Inka Rybářová je zpěvačka, moderátorka, textařka a spisovatelka dětských knih. Současná situace v důsledku pandemie ji, stejně jako mnoho dalších, velmi zasáhla. Jak ale sama říká, je podnikavec, který se nevzdává. Jaká byla její cesta k dětskému publiku a co by poradila rodičům, kteří v těchto týdne stále více přemýšlí, jak doma zabavit děti?
Inko, jak jste se dostala ke své profesi? Prosadit se nebylo jistě snadné.
Začínala jsem ve 12 letech na sídlišti v Kladně jako nadšená pomocnice při pořadech pro děti Hrátky. Písničky natočené z rádia jsem pouštěla z kazeťáku a poznávala, že dětem se nejvíc líbí ty rychlé, že slyší jinak než dospělí a mají větší reakce těla na rytmus. Když jsem ve 13 letech uvízla v nemocnici na oddělení „ztracených“ dětí, stal se ze mě živočich, který baví celé oddělení. Nikdo k nám nesměl, neměli jsme tam knížky ani hračky, a tak jsem pro nemocné kamarády vymýšlela kulišárny, hrála nezbedné divadélko s bačkorami, či polštářem a zpívala vymyšlené písničky s kytarou. Hnedle se lépe stonalo. Na konzervatoř jsem se ze zdravotních důvodů nedostala, ale protože jsem tvrdohlavec umanutý, po maturitě jsem ji vystudovala současně s vysokou školou. V DČD na Pražském hradě, kam jsem nastoupila jako programový pracovník, si mě všimla Štěpánka Haničincová, dovedla mě na kamerové zkoušky do televize a byla domluvena spolupráce. Jenže Štěpánku odtud z politických důvodů vystrnadili a mně už se s ČT nikdy nepodařilo obnovit spolupráci. Přišla Dáda a můj boj o písničky teprve začal. Vydavatelům se do produkce desek pro děti nechtělo a zpěváci odmítali pro mrňouse zpívat. Výjimkou byl Michal David, který k nám dorazil do půl hodiny od zavolání v saku, kravatě a s velkou kyticí. Dodnes se stydím za neumyté nádobí v kuchyni, ale měla jsem malé miminko. Tehdy to nevyšlo, neměla jsem finance. Pomohla mi ale náhoda. Jako obyčejná žena na mateřské jsem vyhrála v literární soutěži časopisu Vlasta “Správná dvojka” osobní automobil. Jeden tatínek ze školky, kam jsem vodila druhé dítě, mi na výhru půjčil peníze a tak jsem se do podnikání pustila sama. Do roka jsem dluh splatila a vydala další desku. Můj život se začal podobat dobrodružnému filmu. Z manžela se vyklubal skvělý klaun, který mě doprovází na každém koncertě. Náš tým je všude vítán a každý si nás chce pozvat znovu.
Nyní všichni procházíme nelehkým obdobím, které má například na uměleckou sféru veliký dopad. Jak se s tím vypořádáváte a máte nějakou radu, jak to zvládnout?
Mluví se o tom, že kultura je na dně, ruší se všechna vystoupení i festivaly a v televizi jsou k vidění jen ty staré známé tváře, které kdysi točily. My také stojíme a všech 80 pořadů, které jsme měli nasmlouvány do konce června, je fuč. Ale i když jsme teď absolutně bez příjmů, snažím se situaci zvládat tak, že plánuji, píši, skládám a vymýšlím zábavu pro děti. Vydala jsem pracovní listy Hrátky s Inkou a snažím se nabízet naše CD s písničkami. Na ty se dobře tancuje, děti se při nich opravdu vydovádí a k radosti těch, kdo je hlídají, se příjemně unaví. Zkuste to! Doma v obýváku na ně může trsat celá rodina a to je pak pohoda. Nepouštějte se do toho, co jste celou dobu šidili. Úklid, praní a vymetání koutů počká. Děti a jejich spokojenost jsou na prvním místě!
Sama jste kdysi bojovala s velmi vážnou a zákeřnou nemocí. Dokázala byste poradit, čím se udržet v psychické pohodě, která je pro těžká životní období zvláště důležitá?
Důležité je být v kontaktu s přáteli a s rodinou, nebýt sám. Mně nejvíc pomáhá, když jsem na jevišti, hraje hudba, svítí reflektory a děti se baví. Pak zapomínám na problémy. Pracovní nasazení je můj náboj. Nedokážu jen tak sedět, stále mě napadají nové písničky, nebo rošťárny skřítka Fildy, o kterém píši pohádky. Když teď nemohu na jeviště, vymýšlím a přemýšlím co pak, až se kultura znovu obnoví.
Pro mnoho rodičů nastal s uzavřením škol a kroužků problém, jak zabavit děti. Z Vaší dlouholeté praxe, existuje něco, co by zafungovalo na většinu dětí?
Každé dítě je jiné a každého něco jiného baví. Jenže dítě izolované doma, bez kamarádů, samo nevydrží, je plné energie, nudí se, řádí jako černá ruka a zlobí toho, kdo ho hlídá. Za těch 25 let praxe jsem poznala, že nejlepší pomůckou, jak děti unavit, udržet v kondici a zároveň v dobré náladě, je tanec. A na tom jsou postavené naše písničky. Na CD a kazetách je v této době bez koncertů musíme rozesílat poštou. Přináší poznání, jak se nuda zahání.
Již nyní jste značně vytížená a věnujete se několika profesím. Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Chtěla bych nazpívat všechny písničky pro dospělé, které mám v šuplíku. Naše rádia totiž dětské písničky odmítají hrát. Říkají, že děti nejsou jejich klienti, nebo že jsou velmi zženštilé. Moje písničky se složením nástrojů a rytmem vyrovnají těm pro dospělé, byly nahrány ve špičkových nahrávacích studiích. Mám ale smůlu, jsou pro děti. Chci to tedy zkusit jinak. Připravuji novou desku o lásce, milování, o chlapech, o vaření a o tom, co všechno se kuriózně může ženě stát. První písnička, kterou jsme nedávno nahráli, se jmenuje Pirát z Karibiku a věřte, že při ní se v kuchyni, nebo v práci zavrtí opravdu každá ženská.
Inčinu tvorbu naleznete na www.inkarybarova.cz
