Seznamka
Norbert Schmidt je architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.
Autor: Archiv autora
Děkan Katolické teologické fakulty Vojtěch Novotný mě svou obhajobou bohoslovce Štěpána Sirovátky s názvem Roztrhněte svá srdce, ne oděv …trochu překvapil. Píše v ní s odvoláním na Karla Vránu o rytířském chování vůči názorovému protivníkovi a chválí bohoslovce, který prý „patří k těm, kdo hledají pravdu, jsou připraveni ji předkládat i hájit a učí se tomuto velkému umění. Neměl by se nechat odradit replikou ani komentáři, jež se následně objevily na sociálních sítích.“ A pak následují prazvláštní věty: „To platí, i kdyby se Sirovátka ve svých úvahách mýlil. K tomu se nyní nevyjadřuji.“
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky
Jako bych už tohle odněkud znal. Po pozorném druhém čtení před sebou totiž jak v Jiříkově vidění spatřuji skoro identický sled událostí, který se odehrál před rokem kolem mé kritické úvahy nad knihou Štěpána Smolena Cesta na Západ. V obou případech, tedy v textu mém a textu Vábení politických Sirén ohrožuje církev i dnes Tomáše Petráčka, před sebou máme primární články, které se pokoušejí kriticky pojmenovat a v širších souvislostech nahlédnout a popsat přílišnou afinitu některých dnešních katolíků k radikálně konzervativní spiritualitě, teologii a formě vedení církve. Tím se navíc (opravdu nechtěně?) v mnoha ohledech dostávají do nebezpečné blízkosti současným populistickým, nacionalistickým a dokonce autoritářským politikům. Oba primární kritické texty zjednodušeně řečeno poukazují na nevyřčený politický rozměr určitých jevů v katolické církvi, nedostatek nadstranické rozvážnosti a snad i nedostatek opravdové evangelijní důvěry. Jinými slovy snaží se konstruktivně a zpříma přispět k aktuální debatě o současné podobě katolické církve, o vztahu křesťanů ke světu a společnosti. Chtějí o věci vyvolat a kompetentně vést potřebnou debatu.
Po chvíli do rozjetého vlaku pokaždé nastupuje bohoslovec Sirovátka, který v obou reakcích nejde k jádru tématu, ale snaží se oklikou na vybraných (v zásadě podružných) detailech poukázat na celkovou nekompetentnost, nedůvěryhodnost, nesprávnost obou primárních pisatelů. Připomeňme, že oba texty způsobily velký rozruch a řetězec dalších reakcí v různých médiích. Debata otevřená Tomášem Petráčkem navíc evidentně ještě není u konce. Když Sirovátkovi oba autoři přímo a rázně odpovědí, přiskočí okamžitě děkan Katolické teologické fakulty se zdánlivě nadstranickou „hlubší“ úvahou, která má do věci a formy debaty údajně vnést potřebný nadhled.
Nechme stranou fakt, že se Vojtěch Novotný otcovsky nezastává snaživého zapáleného dvacetiletého studenta, ale skoro čtyřicetiletého muže. Když pan děkan reagoval na můj, k Sirovátkovi kritický text, byl jsem, přiznávám, vlastně rád. V podstatě popsal to, co jsem se snažil já vyjádřit souslovím „nejen-ale-i-katolicismu“ jinými, teologičtějšími slovy – takto jsem si to alespoň v dobré víře vyložil. Tehdy jsem ještě nerozuměl jedné důležité věci. Tomu, proč Novotný píše, že se mnou sice nehodlá polemizovat a vstupovat do mého sporu se Smolenem (a Sirovátkou), ale přitom de facto přeznačuje význam mých slov o „buď-anebo-katolicismu a nejen-ale-i-katolicismu“ a mé pointované vyhrocení jakoby uvádí na jinou, pravou míru. Mávl jsem nad tím tenkrát rukou.
