Svobodu oddálila tyfová epidemie. Příběhy z terezínského ghetta na konci války

/ /
Snímek z nádvoří Sudetských kasáren, ve kterých vznikla Československá státní pomocná nemocnice v Terezíně.
Snímek z nádvoří Sudetských kasáren, ve kterých vznikla Československá státní pomocná nemocnice v Terezíně.
zdroj: Josef Vosolsobě/ČTK/Colourise.sg

Karanténa, epidemie, izolace, dnes tolik skloňovaná slova, často zněla i před 75 lety na konci války. V prvních poválečných dnech a týdnech nadále umírali lidé – nejen v důsledku přetrvávajícího násilí, ale i na infekční nemoci a z vyčerpání.

Přinášíme vám příběhy pamětnic, jejichž osudy se krátce protnuly v květnových dnech v osvobozeném terezínském ghettu – i když se zde pravděpodobně přímo nepotkaly.

Raja Žádníková, rozená Engländerová, se narodila v roce 1929 v Tel Avivu, v tehdejší britské kolonii Palestině. Zde se potkali její rodiče, oba Židé, maminka přijela se skupinou Židů z Vídně, odkud pocházela, otec sem přišel z Prahy za prací. Byl inženýr a v Palestině „vrtal studny“, jak říká Raja.

Krátce po jejím narození rodina přesídlila do Prahy, kde otec našel práci. Bydleli na Letné v dnešní Letohradské ulici, doma mluvili německy i česky. Češtinu se maminka musela postupně naučit. Raja vzpomíná na první protižidovská opatření ve válečné Praze, vyloučení ze škol a domácí výuku a na to, jak se cítila, když si poprvé musela na podzim 1941 nasadit žlutou hvězdu povinně určenou Židům.

Raja (druhá zleva) při domácím vyučování po zákazu školní docházky pro židovské děti. Foto: Paměť národa
Raja (druhá zleva) při domácím vyučování po zákazu školní docházky pro židovské děti. Foto: Paměť národa

Průvodčí v tramvaji tehdy zvolal na celý vůz: „Á, přišla k nám princezna se zlatou hvězdou.“ Raja se bála, jak na stigmatizující označení budou lidé reagovat. „Od toho průvodčího to bylo skvělé a já jsem se uklidnila,“ vzpomíná.  

Do terezínského ghetta rodinu Engländerových deportovali poměrně záhy, už v lednu roku 1942. Roli v tom prý sehrálo udání – Rajin tatínek už nemohl pracovat jako inženýr, zaměstnali ho ve firmě rozvážející lidem uhlí. A když se dodávka o pár dní zpozdila, přišla stížnost. Raja Žádníková vypráví, že je udal tatínek její kamarádky Marty, který se po zřízení protektorátu přidal k Němcům.

Když jsem měla knihu, nic mi nevadilo

„První rok v Terezíně byl nejhorší,“ vypráví Raja. V roce 1942 ještě ve městě bydleli původní obyvatelé a deportovaným Židům určili jen několik kasáren. Raja popsala, jak spali na slamnících na zemi a že kromě hladu a dalších fyzických útrap bojovali především s přebytkem volného času: „Koukali jsme z okna na děti, co tam bydlely.“

Tatínek Raji Artur Engländer. Foto: Paměť národa
Tatínek Raji Artur Engländer. Foto: Paměť národa

Útěchu hledali v knihách. Každý si do Terezína aspoň jednu knížku vzal, a když ji přečetl, půjčil ji dalšímu. „Když jsem měla knihu, tak mi nic nevadilo,“ vypráví Raja Žádníková, ale dodává, že na rok pobytu v kasárnách to prý nevydrželo.

Po čase civilní obyvatelstvo z Terezína vystěhovali a z pevnostního města se stalo uzavřené ghetto, aby pojalo další a další transporty nejen z protektorátu. Věznění Židé se mohli po městě pohybovat, i ubytování se zlepšilo.

Raja vzpomíná, že spolu se stejně starými dívkami obývaly „žlutý dům“ vedle kostela na terezínském náměstí. Na pokoji jich bydlelo 24, spaly na třípatrových kavalcích. „To už bylo milionový proti těm kasárnám.“

Dostala práci v zemědělství. Pro mladou dívku šlo o těžkou dřinu, ale na čerstvém vzduchu a s možností přilepšit si sem tam zeleninou. „Strašně jsme se chtěli něco naučit, to byla naše forma protestu. Tak jsme chodili na večerní vyučování,“ vypráví Raja s tím, že v Terezíně byla jakákoli výuka kromě kreslení a zpěvu oficiálně zakázána.

