ROZHOVOR s Karlem Doležalem

Tenhle rozhovor vznikal skutečnou korespondenční formou, tj. otázka-odpověď-reakce na odpověď další otázkou a tak dále, a přišli jsme s Karlem na to, že je to vlastně ohromná bžunda a že to docela dobře jde bavit se místo u piva tváří v tvář (sice s odmlkami) i na dálku přes mail. Snad vás následující povídání pobaví stejně jako bavilo nás. A s ohledem na současnou apokalyptickou realitu se to jeví jako jedna z možností trávení volného času, takže to klidně zkuste taky!

1. V jednom ze tvých autorských medailonků se píše, že tvoje spisovatelské počátky se datují někam do doby, kdy ses sotva naučil psát, tedy kolem šestého roku. Opravdu jsi vždycky chtěl být spisovatelem? A co všichni ti popeláři a kosmonauti? Nemyslíš, že jim to mohlo být líto?

Přiznávám, že první povídku jsem spáchal coby čerstvý žáček základní školy, ale spisovatelské ambice jsem tehdy rozhodně neměl. Ta povídka se jmenovala Uprchlík z vejce, námět jsem vyčetl v televizním programu a pojednávala o vejci ptakoještěra, z něhož se navzdory milionům let od snesení vylíhne mládě, jež začne obratem terorizovat vše, co vidí. Nejdramatičtějším momentem je krádež a konzumace ryby na rodinném pikniku a poté zvrat na závěr, kdy pterosaurus vlétne do prototypu stroje času a vrátí se do své doby. Obecně se jednalo o výkřik do tmy, nemám potuchy, proč jsem to sepsal.
Spisovatelské ambice přišly až ve dvanácti, když jsme domů pořídili první počítač. Už ani nevím, co mě to popadlo, že když na tom stroji půjde psát, tak prostě psát budu a basta. (A s matčiným limitem půl hodiny hraní denně to byla v dobách bez internetu jediná další zábava.) Napsal jsem jednu kratičkou povídku a pak si dal pár let pauzu. V patnácti mě psaní chytlo hodně, ale asi jen na rok, možná dva. Tehdy vznikal postupně science fantasy svět, k němuž jsem se ještě před pár lety měl chuť vrátit a pojmout jej seriózněji, ale asi nemá cenu s ním dělat víc než recyklovat pár nápadů do jiného světa. Definitivně jsem začal psát s vážnějšími úmysly kolem dvacátého roku života.
Co se kosmonautů a popelářů týká, dlouho jsem se chtěl stát pilotem, ale od tohoto plánu upustil, když jsem se doslechl, že bych musel umět anglicky. To bych přece nezvládl! Dnes pilotovat neumím, ale živí mě překlady z angličtiny. Ta ironie někdy málem bolí.

2. Ironie funguje spolehlivě! (Tohle sem tak úplně nepatří, protože to je rozhovor tvůj a nikoliv můj, ale neubráním se, abych na to nereagovala. Mám totiž velmi podobnou zkušenost. Když mi bylo cca dvacet, dělala jsem konkurs a posléze i kurs na letušku a vyhodili mě od ústní zkoušky z angličtiny, kterou jsem si sice následně dodělala, ale mezitím našla jinou a zajímavou práci a lítat pak už nikdy nezačala. Mnoho let po té události mě začala též živit angličtina. Akorát, že nepřekládám, já to rovnou učím!)
Vypadá to, že bizarní nápady se tě zkrátka drží už od dětství. Kde a jak tě přepadá inspirace a co s těmi šílenými nápady pak děláš? Krotíš je nějak nebo je ještě hecuješ? Jak vypadá Sikarův tvůrčí proces? (pozn. red.: Sikar je Karlova přezdívka, pod kterou je znám nejen v éteru, ale i ve fantasy komunitě)

