NORBERT TOMÁŠ

Pro název pár řádků o knize sERotONIN (Odeon, Praha 2019, Světová knihovna 226, přeložil Adam Beguivin, 280 s.) volím otázku, kterou si protagonista příběhu Florent-Claude Labrouste klade při zcela banální situaci, když mu recepční oblíbeného hotelu ohleduplně oznamuje, že v tom jednom z posledních tolerantních hotelů už nebude smět kouřit. Těmi slovy se však ptá sám autor Serotoninu Michel Houellebecq, „co vůbec můžeme dělat“ s čímkoli ve světě stále otravnějších – byť někdy i zdraví prospěšných – samých příkazů a zákazů, pokud jsme „takoví, jací jsme“, totiž neschopní se vzepřít a dopřát si luxusu nepodrobení. V tom Serotonin navazuje na předešlý román Podvolení.

Labrouste je jistě postava bizarní, neméně bizarní je postava i příběh jeho urozeného přítele ze studií. Oba, jeden, jemuž je rod a rodina nade vše, druhý tak zdatný holkař nad jiné, že sám strýček Oswald Roalda Dahla by mu mohl závidět, nemohou nakonec žít bez lásky, která je mnohem víc než sex sebepříjemnější a nepominutelný. Houellebecqův Florent-Claude ve jménu skutečné lásky přísně a nespravedlivě soudí Marcela Prousta a Thomase Manna, kteří „mohli nakrásně disponovat veškerou světovou kulturou (…) a stejně byli připraveni plazit se před jakoukoli mladou vlhkou kundičkou… (…) Thomase Manna mohla pobláznit libovolná kočička; Marcel Proust by slintal z Rihanny; jinak řečeno, tito dva autoři, již završili své národní literatury, nebyli ctihodnými muži a bylo třeba se vrátit o dost zpět, zřejmě na začátek století devatenáctého, do časů rodícího se romantismu, chtěl-li člověk dýchat zdravější a čistší vzduch. I když o této čistotě by se dalo také diskutovat: Lamartine byl ve skutečnosti jen jakýmsi Elvisem Presleyem, svým lyrismem dokázal lámat holky, a tyto úlovky aspoň získal ve jménu čisté lyriky, přičemž se předváděl míň než Presley…“

Že by obdoba proměny mladého revolucionáře ve starého hofráta? Že by mladý hřebec starý misogyn? Že by mladý zpustlík, starý moralista?

Ani náhodou. Serotonin není soud nad jeho smutným zoufalým hrdinou-vypravěčem, ale nad dobou, jíž je ve skutečnosti – tak jako jeho kamarád ze studií Aymeric d‘Harcourt-Olonde – politováníhodnou, až tragickou obětí. Je to produkt doby nebo spíše bohaté společnosti, ve které každý může vše, když na to má; může si dovolit, chráněn zárukou dokonalé svobody jedince, málem se upít až k smrti a skončit „hrdinsky“ v předem ztraceném boji, když ho opustí žena skutečně milovaná – stejně jako on však dokonale svobodná – a je opuštěn i dětmi ve jménu zase jejich svobody (to je příběh bohatého chudáka Aymerica). „Díky“ stejné dokonalé svobodě bohatých může Florent-Claude klátit holky všeho druhu až do omrzení, aniž si myslí, že přikládá „přílišný význam sexu“, a jeho eroticky nenasytná japonská milenka Yuzu z dobré bohaté rodiny se v Paříži týmž právem dává slastně ojíždět nejen Florent-Claudem, který si ji dost dlouho vydržuje, ale na „klasickém gangbandu“ hned patnácti muži a pak dokonce také psisky různých velikostí, počínaje dobrmanem přes bulteriéra, jemuž udělá orálek, a konče boxerem, a to se filmuje a Yuzu si na tom snad zakládá, a proto ukládá.

Přesvědčen, že posláním řeči není „vyvolávat lásku, ale dělení a nenávist“, Florent-Claude nejen při sexu s různými ženami („hlavně Španělky a Němky, pár Jihoameričanek a také jedna Holanďanka“) nevede řeči, ale jeho prostřednictvím Houellebecq dovede několika řádky odrovnat rétorické pokrytectví strážců oné bohaté společnosti selektivně nedotknutelné svobody jedince a dokonce se nerozpakuje jmenovat. Když mu manažer hotelu, v němž se může vše, jen náhle nesmí kouřit, aby zdraví zámožných bylo zachráněno, dává na srozuměnou, jak velice s ním cítí, a velkomyslně mu dává jistý čas, aby našel řešení, tj. z hotelu vypadl, Florent-Claude to komentuje:

„Jeho vzhled mě překvapil, podobal se Kouchnerovi nebo řekněme humanitárnímu lékaři…“, tj. těm nejvýmluvnějším hlídačům dekoru a předstírané lidskosti světa bohatých.

Houellebercq jako každý básník hodný toho jména, je čaroděj. Potomku prastarého francouzského šlechtického rodu dal jméno Aymerick; je to velmi francouzské, řekne si každý, kdo ví cosi o eposu ze třináctého století Aymeri de Narbonne; zároveň to ukazuje k bohaté zemi, odkud se šíří globalizační vlna likvidující tradiční nejen francouzské zemědělství, které se Aymerick d‘Harcourt marně snaží zachránit.

Český čtenář přijde na chuť i jiným výrokům zazobaného „západního muže středního věku“, jakého zparodoval nedávno Petr Kukal Deníkem muže ve středních letech, deníkem chudého muže, po bohatém světě jen pošilhávajícím. Když Florent-Claude vypočítává, kde ho odmítali pro jeho nepřizpůsobivost, poznamená, že v Holandsku nikoli z xenofobie, neboť „Holandsko není stát, maximálně firma“.

Paradox fenoménu Houllebecq jako jednoho z největších bestsellerů posledních let tkví v tom, že po jeho knihách oplývajících stránkami bezuzdného a perverzního sexu sahají nikoli rozežraní miliardáři, jichž je už dost, ale vůbec ne mnoho; ti nemají na svých jachtách, ve svých jetech a supervilách na četbu čas ani chuť, ale miliony obyčejných lidiček, jimž je rozmařilý svět nedostupný a rádi do něho aspoň v televizi, ve filmech a v knihách nahlížejí a namlouvají si – zpracováni reklamou bohatého světa –, jaké je štěstí narodit se anebo se prodrat do takového světa bezbřehé svobody, kde se na perverze netřeba jen lačně a závistně dívat, ale také si jich „užívat“ („užít si“ je snad nejfrekventovanější sloveso reklamy úspěšně zpracovávající své oběti), a jen se diví, že ty bohatce to už nudí.

Věřím však v nejlepší tradici českého čtenářství. Když už malý český člověk za nevelký Serotonin vyhodí 329 korun a, správný šetřílek, po vyzobání zakázaného ovoce ji nevyhodí, sáhne po knížce nadité v první čtvrtině peprnou perverzí znovu, příběh dočte a zjistí, že je to kniha nadmíru moudrá.