Úvod  > 

V sršním hnízdě tiká bomba - Písečtí basketbalisté míří mezi elitu

Miroslav Janovský (vlevo) při předávání cen ve finále Středoevropské ligy kategorie U18, které se hrálo v Písku.     Autor: Václav Kozma

Kdy a proč jste se začal věnovat píseckému basketbalu?
Jsem písecký rodák a rodiče mě vždycky ke sportu vedli. Přestože můj táta je basketbalista, tak nám s bratrem ve výběru sportu nechával volnost. Protože na začátku 80. let v Písku basketbal neexistoval, tak jsme se, ostatně jako tehdy většina kluků, rozhodovali mezi fotbalem a hokejem. Protože se mi do rukou jako první dostal leták od hokejistů, přihlásil jsem se na hokej. Ten sport mě strašně bavil a vydržel jsem u něho celou školní docházku. Myslím, že mi hokej hodně dal, mám na něj spoustu krásných vzpomínek a do dnes toho nelituji a tenhle sport mám strašně rád. Když jsem postoupil do dorostu, tak jsem skončil. Vzrůstem a konstitucí jsem byl velice slabý a proti svým vrstevníkům opožděný, což už bylo v dorostu hodně znát a v danou chvíli jsem na to už neměl. Mezera po hokeji v mém životě byla hodně velká, takže jsem hledal, kde se uchytím a jaký sport bych mohl dělat. Hrál jsem pingpong, zkoušel jsem i jiné sporty, ale přelom v mé sportovní kariéře nastal až poté, když jsem nastoupil na gympl. Pan profesor Těšík vytvořil tým, v kterém nás bylo asi sedm, a začali jsme hrát basketbal. Nemělo to žádnou velkou úroveň, nicméně jsem si tenhle sport zamiloval. Poté, co jsem skončil vysokou školu a vrátil se do Písku jako učitel, jsem se rozhodl, že svou hráčskou kariéru, která zjevně nikam vysoko nespěla, když mým vrcholem byla druhá liga ve Strakonicích, budu utlumovat a začnu se věnovat trénování.

Takže to byly začátky novodobé historie píseckého basketbalu? Kdo u nich s vámi stál?
V roce 1995 jsem na Tylovce založil první sršní tým jako školní kroužek. Na prvním tréninku bylo šest dětiček, dodnes si to pamatuji. To byl tedy vznik Sršňů a letos slavíme, i když o oslavách se v dnešní době zatím mluvit nedá, dvacet pět let trvání tohoto klubu. Třeba se k tomu ještě letos vrátíme. Moje vize tehdy byla mít opravdu jenom školní kroužek a dělat basket tak, jak se vlastně v Písku do té doby dělal. Ale chytlo mě to víc, než jsem očekával a začal jsem mít smělejší vize a plány. Postupem času jsme nabírali další a další děti a snažili jsme se, aby družstva měla věkovou návaznost. Každý rok jsme dělali nábor, nový tým a postupně to šlo všechno nahoru. Pak už se to dostalo do stavu, že bych to sám absolutně nezvládal. Mým prvním pomocníkem byl Dalibor Pešek, pak můj táta a postupně jsme s bývalých, i některých tehdy současných píseckých baskeťáků, začali dávat dohromady jakýsi trenérský štáb. Stálicí byl od první chvíle Aleš Kyrián a Milan Matějka, kteří jsou stále aktivními trenéry. V téměř podobném stavu to zůstalo až dodnes.