Inspirace mě dřív přepadala většinou těsně před usnutím v takovém tom předělu mezi bděním a spánkem. Problém je, že i když jsem se donutil probudit a nápad zapsal, u některých poznámek dodnes váhám, co mají znamenat. Dnes už na tohle nespoléhám a raději sleduji svět kolem sebe. Nikdy nevíte, kdy si vyslechnete kus rozhovoru, který poté zvěčníte. Takhle si zaznamenávám vše možné. Útržky rozhovorů, zajímavá místa, která jsem navštívil (pochváleny budiž dnešní mobily s foťákem!), nezvyklé lidi. V podstatě cokoliv. Pak už stačí jen malé „co by, kdyby“ a nápad je tu. Abyste psali fantastiku, nepotřebujete magické prsteny a kosmické lodě. Náměty jsou všude.
Obecně svůj tvůrčí proces můžu označit na prazvláštní směsici chaosu a snahy o řád. Někdy vytáhnu svých pět notýsků a poznámky v mobilu, všechny je sepíšu na jeden papír a pak jen hledám, které kousky by mohly dát dohromady příběh. Nebo aspoň vtipné detaily na okraji. Jindy mi zase do hlavy najede slovní spojení, jehož se nemůžu zbavit, takže nakonec skončí v příběhu. Jako příklad za všechny mohu uvést ze Zombie, chimér a rock'n'rollu „Míža zvrací mízu“.
Jindy jsem neustále poslouchal dokola hudební album a dal si za úkol vystavět příběh kolem názvů písní na něm, přičemž jeden se obvykle stal i jménem povídky. Hudba mě inspiruje nemálo. Spousta lidí vám řekne, jak poslouchá při psaní pouze instrumentální muziku, aby je texty neovlivňovaly. Já volím přístup přesně opačný. U výše zmíněné knihy to vedlo dokonce k extrému, kdy jsem danou hudební skupinu, konkrétně plzeňské seskupení Umbrtka zkontaktoval s dotazem, zda smím použít v pozměněné podobě jimi vymyšlené reálie a atmosféru jejich fiktivní Plzně. Na moji prosbu reagovali kladně a musím říct, že kladná byla i reakce znalých čtenářů na danou kapitolu.
Když chci docílit, aby z textu vyzníval konkrétní pocit, tak se naschvál zahrnu vším možným, co jej ve mně evokuje. Kromě hudby fungují úryvky dávno přečtených knih nebo konkrétní scény filmů (na celé knihy a filmy jaksi nemám čas) nebo několik konkrétních počítačových her, které člověku zaberou jen pár večerů, ale zas a znovu zanechají mocný dojem. Pokud nemáte rádi depresivní/děsivé věci, vyhněte se jim obloukem, ale já mohu zas a znovu sáhnout po takových titulech jako The Cat Lady, Oxenfree nebo Fran Bow.
Musím ale říct, že můj tvůrčí proces, když dojde na psaní samotné, je strašný. První verze svých textů považuji za nečitelné. V zásadě se jedná o lešení, v němž dům teprve vystavím. Co chvíli se někde vyskytují tři otazníky nebo vepsané poznámky typu „tady napiš o vztahu mlácení stařeny a chuti polévky“. Z tohoto důvodu jsem se naučil mít radši přepisování než prvopočáteční psaní.
Také bych rád poznamenal, že nepatřím mezi ty, kteří když napíší první větu, ví, jak bude znít věta poslední. Nejen závěr, ale často i průběh měním za pochodu, když přijde lepší nápad. Občas jsou pak zpětné zásahy do texty tak rozsáhlé, že by to některé autory nejspíš odradilo a radši by se pustili do psaní něčeho jiného.

3. Zcela zjevně tedy patříš mezi intuitivní chaotiky, kterým ze slov osnova, synopse a rešerší před samotným psaním naskakuje kopřivka. Nebo se pletu?
Čím bys nalákal ke čtení své první knihy potenciálního čtenáře, který nikdy neslyšel o Sikarovi ani o jeho bláznivých festivalových přednáškách a tím pádem netuší, co od tebe čekat?

Co na tohle říct? V poznámkách mám věčně čurbes a stejně jako plán bitvy nepřežije kontakt s nepřítelem, u mě osnova zařve v moment, kdy usedám ke klávesnici. Kopřivku nemám z plánování samotného, ale spíš z lidí, kteří mi ho vnucují. 

