Novinky

  • 17.04.2024 Good Andretti zprovoznil menší továrnu F1 v Silverstonu

  • 12.04.2024 Bad Zemřel Ted Toleman, zakladatel týmu F1

  • 08.04.2024 Bad Další Albonovo poškozené šasi letí do Silverstonu.

Facebook Instagram

Zbrojaři příliš brzy vystříleli munici

 Zbrojaři příliš brzy vystříleli munici

Zaniklé týmy - Matra

Ač projekty státní subvence pro závodní vozy ve Francii doprovázely skandály už ve 30. letech a ve skutečnosti nikdy nepřinesly podporu potřebným, v roce 1966 byl tento postup oprášen. V kolébce velkých cen těžce nesli, že se z mistrovství světa formule 1 francouzské monoposty v 60. letech zcela vytratily, když už před tím hrály vozy Talbot a Gordini jen zanedbatelnou roli.

Proto se rozhodli motivovat francouzské konstruktéry a výrobce státní podporou. Vysoce favorizován byl motor V8 navržený Amédeem Gordinim. Jako jediný ve Francii už měl se stavbou motorů pro F1 zkušenost. Jeho partnery byly výrobce závodních vozů Jean Rédélé se svojí firmou Alpine a státní automobilka Renault, byť ta sama oficiálně projekt nepodporovala. 

Jezdci Jean-Pierre Beltoise (vlevo) a Johnny Servoz-Gavin (uprostřed) s konstruktérem Matry Gérardem Ducarougem. Foto: DPPI

Trochu překvapivě, což ale ve Francii bývá obvyklé, získala v dubnu 1967 částku šest milionů nových franků neznámá organizace Moteur Moderne s projektem motoru V12. Ve skutečnosti to nebyla náhoda.

Na vysvětlenou se ale musíme ohlédnout až do roku 1941, kdy v okupované Francii založil nadšený konstruktér a inovátor Marcel Chassagny firmu Engins Matra (Mécanique-Aviation-Traction). Po válce navrhoval a později i vyráběl letecké kanóny, takže roku 1951 už zaměstnával 800 lidí. V roce 1957 se jeho společníkem stal Sylvain Floirat. Roku 1961 vstoupila Matra do raketového výzkumu v rámci mezinárodního projektu MESH.

Roku 1964 nyní už respektovaný zbrojařský koncern koupil malého výrobce sportovních vozů DB (Deutsch-Bonnet), jehož vozy zdaleka nestačily na Alpine s motory Renault Gordini. Jenže v roce 1965 postavila Matra první monopost F3 a rychle se prosadila mezi britskými výrobci. Ve spojení s Kenem Tyrrellem vstoupila úspěšně i do F2 a monoposty vyráběné ve Vélizy se v ní brzy staly dominantní silou. 

V roce 1968 budil monopost Matra pozornost hlavně koncovkami výfuku. Foto: DPPI

V únoru 1967 uzavřeli Jean-Luc Lagardére ze společnosti Matra a Jean Prada z vedení státní firmy Elf smlouvu o spolupráci. To už se objevovaly úvahy o možném vstupu Matry do F1, zprvu s motorem B. R. M. Jenže u Matry měli větší ambice.

Jako konzultační organizaci pro projekt F1 si vybrali Moteur Moderne. V ní bývalý konstruktér automobilky Simca Georges Martin navrhl nejprve zkušební čtyřválec a posléze kompletní motor V12 s úhlem rozevření řad válců 60° a čtyřmi vačkovými hřídeli v hlavách válců.

Jakmile se podařilo získat státní peníze, začala Matra s výrobou motorů V12. Kromě monopostů F1 je hodlala použít i ve svých sportovních prototypech (s čímž počítal i projekt Alpine a Gordini). Cíle si vedení firmy stanovilo náročné - titul v MS jezdců F1 v roce 1969 a vítězství v Le Mans o rok později.

Pro získání zkušeností s formulí 1 nasadila Matra počínaje Monakem do některých velkých cen roku 1967 monopost F2 s motorem Ford Cosworth 1,6 l, u něhož byly zvětšeny nádrže a zvýšena hmotnost na předepsaných 500 kilogramů. Současně byla navázána spolupráce s týmem Kena Tyrrella, jemuž Matra dodávala vozy pro motor Ford Cosworth DFV.

Při Velké ceně Monaka v roce 1968 se poprvé představil nový, skutečně důstojný reprezentant Francie ve F1. Matra MS11 byla v zásadě shodná s Matrou MS10, ale místo motoru Ford ji poháněl nový dvanáctiválec. Z jeho dozadu protažených výfuků se ozýval nebývalý řev, který se zařadil k nejcharakterističtějším zvukům F1 v následujících letech.

Vůz byl těžší než s fordem, měl velkou spotřebu a výkon motoru V12 nestačil. Přesto s ním v dešti při VC Nizozemska dojel Jean-Pierre Beltoise jako druhý. Optimismus Matře dodalo i druhé místo Servoz-Gavina a Pescarola v Le Mans s prototypem MS630, poháněným motorem V12.

Matra tehdy u vozu MS11 zkoušela i originální systém pohonu všech kol Jeana-Louise Caussina s hydraulickým(!) přenosem momentu od diferenciálu na zádi k předním kolům. Po první sezoně se ale tým Matra Sports z F1 stáhl. Matra se soustředila na Le Mans a na další vývoj motoru V12.

Přes získání titulu bylo v roce 1969 ve Vélizy rozhodnuto ukončit partnerství s Tyrrellem. Jedním z důvodů bylo i navázání spolupráce s automobilkou Simca. V roce 1970 tak vyjel zcela nový vůz, po mechanické stránce vycházející z Matry MS80, ale vzhledově zcela odlišný, s hranatými tvary namísto oblých. Motor V12 prošel výraznou modernizací, takže se výkonem už vyrovnal konkurenci.

Henri Pescarolo s Matrou MS120 míjí hořící ferrari Jackyho Ickxe během VC Španělska 1970 v Jaramě. Foto: DPPI

Jean-Pierre Beltoise a Henri Pescarolo s Matrou Simca MS120 patřili ke slušnému průměru a třikrát se umístili na stupních vítězů. V Le Mans ale šanci na úspěch Matře zmařil nástup nových pětilitrových monster Porsche a Ferrari.

Pro rok 1971 byla nosná struktura vozu zesílena a tvary se opět staly poněkud více aerodynamickými. Nový jezdec Chris Amon několikrát bojoval o čelní pozice a v Monze dokonce dlouho vedl, nicméně opakovaně jej vyřazovaly poruchy. Jediným jeho úspěchem se stalo vítězství v nemistrovské VC Argentiny.

O rok později připravila Matra dva nové monoposty. S MS120C patřil Amon opět k lepšímu průměru, ale jen málokdy dojel. Při VC Francie se představila nová verze MS120D s motorem převzatým ze sportovního prototypu, který krátce před tím triumfoval v Le Mans. Amon dlouho vedl, ale o životní úspěch jej připravil defekt pneumatiky.

Matra poté ukončila své aktivity ve F1 a zaměřila se jen na sportovní prototypy, s nimiž třikrát vyhrála v Le Mans a získala dva tituly mistra světa.

Motor Matra V12 se ale do F1 vrátil. Nejprve jej roku 1974 testoval tým Shadow a posléze jej po mnoho let používal francouzský Ligier. S ním se dočkal i prvního vítězství v roce 1977. Roku 1981 dokonce Jacques Laffite s vozem pod jménem Talbot, což byla kombinace Ligieru a Matry, bojoval do poslední velké ceny o titul.

Zdroj: převzato z magazínu FORMULE