Proč brečíš? Vždyť už ti ta matematika jde

V přelidněném ghettu ale stále panovaly nevyhovující hygienické podmínky, k tomu se přidávala nedostatečná strava, a logicky se tak zde šířily nejrůznější nemoci. I Raja se ocitla v terezínské nemocnici. Svou nemoc přesněji časově nezařazuje, ale bylo to ještě v době, než jejího otce poslali s jedním z transportů do Osvětimi.

Onemocněla břišním tyfem, který se v Terezíně objevil v roce 1943. „Velká“ epidemie skvrnitého tyfu se v Terezíně rozvinula až v dubnu roku 1945, už předtím ale vězni trpěli celou řadou nemocí – průjmy, záněty střev a právě břišním tyfem.

Raja si vybavuje, jak se ocitla na marodce, což byla nevlídná místnost, snad jakési bývalé skladiště bez jediného okna, pouze s umělým osvětlením, přirozené světlo pronikalo pouze skrz prosklené dveře. Tatínek se rozhodl dceru něčím zaměstnat, aby přišla na jiné myšlenky. Raja dodnes uchovává německy psané dopisy, které si s tatínkem vyměňovali:

Milá dcerunko, to je škoda, že těm přednáškám z fyziky nerozumíš. Tedy to zjednoduším a vynechám to matematické. Myslím si totiž, že rozumíš poučkám, ale úkoly jsou pro Tebe těžké. Pochopitelně by bylo žádoucí, abys mohla vypracovat i úkoly, ale to se zdá být na dálku nemožným. Takže to uděláme jinak, dnes večer to ještě zkusím.

Kromě úloh zbylo v dopisech místo i na další zprávy – otec se například rozepisuje, jak připravují loutkové divadlo, píše, že maminka se již uzdravuje, anebo chválí dceru za pěkné výkresy, které mu posílá, vedle toho upozorňuje na chyby v německém pravopise.

Raja vzpomíná na scénu, kdy s otcem komunikovala přes zavřené prosklené dveře, blíž k sobě nemohli. „Proč brečíš? Vždyť už ti ta matematika jde,“ ptal se prý dcery přes sklo. O matematiku ale tehdy vůbec nešlo a Raja se domnívá, že i její tatínek měl co dělat, aby se v takové situaci nerozplakal.

Raja se uzdravila a dodnes je přesvědčena, že jí k tomu pomohly právě dopisy od tatínka s úkoly, které ji přivedly na jiné myšlenky. „On mi doslova zachránil život tímhle originálním způsobem,“ řekla dokumentaristům Paměti národa.

Nedá se nic dělat, musím jet a ty musíš zůstat

Raja Žádníková si nevzpomíná na moment loučení s tatínkem, který skončil v jednom z obávaných transportů na východ a konce války se nedožil. Vybavuje si ale okamžik, kdy do jednoho z posledních transportů vypravovaných z Terezína měla nastoupit její maminka Růžena.

Maminka Raji Růžena Engländerová. Foto: Paměť národa
Maminka Raji Růžena Engländerová. Foto: Paměť národa

Vydala se spolu s ní k vlaku. Nacističtí ozbrojenci měli seznamy s lidmi, kteří mají být odvezeni. Jeden z nich zjistil, že Raja v seznamu není. Zakřičel na ni, že ona zůstane a její matka odjede. Maminka však zachovala chladnou hlavu – podala dceři ruku a poradila jí, na koho se má v ghettu obrátit. Řekla pouze: „Nedá se nic dělat, musím jet a ty musíš zůstat“ a zamířila do vagonu.

V okamžiku, kdy už měla nohu na stupátku, jeden z příslušníků SS prý mrkl a ten, který pomáhal lidem nastoupit, strhl maminku zpět. A tak zůstala v Terezíně. „Já věřím, že kdyby máma udělala nějakou dramatickou scénu, kdyby se rozplakala nebo mě objímala, tak by nehnuli ani brvou.“ 

Matčino neobvykle klidné chování jí možná nakonec zachránilo život, protože vlak by ji odvezl do Osvětimi, kde většina deportovaných zahynula v plynových komorách.

Na nás neplatí ni pouta, ni okovy… 

Raja i její maminka se tak v Terezíně dočkaly konce války. Epidemie v době osvobození se jim už naštěstí vyhnuly. Vzpomíná na nejistotu květnových dnů – nacisté ghetto postupně vyklízeli a zametali za sebou stopy, správu převzal už 2. května Mezinárodní červený kříž. V těsném okolí Terezína se ale bojovalo až do samého konce války.