Jakými soutěžemi jste začali a jak to dál pokračovalo?
První rok jsme nehráli vůbec nic. Na konci druhého roku jsme hráli přátelský zápas ve Strakonicích. To byl ročník kluků 1986 a už nás nebylo šest, ale asi patnáct. A myslím, že až od třetího roku našeho trénování jsme se přihlásili do krajského přeboru. Dnes už je to dům postavený na pevných základech. Každý rok vznikalo nové patro. Tím, jak ti nejmladší zestárli a přešli do vyšší kategorie, udělali jsme nový nábor, do nejmladší kategorie přišli noví, a tak to postupuje od začátků dodnes. S tím prvním týmem, s kterým jsme začínali, jsme postupem doby dosahovali slušných výsledků. V kategorii U12 až U14 jsme byli na mistrovství republiky čtvrtí, což nás všechny mrzelo, přesto to byl pro Písek ojedinělý úspěch. V kategorii patnáctiletých už jsme získali stříbrnou medaili, která přinesla pro náš sport jakousi publicitu. Velice rychle jsme získali dominanci v celém kraji a v roce 2004 získali od basketbalové federace statut centra mládeže, což umožňovalo zaplatit prvního šéftrenéra, kterým jsem byl tehdy já. Myslím, že to byl jeden z největších zlomů v krátké historii našeho klubu. V tu chvíli už jsme měli v kategoriích U17 a U19 extraligové soutěže, měli jsme od nejmladších po nejstarší vybudovanou mládežnickou základnu. Je ale pravdou, že nám ještě chyběl tým mužů na reprezentativní úrovni.

Výkladní skříní každého klubu je A tým mužů. Jak se tvořil, aby dosáhl dnešní prvoligové úrovně?
V době mých sršních trenérských začátků byl v Písku tým mužů, za který jsem dokonce hrál. Plácali jsme se mezi špičkou krajského přeboru a druhou ligou. Ale to mě nenaplňovalo, mou prioritou byli Sršni a mládež. V roce asi 2000 muži skončili a řekli jsme si, že se budeme věnovat jenom mládeži. Nový tým mužů začal znovu hrát, tehdy krajský přebor, až když ti kluci ročníku 1986 dorostli do věku sedmnácti a osmnácti let. Mužstvo bylo tvořeno v podstatě jenom mladými hráči, které jsme vychovali. Myslím, že s nimi hrál Aleš Kyrián a můj brácha a postoupili jsme do druhé ligy. V letech kolem milénia, nebo spíš po něm, nebyl pro nás A tým stále až tak důležitý. Cíle se ale postupem doby měnily. Zjistili jsme, že veřejnost to vnímá trochu jinak než my. Samozřejmě jsme chtěli, aby začali v Písku chodit na basket lidi. Ze druhé ligy jsme postoupili do první, ale hned spadli a s jídlem roste chuť. Navíc, když jsme viděli, že dospělý basket diváky láká. Mezi roky 2010 až 2015 jsme měli znovu postupové ambice do první ligy, jenže nastal trochu problém. Nejlepší hráči, kteří končili v dorostu, mizeli někam pryč nebo na studie, druhá liga pro ně byla málo. Ne úplně všichni chtěli zůstat u basketu a už ne úplně všichni byli ochotni se mu věnovat naplno. Nastala tedy poměrně složitá situace v tom, jak já říkám, že je nejsložitější trénovat dospělý ambiciózní tým na amatérské úrovni. Hráči musí mít rádi ten sport, klub, město, musí sami chtít, a to je čím dál tím vzácnější. Bylo složité tým s postupovými ambicemi udržet pohromadě. Vždycky jsme kladli důraz, aby se tým skládal z hráčů, kteří prošli naší mládeží. Nakonec jsme do první ligy, která je druhou nejvyšší soutěží, postoupili a držíme se v ní pět sezon, letos nejúspěšněji - na druhé příčce.