Jak nalákat lidi na Zombie, chiméry a rock'n'roll? Tři slova. Civilnost, šílenství a hudba. 

Civilnost proto, že spousta příběhů v té knize jsou věci, jež se nám dějí každý den, jen zahalené do fantastického hávu. Hlavní hrdiny štve fronta na poště, otravný kolega v práci nebo zpožděný vlak. Už se ke mně dostaly i reakce čtenářů, kteří fantastiku běžně nečtou, že se s hrdiny sžili raz dva. Ostatně, protagonista Axel je nejen hudebníkem, ale také produktovým referentem v obchodu s elektronikou, který si občas láme hlavu, proč z Číny dorazila paleta topinkovačů namísto rychlovarných konvic. To není „běžný“ hrdina v bederní roušce a s mečem na zádech.

Druhá věc, šílenství, je přesný opak. Generických fantastických světů s elfy, lidmi a trpaslíky nebo naopak téměř se nelišících od naší reality, tu máme vždy dost. Já si řekl, že bych rád skloubil oba principy. Za největší zdroje inspirace mohu uvést podcast (doplněný o pár románů a živá představení) Welcome to Night Vale o malém městečku, v němž všechny konspirační teorie jsou pravda a mezi jehož obyvatele patří i takové entity jako pětihlavý drak nebo inteligentní obláček mlhy. Druhou inspirací mi je Planescape, jeden z herních světů vzešlých z Dungeons & Dragons, konkrétně město Sigil, v němž se setkávají cestovatelé ze všech možných dimenzí a smrtelníci kráčí po ulici bok po boku s bohy. Zombíci se odehrávají v současnosti v naší zemi, ale jedná se o svět podobného ražení. Myšlenky zde mohou tvořit a pokrucovat hmotu a magie se snoubí s moderními technologiemi v takové míře, že existují mobilní aplikace usnadňující sesílání magie. Nebo naopak znemožňující. Není lehké tam být čarodějem. A nepřejte si, aby o vás někdo začal prohlašovat, že jste bůh. Nemusíte chtít se jím stát, prostě se jím stanete. A chce to málokdo, božství je pěkně na prd a sehnat pak normální práci je opruz. A stát se jím může kdokoliv, člověk, reptilián, elementál, božská moc si prostě nevybírá, bere všechno.

Třetí je hudba. Jak jsem si přečetl názory recenzentů, knih o hudbě a hudebnících je málo, takže námět chválí. Když jsem Zombíky vymýšlel, sáhl jsem po starším nezrealizovaném projektu, který sice pojednával o hledání básníka, ale z úplně jiných důvodů než jsem uvedl v knize. Kdo ale potřebuje v dnešní době básníka? Hudební skupina! Pak už stačilo knihu pojmout jako procházku svojí oblíbenou hudbou. Sem tam narážka, vtípek, vlastní zážitky z koncertů nebo útržky (mnohdy souvisejících) textů zakódované v dialozích. Ačkoliv se v názvu nachází rock'n'roll, jedná se o zestručnění všech odvozených žánrů. Aspoň malou zmínkou se tu dočkáte všeho od rock'n'rollu po grindcore (ten v této realitě hrával Jan Nedvěd). Na žádný hudební nástroj osobně neumím a zpívat mi kdysi zakázali i v sebeobraně. Axel je ovšem nejen hudebník, ale také dost mlsný posluchač, což je úhel pohledu, který znám. A čtenáři také.

4. To je pozvánka, které se prakticky nedá odolat! Je s poslední tečkou knihy tenhle svět pro tebe jako pro autora uzavřený a každý nový příběh bude odjinud, nebo jak to máš? Vybudovaný vesmír se bude hodit i pro příběhy jiných hrdinů a vrátíš se za čas na místo činu?

Zombie, chiméry a rock'n'roll nejsou prvním a taky ne posledním příběhem z tohoto světa. V Žoldnéřích fantazie: Na stopě zločinu vyšla v daném ročníku vítězná povídka To má po dědovi!, s níž se Zombíci v jednom místě střetnou, jak si pozornější čtenář snad všimne. Navíc oba příběhy sdílí pár vedlejších postav.