Terezín po válce. Foto: Karel Šanda
Terezín po válce. Foto: Karel Šanda

Kolem 8. května přijely ze saské strany tanky Rudé armády, většina ale mířila dál hlavní silnicí na Prahu. Raja vypráví, že přímo v ghettu se zastavil snad jeden či dva. Pořád ale kolem operovali ozbrojení nacisté, pořád vládla nejistota.

Raja vzpomíná, jak dospělí mladým dívkám říkali: „Sedněte si pod okna, abyste byly trochu chráněny.“ Panovala obava, že Němci začnou střílet. Dívky tak seděly pod okny a zpívaly si písničku „Pochod plebejců“ z repertoáru Osvobozeného divadla:

Na nás neplatí, ni pouta, okovy, ni řetězy. Pouta zrezatí. Ta svoboda v řetězech nevězí! Ta spoutat se nedá, vždycky bourat se dá hlavou. Pouta zrezatí, staré železo na nás neplatí.

Pak prý někdo venku na liduprázdné ulici zvolal: „Pojďte ven, pojďte ven, jsou tady Rusové, nebojte se, pojďte ven!“ Terezín se večer 8. května dočkal definitivního osvobození. Bohužel ale ne konce útrap, protože v těchto dnech se už naplno rozjela epidemie skvrnitého tyfu, hrozící přerůst v humanitární katastrofu.

Epidemie na konci války

V říjnu 1944 transporty z Terezína na východ ustaly, s koncem války naopak do Terezína mířily transporty z koncentračních táborů evakuovaných před blížící se frontou. Lidé v Terezíně sice trpěli podvýživou a nemocemi, ale jejich přežívání mělo stále parametry lidského života.

Edita Kosinová po válce v Praze. Foto: Paměť národa
Edita Kosinová po válce v Praze. Foto: Paměť národa

Transportní vlaky z východu ale přivážely lidské trosky, vyhublé, vyčerpané, nemocné, mnozí umírali přímo v transportních dobytčácích nebo poté v Terezíně. Samospráva se těchto lidí ujímala a snažila se je udržet při životě, terezínští zdravotníci však naráželi na nedostatek potravin, léků, nebylo kde nemocné ubytovat. Od dubna 1945 se tak ghettem začala šířit epidemie skvrnitého tyfu, extrémně nakažlivé nemoci.

Na příjezd transportů vzpomínala pro Paměť národa Edita Kosinová, rozená Spiegfelová, která v Terezíně působila jako zdravotní sestra: „Lidé přijížděli ve zbídačeném stavu, příšerné kostry se nám vrátily do Terezína. Ubytovali jsme je na půdách a prostě kde bylo jen trochu místa. Samozřejmě přijeli zavšivení, špinaví a hrozně ubozí. Kdo to neprožil, tak si to vůbec nedovede představit. My jsme jim pomáhali, jak se dalo.“

Sama se skvrnitým tyfem nakazila. „Je to strašně těžká nemoc, kdy vlastně o sobě čtrnáct dní nevíte, máte vysoké horečky a ztrácíte veškeré smysly. Většina lidí, kteří to dostali, umřela. Já jsem měla veliké štěstí, že se s transporty vrátili dva lékaři, doktor Orlík a doktor Dubský, kteří jako jediní z lékařů skutečně poznali skrvnitý tyfus. Každý ho znal z knih, ale oni věděli, co s ním. Ujali se mě a i s těmi mrzkými lékařskými prostředky mě zachránili.“

Edita nakonec přežila, i když po vyléčení vážila 40 kilogramů a Terezín mohla opustit až v červenci 1945.

Čeští zdravotníci na pomoc Terezínu

Vedle ghetta se dalším ohniskem epidemie stala nedaleká Malá pevnost, původně věznice pražského gestapa, kam s koncem války přibyli vězni z řady evakuačních transportů. První případ skvrnitého tyfu byl v Terezíně diagnostikován 24. dubna, a jelikož v době příchodu dalších a dalších transportů nebylo možné učinit efektivní karanténní opatření, nákaza se začala lavinovitě šířit.