Kromě dospělých se pyšníte i výsledky mládeže. Je právě výchova a rozvíjení talentů priorita klubu?
Vždy byla, je a vždycky bude. Jsme asi na rozdíl od jiných klubů výjimeční v tom, že drtivá část našeho rozpočtu, i když není úplně malý, jde do mládeže, trenérů mládeže a vytvoření dobrých podmínek pro mládež. Pro A tým jde jenom zlomková část našeho rozpočtu. A to je věc, která mě naplňuje a má tři roviny. První, ale ne nejdůležitější, jsou samotné výsledky. Ale když třicetitisícové město jako Písek dvakrát vyhraje dorosteneckou extraligu a porazí největší renomované a mnohem bohatější kluby z celé republiky, to rozhodně potěší a člověk je na to hrdý. Druhou rovinou, kterou by měl mít asi každý trenér v hlavě, je výchova individualit, které pak, byť v jiném dresu, svůj mateřský klub reprezentují na špičkové úrovni. A třetí rovinou je pedagogická. Čím jsem starší, je to pro mě důležitější. Těch kluků, kterých mi za ta léta prošlo rukama, jsou už možná tisíce a věřím, že pro většinu z nich je, že hráli basket za Sršně, v jejich životě významná stopa. Jsem přesvědčen, že si to dokonce sami uvědomují, což je vzácné. Občas přijdou, pohovoří, zavzpomínají, poděkují. A v dnešní trochu individualistické době, kdy se sociální prostředí dost mění, je to dost důležité a mladé lidi to formuje správným směrem.

Postupně se Písek stává líhní basketbalových talentů. Kteří to zatím dotáhli nejdál?
V tuhle chvíli je naší největší hvězdou dvacetiletý Vítek Krejčí, který hrál basket jenom za Sršně a pak už od čtrnácti let jenom za španělskou Zaragozu, kde byl první rok s maminkou. Už v minulé sezoně sbíral nějaké minutky v A týmu a ta letošní, kdy podepsal tříletou smlouvu, už je pro něho další krok dopředu. Je to vlastně jeho první profesionální smlouva v životě, s kterou hraje nejvyšší španělskou soutěž. Z toho máme velikou radost. Nejen, že se prosazuje ve Španělku, ale nakoukl i do českého národního týmu mužů. Jenom těsně mu utekla nominace na nedávné mistrovství světa v Číně. Nedávno jsem s ním mluvil a strašně ho to mrzelo. Ale věří, že v národním týmu bude hrát stále větší roli a třeba i přebírat žezlo po takových hráčích jako je Tomáš Satoranský. A právě ten o něm nedávno prohlásil, že to je momentálně největší naděje českého basketbalu. Strašně Víťovi držíme palce, sledujeme každý jeho zápas a přejeme mu, aby se co nejdříve posunul ještě výš. Pak si myslím, že má velkou šanci se prosadit čtrnáctiletý Pepa Svoboda. Myslím, že právě on by mohl jít ve stopách Víti a dostat se takhle daleko. I když on už je skoro ve věku, kdy Víťa do Španělska odcházel. Pepa je fyzicky hodně zdatný a myslím, že už by v příští sezoně mohl dostat šanci v našem A týmu mužů. Dalším z našich odchovanců je Dalibor Fait, který hraje profesionálně nejvyšší soutěž v Ústí nad Labem. Zajímavou postavou je Pavel Englický, který sice mládežnickou strukturou Sršňů neprošel, basket začal hrát v patnácti letech rovnou za muže, za rok hned zmizel ve Spartě a pak hrál celý svůj život basketbal profesionálně. Svým návratem před pěti lety do Písku nám strašně pomohl. Je pro diváky velkou atrakcí, protože hraje spektakulární basketbal, kterým baví sebe i diváky. Mnoho odborníků, a já s nimi souhlasím, o Pavlovi říká, že jeho potenciál byl úplně někde jinde než dokázal. Když ho srovnám s Janem Veselým, což je v současnosti nejlepší český pivot, který byl rok v americké NBA a aktuálně v dresu tureckého klubu Fenerbahce Istanbul je špička v Eurolize, rozdíl je v tom, že Englický umí střílet a Veselý ne. Takže podle mě byl Englického potenciál větší než Veselého, ale bohužel pro Pavla se to nepovedlo. Nejsilnější ročník máme 2001, který už dokázal vyhrát mistrovství republiky v U15 a U17. Letos jsme s tímto ročníkem chtěli završit kategorií U19 zlatý hattrick, ale jako to dopadne, teď nikdo neví. V minulých letech jsme měli v kategoriích U16, U18, U20 z šestatřiceti reprezentantů, kteří hráli mistrovství Evropy, deset hráčů, kteří oblékali dres Sršňů. Že vychováváme hráče pro mládežnické reprezentace, je také jednou z našich vizitek. Do elitních hráčů z tohoto našeho nejúspěšnějšího ročníku 2001 bych zahrnul dva trochu rozdílné typy. Jedním je Martin Svoboda, který podle mě má na to, aby hrál nejvyšší soutěž v České republice. Je fyzicky a atleticky zdatný, že by už v této chvíli mohl nastoupit a nikdo by neřekl, že tam nepatří. Ostatně už nějaké minuty nasbíral v dresu Svitav, stejně jako jeho kamarád a spoluhráč v dresu Sršňů Vojta Sýkora. Ten hrál v duelu s Nymburkem dokonce osmnáct minut, což nás příjemně překvapilo. Nicméně on bude zřejmě před basketbalovou profi kariérou upřednostňovat tu civilní. Ale třeba se mu podaří obě věci skloubit.

