmenší v celé místnosti. Pro mě to je minulost. Rozhodně ale nelituju, že jsem soutěží prošla, byla to super zkušenost.
Rozlučme se tedy aktuální současností. O čem je horký singl DOMI?
Písnička Iʼm Not Alright, tedy Nejsem v pohodě, je o mně. Napsala jsem ji před rokem, když jsem se rozešla s přítelem. Nikdy moc nemluvím o tom, jak se uvnitř cítím, snažím se neotravovat okolí vlastními splíny a svoje pocity jsem zvyklá v sobě dusit. Povídala jsem si o tom se spoluhráčem z kapely Benem. Vždycky když spolu píšeme novou věc, vyprávíme si o všem, co se zrovna děje v našich životech. A po tomto rozhovoru jsem dospěla k poznání, že je úplně v pohodě říct, že nejsi v pohodě. Jde o první krok k nápravě. A to se snažím všem vzkázat tímhle singlem.