Zakladatel moderní československé epidemiologie MUDr. Karel Raška organizoval likvidaci epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně – pomáhali mu s ní dobrovolníci i manželka Helena. Foto: ČTK
Zakladatel moderní československé epidemiologie MUDr. Karel Raška organizoval likvidaci epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně – pomáhali mu s ní dobrovolníci i manželka Helena. Foto: ČTK

Zvěst o epidemii se dostala i do Prahy, a proto odtud již 4. května vyrazila k Terezínu první skupina českých lékařů a zdravotnického personálu v rámci takzvané České pomocné akce. Vedl je přední český epidemiolog z pražské Bulovky MUDr. Karel Raška. Tři dny nato pak zněla z pražského rozhlasu ovládaného povstalci následující výzva:

„Sociální zdravotní komise České národní rady vyzývá lékaře, zejména internisty, epidemiology, kožní lékaře, chirurgy a jiné odborné lékaře, dobrovolné sestry Československého červeného kříže, sociální pracovnice a muže s výcvikem pro první pomoc, aby se urychleně přihlásili k odjezdu se zdravotní výpravou do Terezína. Přihlaste se ihned, nejlépe telefonicky, na čísla: 212-85.“

Dne 10. května zamířila do Terezína další skupina českých zdravotnic a zdravotníků, mezi nimi i dvaadvacetiletá Antonie Červenková, později provdaná Málková.

Pocházela z Křečovic poblíž Sedlčan, kde si nacisté za války zřídili rozsáhlé vojenské cvičiště pro jednotky SS, a tak se početná rodina během válečných let musela vystěhovat. Antonie zakotvila v Praze, a když Charita pořádala nábor do zdravotnického kurzu, přihlásila se.

Výcvik vedly sestry boromejky, dívky bydlely v internátě na Karlově náměstí. Antonie zažila ničivý nálet na Prahu v únoru 1945, s koncem války mohly zdravotnice z Charity pomáhat zbědovaným vězňům z transportů, které projížděly Prahou. Zažila boje Pražského povstání. Když 9. května dorazily do města sovětské tanky, na jednom se prý vezla směrem k Pražskému hradu. Vzpomíná, že to bylo ve středu a ve čtvrtek už vyslyšela výzvu Charity o potřebě dalších zdravotníků v Terezíně.

Tu hrůzu člověk viděl, až když tam došel

„Jelo nás asi dvanáct, ale zůstali jsme jen čtyři. Tu hrůzu člověk viděl, až když tam došel.“ Zdravotníci dorazili do Terezína před Sudetská kasárna, kde byla zřízena provizorní nemocnice. Před kasárnami byla hromada nábytku a dalšího vystěhovaného, či spíše vyházeného vybavení.

Nemocný vězeň v osvobozeném Terezíně. Celé město se stalo obrovskou infekční nemocnicicí. Foto: Karel Šanda
Nemocný vězeň v osvobozeném Terezíně. Celé město se stalo obrovskou infekční nemocnicicí. Foto: Karel Šanda

Na místě velela hlavní sestra z Bulovky, která Antonii přidělila jednu místnost. Antonii se naskytl zoufalý pohled: u stěn tam leželo na zemi zhruba patnáct nemocných. V budově ani v okolí netekla voda, záchody v hrozném stavu. Když někdo zemřel nebo mohl odjet s příbuznými, přibyl na jeho místo okamžitě další pacient.

Praktická Antonie si ale věděla rady. „Nejdřív jsem šla do toho haraburdí na dvoře, vytáhla jsem velký hrnec, železňák, a ten jsem dala na pokoj, aby tam aspoň mohli v noci chodit na záchod. Tyfový stolice strašně kvasí, tak jsem to ráno vždycky s někým, kdo byl trochu schopnější, vynesla. Vzala jsem to za jedno ucho, plnej hrnec, a ty, s prominutím, sračky mi tekly po rukách.“

Situace se postupně lepšila. Do Terezína přijeli mladí muži, kteří jim mohli vozit vodu. Dostali vápno, které používali jako dezinfekční rohožku. Přibývalo léků. Antonie sloužila de facto nonstop, snad jen odpoledne si mohla trochu odpočinout.

„Sem tam jsem lidem dávala obklady nebo nějakej prášek.“ Zdravotníci měli největší strach ze šatních vší, které přenášely tyfovou nákazu. Antonie vzpomíná, že si v noci vždy sedala k oknu – „div jsem nevypadla“. Odpoledne, když bylo volněji, s kamarádkou chodily na Šance a lehly si do trávy.