Před sedmi roky jste jako šéftrenéra mládeže na plný úvazek angažovali Jana Čecha, který před tím nastupoval v dresu Sršňů ještě jako hráč. Přinesl tento krok ovoce?
Díky stávajícímu předsedovi Zdeňku Marešovi jsme mohli Honzovi, který ještě tehdy hrál profesionálně za Jindřichův Hradec, nabídnout docela pěkné podmínky. On je přijal, začal u nás trénovat malé děti a postupem času se vypracoval na šéftrenéra mládeže. Myslím, že to byl jeden ze zlomových kroků v historii klubu. I když jsme v té době už hráli nejvyšší mládežnické soutěže, on vše posunul ještě na vyšší level. Je to velice pracovitý trenér, který basketbalu věnuje nejenom čas, ale i energii a možná částečně i své zdraví. Z mého pohledu je to někdy až příliš, ale na výsledcích je jeho nezměrná energie vidět, a my jsme samozřejmě rádi. Na druhé straně, každý špičkový trenér je poměrně složitou osobností a jeho maximalismus nás občas dohání k šílenství.

V soutěžích mužů, juniorů a kadetů jste atakovali čela tabulek a měli jste ty nejvyšší ambice. Jak se teď, kdy jsou všechny basketbalové soutěže kvůli koronaviru přerušené, díváte na jejich dokončení?
Podle mě je úplně jasné, že už soutěže dohrány nebudou. Otázkou je, zda-li budou vyhlášeny výsledky v mládežnických kategoriích, kde byly dohrány základní části a čekalo se na play off. Buď budou výsledky vyhlášeny takto, nebo budou soutěže úplně zrušeny. Necháme to na basketbalové federaci a uvidíme. Příběh toho našeho nejúspěšnějšího ročníku 2001 je velice zajímavý. Kluci vyhráli pod Honzou Čechem mistrovství České republiky kategorie U15, za dva roky dokázali na domácí palubovce zvítězit v kategorii U17 a nyní byl celý tým nastavený na to, že by po dalších dvou letech a vítězství v kategorii U19 dosáhl jakéhosi hattricku. Znovu by se hrálo v Písku, protože kluci vyhráli základní část. To bylo touhou těch kluků a hodně z nich předčasný konec sezony obrečelo. Pokud federace rozhodne, že budou výsledky vyhlášeny po základní části, může se stát, že titul získají, nicméně už to nebude takové, jako by si ho uhráli na palubovce, navíc před svými fanoušky.