Už během psaní Zombíků jsem nadatlil další povídku z tohoto světa. Nyní mám druhou knihu o prapodivné (nejen) Praze sepsanou tak ze 70 až 80 procent. Už teď mohu slíbit, že se v ní čtenář dozví něco víc o minulosti hlavních postav Zombíků, podívá se podrobněji na historii světa, ale i do hlubin vesmíru. Seznámí se s novými výplody mé choré mysli jako s trollím sportovcem Viktorem, reptiliánským astronautem Rinatem nebo vyšinutým bohem známým jen jako Králíček. Možná pozná i pár starých známých, kteří v Zombících ani neměli jméno a mihli se sotva ve dvou odstavcích. (Spoiler: Axel v Zombících potkal Mížina bratra, ale netušil, kdo to je!) Víc prostoru dostanou ostatní členové kapely Möbius Cat a hudební téma zůstane zachováno, ač v trochu jiné podobě. Rozhodně mohu prozradit, že v této realitě byl Chuck Berry ještě větší génius než u nás. 

V hlavě se mi pomalu rýsuje i třetí kniha, která by se předně zabývala organizací, jejíž součástí je Běta.

5. Samé skvělé zprávy pro tvoje fanoušky a pěkná noční můra pro případné odpůrce! Takhle na první pohled to vypadá, že píšeš a píšeš a na nic jiného nemáš čas, jenže to není pravda. Co všechno musíš/chceš kromě bušení do klávesnice zvládat?

Já mám fanoušky? I když pravda, někdy mám pocit, že by se rozhodně našlo pár fanynek. Strašně špatně se to vysvětluje manželce. Co se odpůrců týká, s pár jsem bojoval v roce 2013. Vlastně nebojoval. Ve svém svatém hněvu tak nahlas vykřikovali, jak jsem špatný, až mým směrem obrátili pozornost správných lidí. Nechal jsem je křičet co nejhlasitěji a mnul si ruce. Dost mi pomohli, takže pokud to některý z nich čte, rád bych jim poděkoval.

Pořád jen píšu a píšu? Mnohdy mám pocit, že ne tolik, kolik bych měl. Po návratu z práce si musím povinně stavět lego s oběma synátory a k počítači usedám až po usnutí staršího (mladšího uspává manželka a trvá to o něco déle). Teď jsem si dával trochu pauzu, ale poslední dny opět makám, obvykle mezi půl devátou a půl jedenáctou. Ne vždy píšu další příběh, občas musím spáchat článek pro Triumvirát (ale to jsem teď upřímně nezvládal) nebo cokoliv dalšího, oč mě někdo požádal (například teď je 22:25 a já odpovídám na dotazy do nějakého rozhovoru nebo co). Taky sem tam musím chystat přednášky, materiály pro workshopy apod. Poté už nemám na nic sílu, jdu si něco chvilku zahrát a kolem půlnoci padám do postele. Čtu jen vestoje v metru cestou do a z práce. Hodnocení literárních soutěží jsem poslední roky omezil, už jsem to nezvládal časově. Film vidím tak jeden za dva roky a občas toužím po tom zase jednou něco naprogramovat. Takže ano, když můžu, snažím se psát a vše ostatní jde zatím stranou.

6. Tohle všechno jsou intelektuální činnosti (včetně toho stavění z Lega), které obluzují mozek stejným způsobem. Co dělá Karel Doležal, majitel klávesnice, když potřebuje dodat tělu neduševní potravu a chce dopřát mozku intelektuální klid? Chodíš běhat do parku a děsíš kolemjdoucí vlajícími vlasy a vousem?