Nejhorší práce pro Němky

Epidemie, do jejíhož zvládání se vedle židovských lékařů a českých zdravotníků nezanedbatelnou měrou zapojil i personál sovětské armády, vrcholila mezi 6. a 16. květnem. Od 14. května se stal Terezín opět uzavřeným městem, aby se nemoc nešířila dál. Po čase sem začali vozit německé ženy – v rámci poválečné odvety jim přidělovali ty nejhorší práce.

Epidemiologové MUDr. Karel Raška a MUDr. František Patočka (bratr filozofa Jana Patočky) se proti násilí na Němcích po osvobození ohradili, společně sepsali zprávu o poměrech v Malé pevnosti a mimořádně brutálním zacházení se zde vězněnými Němci a svými protesty přiměli vládu k výměně vedení tábora.

„Samá milostpaní a teď jí dali vyklízet záchody a mejt chodby po poblitejch lidech.“ Paní Antonie to glosuje věcně, říká, že se s německými zajatkyněmi jednalo krutě, ale dodává, že lidé měli proč být na ně naštvaní. Vzpomíná si na situaci, jak jedna z německých žen odmítla přidělenou práci vykonat. „Sedla si na hromadu toho nábytku a jeden ten kluk ji zblízka odstřelil. Náš kluk.“

Do konce května se podařilo díky obrovskému nasazení všech zainteresovaných šíření nemoci zastavit, i tak si epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně vyžádala 1500 obětí. A to nejen mezi bývalými vězni, ale i mezi zdravotníky, včetně těch českých.

S koncem května končilo i angažmá Antonie v Terezíně. Vyčerpávající práce si u ní vybrala svou daň, dostala zánět žil. „Po třech týdnech už jsem nemohla chodit,“ vzpomíná. Odjela zpátky do Prahy a tam prý dva dny prospala. Až měly kolegyně strach, že umřela. 

Poválečné osudy

Zatímco Růžena Engländerová zůstala jako učitelka v Terezíně a pečovala o nemocné, šestnáctiletá Raja ještě před definitivním uvalením karantény Terezín opustila. Patřila ke skupině dětí a mládeže, které se ujal známý křesťanský humanista Přemysl Pitter a nechal je odvézt na ozdravný pobyt do Štiřína a na okolní zámky.

Raja Žádníková při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Raja Žádníková při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum

Raja se ale cítila zdravá a jediné, co ji prý tehdy zajímalo, bylo, aby mohla co nejdřív nastoupit do školy. S kamarádkou ze Štiřína utekly a Přemyslu Pitterovi napsaly omluvný dopis, kde své konání vysvětlily. V Praze obcházely střední školy a zjišťovaly, kde by se vzděláníchtivých dívek ujali. Nakonec uspěly na gymnáziu Sladkovského na pražském Žižkově.

Raja dodnes s vděkem vzpomíná na tamního ředitele Prokeše, který jim nástup ke studiu umožnil i bez rozdílových zkoušek a všemožně je podporoval. Přespávala na ulici, v parcích, což v poválečné Praze nebylo nic neobvyklého. Na konci léta 1945 se vrátila do Prahy i její maminka a získaly byt v pražských Holešovicích.

Antonie Málková. Foto: Lukáš Žentel
Antonie Málková. Foto: Lukáš Žentel

Raja Žádníková říká, že od čtrnácti let měla jasno o svém profesním směřování: chtěla být lékařkou. Vystudovala medicínu, specializovala se na pediatrii a 53 let pracovala v Ústavu péče o matku a dítě v Praze-Podolí. Věnovala se výzkumu a v 60. letech absolvovala odbornou stáž v USA. Do penze odešla v roce 2007.

Antonie po válce působila v nejrůznějších ústavech sociální péče, kde se věnovala nemocným a zdravotně postiženým dětem. Od roku 1960 zakotvila v pražské nemocnici Na Slupi, dálkově vystudovala zdravotní školu a povýšila na staniční sestru.

Svého životního partnera potkala až krátce před svými čtyřicátými narozeninami. Děti si už nepořídili s ohledem na pokročilý věk, navíc Antonie dodává, že v té době to nebylo nic neobvyklého. Ostatně i sestry boromejky prý dívky ve škole nabádaly, že zdravotní sestry mají upřednostnit své poslání před založením rodiny.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Redaktoři Paměti národa se rozhodli v době nouzového stavu pomáhat pamětníkům. Založili Centrum pomoci Paměti národa, které zprostředkuje pomoc i dalších dobrovolníků. Jak tato služba probíhá, najdete na stránce https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Děkujeme za případnou podporu!