Když se ohlédnete za nedokončenou sezonou, jak ji zhodnotíte?
Pokračovali jsme v trendu posledních roků. Sezona byla úspěšná z mnoha rovin. Při jejím hodnocení se snažím nedívat jenom na úspěchy jednotlivých týmů, ale také třeba hodnotím, jestli jsme nabrali dost prvňáčků. To se nám letos bohužel tolik nepovedlo, nábor nových basketbalistů byl trochu podprůměrný. To, že reprezentace dosáhla velkého úspěchu na mistrovství světa a basketbal byl přes léto v televizi a médiích dost vidět, se v našem náboru až tolik neodrazilo. Na druhou stranu se nám povedlo založit basketbalovou školičku, což považuji za úžasný projekt, kdy předškolákům nabízíme jednou týdně hodinu v hale, kde si zablbnou s míčem, hází na koš, dělají kotrmelce, hrají hry a evidentně je to baví. Když se posunu k tomu soutěžnímu basketbalu - vedli jsme extraligu U19, v kategorii U17 jsme byli na třetím místě, což jsme nečekali a bylo to pro nás všechny milé překvapení. V mužích jsme byli i po nadstavbě a těsně před play off druzí. Pořádali jsme v Písku jeden z nejprestižnějších evropských turnajů U18, kde jsme porazili tým španělského velkoklubu Valencii, a až ve finále jsme podlehli Barceloně, když jsme ještě v poločase o bod vedli. To považuji za velký úspěch, který už asi v realitě třicetitisícového města nelze posunovat výš. Takže naše výsledky mluví samy za sebe. Výsledky mládeže tedy už výš posunovat ani nelze, i jejich udržení bude vyžadovat velké úsilí, které chceme podstoupit a nejvyšší výkonnost udržet.

Momentálně se dá cokoliv těžko předjímat, ale přesto. Jaká je vize basketbalových Sršňů do příštích sezon?
Když to vezmu z pohledu celého klubu, budu rád, když budeme pokračovat v nastoleném trendu a vysoko položené laťce. Abychom udělali dobrý nábor, aby přišlo hodně dětí, které chtějí hrát basketbal a abychom s nimi dobře pracovali jako dosud. Abychom hráče dokázali posouvat do vyšších kategorií a v těch dvou nejvyšších dorosteneckých dál patřili k republikové špičce. Sezona mužů je nedohraná a tak i zůstane. V basketbalových kuloárech a na nejvyšších místech se hlasitě mluví o tom, že by se nejvyšší soutěž mužů rozšířila. V momentě, kdy zůstala nedohraná, těžko z ní někdo může spadnout. Naopak nárok na postup by měl zůstat. Velké ambice měl klub GBA Jindřichův Hradec, a protože by asi nebylo ideální hrát soutěž ve třinácti týmech, dobře víme o myšlenkách vedení basketbalové federace. A tyto myšlenky vedou k tomu, že by se nejvyšší česká soutěž rozšířila na čtrnáct týmů. Postup by tedy měl být nabídnut prvním dvěma klubům po nadstavbové části první ligy, což je tedy GBA a my. Pro basketbalovou federaci je tento návrh zajímavý i z toho důvodu, že když se podíváme na mapu nejvyšší soutěže, více než polovina týmů se nachází na severu a východě Čech podél řeky Labe. Zájem basketbalové federace je, aby nejvyšší soutěž byla rozprostřena celorepublikově a rozšířila se tedy i na jih Čech. Proto jsme byli zatím neoficiálně osloveni. V tuto chvíli mohu říct, že pokud nám bude NBL nabídnuta, pokusíme se nastavit náš klub tak, abychom si nejvyšší soutěž mužů mohli vyzkoušet.