Běhání neholduji, ale okolí svého bydliště rád obcházím pěšky. Není nad to sejít do Prokopského a Dalejského údolí a vydat se jimi do Řeporyj. Tam si sednu do Bistra a Kavárny Na náměstí a do notýsku zapíšu všechny nápady, které samovolně doputovaly do hlavy. S lidmi z tohoto podniku už jsme domluvení, že jestli někdy děj zasadím k nim, bude se u nich křtít a vyžádali si, že v případě zfilmování chtějí hrát sami sebe. (Myslím, že toho se bát nemusí.)
Zajímavých tras je u nás víc, včetně pár hodně krátkých, které si občas projdu i večer po usnutí dětí. A co se týká strašení spoluobčanů, to už nějaký čas nepraktikuji. Ačkoliv kdysi dávno, když jsem si nechal ušít repliku zimního kabátu RAF a jeden kamarád si koupil dlouhý goth kabát, jsme v podvečer vyšli v našem novém oblečení na procházku a strašně vylekali jednoho cyklistu. Telefonoval za jízdy, málem spadl z kola a člověku u druhého sluchátka sdělovat, že viděl nějaké upíry nebo co. 
Když nad tím tak přemýšlím, jiné chvilky klidu vlastně ani nezažívám. Chůze nazdařbůh jakýmkoliv směrem mi obvykle vyčistí hlavu dokonale.

7. Takže nikoli vlajícím vousem, ale vlajícím kabátem… zajímavé! Tak snad abych ti popřála mnoho nachozených kilometrů bez nehod a co nejméně vyděšených cyklistů. A šťastné návraty se spoustou nápadů nachytaných za klopami kabátu.
Co bys chtěl vzkázat svým čtenářům na závěr ty?

Vzkaz čtenářům? Že během čekání na další písmenka ode mě mají poslouchat hodně rock'n'rollu a nebát se mě klidně zkontaktovat (třeba přes stránku na Ksichtknize) s drobnými nápady do dalších knih. Ano, pár čtenářů se mi už ozvalo s vtípky nebo náčrty postav, o nichž si myslí, že by se do toho světa hodily. A víte co? Když mě ten nápad zaujme, vážně ho použiji! Pak můžete všem známým ukazovat konkrétní úryvek a chlubit se, že tohle je od vás.

P.S. neboli post rozhovorum:
Zapomněla jsem v rozhovoru na jednu veledůležitou otázku a prostě to nemůže nechat ležet! Odkud a proč se vzal a kam kráčí Sikar?

Sikarem jsem se stal 20. prosince 2004, když jsem se chtěl zaregistrovat na jedno diskuzní fórum. Systém mi odmítl dvě přezdívky (už použitá a nepovolený znak), tak jsem ze zoufalství nacvakal jméno literární postavy, o níž jsem tehdy hodně psal. Pak už mi to označení tak nějak zůstalo. Pokud záznamy u textu, v němž se poprvé objevil, nelžou, tak vznikl 19. února 2003.
A ano, vím, že Sikar je také místo v Indii. Ale to jsem tehdy nevěděl. Dnes jakékoliv jméno, co vymyslím, nejprve projedu Googlem. Tehdy jsem však doma internet ještě neměl.

O autorovi
Karel Doležal (*1988)
První SF povídku napsal v šesti letech, znovu si na psaní vzpomněl ještě párkrát, ale odhodlání ukázat své texty veřejně přišlo až později. Kromě románu Zombie, chiméry a rock'n'roll mu tiskem dosud vyšlo celkem 23 povídek. V Ceně Karla Čapka byl Skokanem 2011 a Pulcem za mikropovídku 2013 a 2015. Dále získal první místo v Žoldnéřích fantazie 2017 a povídkou Popelák se účastnil série Kladivo na čaroděje. Nejraději píše o alternativní současnosti a blízké budoucnosti. Je ženatý, má dva malé syny a pracuje jako překladatel technické dokumentace. Dříve také více zasedal v porotě literárních soutěží, na což teď už nemá tolik času. Poznatky z této činnosti uplatňuje při psaní článků pro web zaměřený na začínající autory triumvirat.cz. 

V éteru se můžete na Karla Doležala pověsit na facebooku a mít přehled, co zrovna jako spisovatel provádí:
https://cs-cz.facebook.com/kareldolezalporadbrbla/