Jaké změny bude nejvyšší soutěž obnášet a jak zasáhne do dění a struktury vašeho klubu?
Vnímáme, že je to obrovský krok do neznáma. Je obrovský rozdíl mezi první ligou, kterou jsme schopni na amatérské bázi hrát na špičce a nejvyšší soutěží, kterou já osobně považuji po fotbale a hokeji za třetí nejvýznamnější, nejsledovanější a nejprofesionálnější kolektivní soutěž v této zemi. Minimálním rozpočtem klubů, které tuto soutěž hrají, je pět milionů korun ročně. To je částka, která je pro nás v tuhle chvíli absolutně v nedohlednu. Na tyhle peníze pro A tým nejsme v tuto chvíli schopni dosáhnout. Jsem však přesvědčen, že za situace, v jaké je náš klub nastaven, kdy máme hodně kvalitní mládežnickou základnu, bychom byli schopni hrát tuto soutěž i s menším rozpočtem. Nejkritičtější scénář je takový, že nejvyšší soutěž odehrajeme se stejným rozpočtem, jako jsme odehráli první ligu. Kdyby nic jiného, tak ukážeme našim skvělým fanouškům, jak vypadá špičkový basketbal. Je to soutěž se sedmi reprezentanty mužstva, které bylo šesté na světě, tedy opravdu špičková soutěž. Kdyby to nevyšlo, pokorně se vrátíme do stavu, v kterém jsme byli letos, tedy na špičku o soutěž níž. Nic horšího se stát nemůže. Určitě však nechceme vyměnit kádr a angažovat deset lidí, kteří k našemu klubu nemají žádný vztah. To by nás rozhodně nebavilo. Budeme hrát nejvyšší soutěž s klukama, které jsme tady basketbal naučili.
Ještě nastane změna, a to ve vedení klubu, která však s postupem do nejvyšší soutěže nemá příliš společného. Náš dlouholetý předseda Zdeněk Mareš se rozhodl této pozice vzdát, ale definitivně se s námi neloučí a nadále nám bude v některých odborných věcech pomáhat. Na uvolněné místo předsedy z logiky věci a dlouhodobého horizontu pětadvaceti let trvání klubu vyplynulo, že tu funkci převezmu já. I když ještě nejsem zvolen a my si nehrajeme na žádné velké valné hromady, všem za projevenou důvěru děkuji.

Samostatná kapitola jsou vaši příznivci, kterých chodí do hlediště mnohdy více než na písecký hokej a fotbal. Máte pro ně nějaký vzkaz?
Jsme strašně rádi, že hlavně na A tým chodí hodně diváků. Je to pro nás důležité a moc si toho vážíme. Nevidím žádný smysl dělat dospělý sport bez diváků. Jsem rád, že do hlediště chodí spousta malých kluků, kteří basket hrají, a pro které jsou jejich starší kolegové velkými vzory. Jsme rádi, že návštěvy jsou na poměry druhé nejvyšší basketbalové soutěže nadstandardní. Naši příznivci jsou jeden z důvodů, proč chceme zkusit nejvyšší soutěž a těšíme se, že nám vytvoří takovou atmosféru, která není v Písku na žádném jiném sportovním klání.

Autor: Václav Kozma

Další zprávy z regionu

• V jihočeském derby mezi Pískem a Dynamem se body dělily

  

  před hodinou
  PÍSEK – Fotbalistům Písku se v poslední době příliš nedařilo. Prohráli tři zápasy v řadě a navíc při nich nevstřelili ani branku. V pátek 1…

  0 komentářů Více info a fotek (39)

• Trenéři HC Tábor Grof s Lobem zůstávají u týmu

  

  před 2 hodinami
  TÁBOR - Druholigovým hokejistům Tábora skončila letošní sezona sedmým zápasem semifinálové série v Havířově, kde svěřenci trenérů Jakuba…

  0 komentářů

• VIDEO: Písečtí kadeti udělali první krok do Final Four

  

  před 4 hodinami
  PÍSEK - Áčko píseckých Sršňů i junioři U19 mají po sezoně. Ta však ještě zdaleka pro písecký basketbal v nejvyšší soutěži nekončí. Písečtí…

  0 komentářů Více info a fotek (51)
•