Katolické kulturní války a fair play
Nyní v aktuálním textu už Vojtěch Novotný Sirovátkovi straní jednoznačněji. Brání bohoslovce, jak už jsem uvedl, „i kdyby se ve svých úvahách mýlil“. A zarážející je vedle formy (sic!) i celý kontext. Není to totiž Sirovátka, který by byl zcela reálně vystaven nedůstojnému tlaku a konkrétnímu postihu ze strany pražského arcibiskupa a jeho melody boys. Už i šedé katolické kostelní myši si totiž pískají o tom, jak arcibiskup a temný apokalyptický probošt vylučují Tomáše Petráčka z kapituly Všech svatých, aby tak dosáhli alespoň malé symbolické pomsty za svobodné vyjádření nesouhlasu a jiného názoru. Je to člen akademické obce Katolické teologické fakulty Petráček, koho primas v médiích opakovaně osočuje, že ohýbá a manipuluje knihu Vatikán a italský fašismus Marka Šmída, a trvá na tom i přes to, že autor díla veřejně sdělil, že tomu tak v jeho očích není (a mnozí další to potvrzují). Katolické kulturní války se tu rozjíždějí na plné obrátky. Možnosti dalšího církevního mocenského popotahování nemusím snad dál ani rozvádět. Sirovátkovi, který nyní opět vstoupil do střetu dvou jiných protagonistů, nic než další přímá odpověď adekvátní jeho šťouravému stylu anebo jen pokrčení rameny či nevěřící zívnutí nad jeho úmorným dokazováním nehrozí.
Tomáše Petráčka se ve sporu o paralely, dění a interpretaci 30. let vedle Marka Šmída zastali i jiní profesní kolegové a přinesli do celého konkrétního problému další zajímavé aspekty, i když se hradní melody boys snaží nastolit jinou písničku. Proděkan Filozofické fakulty Karlovy univerzity Daniel Soukup zaujal jasné veřejné stanovisko. A nyní se jakoby bokem v Novotného textu, který vyzývá k fair play bez „hašteřivosti, jež druhého agresivně přiráží na mantinel“, dozvídáme, že děkan KTF poslal Dominiku Dukovi a Tomášovi Petráčkovi své osobní stanovisko, výzvu, „jak naléhavě musíme pečovat o co nejvyšší objektivitu a nestrannost poznání i o zdrženlivost ve vyjadřování, resp. jak důležitá je kultura argumentace a komunikace v církvi“. Proč se nevyjádřil děkan KTF také veřejně? Neměla tedy celá korespondence zůstat v rovině soukromé, když se KTF rozhodla oficiálně nereagovat a veřejný spor mezi Velkým kancléřem fakulty a profesorem dějin téže fakulty nevyhrocovat? Neměří tu ten, který tyto věty píše, v přímém přenosu tak trochu dvojím metrem? Nebo si to možná ani neuvědomuje? Neměl by se pan děkan zastat předně „svého“ profesora, „i kdyby se ve svých úvahách mýlil“ nebo s ním věcně dokonce nesouhlasil?
„Rytířskost myšlenkového stylu“, jak o ní píše Karel Vrána, a aplikaci postojů Tomáše Akvinského k názorovému oponentovi si já tedy rozhodně představuji jinak.
Všichni jsme přinuceni změnit perspektivu
Tato úvaha se mi však nepíše snadno, několikrát jsem ji chtěl vzhledem k současné krizové situaci smazat. Nedobrovolný, existenciálně zostřený – věřím, že nakonec i ozdravný – půst, který jsme všichni nuceni prožívat, nás drsně vede ke změně smýšlení, k podstatné změně zavedených perspektiv. Všechny dosud nezpochybnitelné vnější podmínky se najednou přenastavují jako v nějakém sci-fi příběhu. Nutí nás opustit naše dosavadní konzumní pohádky a jít k jádru věcí, k jádru opravdových vztahů. Nutí nás k otázce, zda všechno, o co se tu přeme, má onu podstatnou závažnost.
Současný běh událostí vede k důkladnějšímu přemýšlení o tom, kde jsem i já mohl reagovat jinak, jak naložit s tím, co už bylo uvedeno do pohybu, a hlavně: jakou novou cestou se vydat po odeznění celosvětové Velké čínské nemoci. A tato úvaha se opravdu týká nás všech, všichni jsme zváni k „hledání a nalézání větší pravdy co nejlépe“, jak pěkně píše pan děkan, tedy – rád bych s úsměvem dodal – i já, i Vojtěch Novotný.
Má osobní setkávání s Vojtěchem Novotným byla – tak to alespoň vnímám – vždy přátelská, opravdová. Pokaždé jsem si něco důležitého z rozhovoru s ním odnesl. Doufám, že tato osobní setkání budou pokračovat. Oba přitom víme, že už jen z podstaty naší nátury se v lecčems nemůžeme shodnout. Ale to samozřejmě vůbec nevadí. Naopak, může to být zdrojem vzájemného obohacení! V každém případě, a to i přes výše napsané, jsem rád, že pan děkan vstupuje do veřejných debat, že píše nejen vědecké texty. Myslím, že jako přední znalec myšlenkového světa velikánů, jako byli Josef Zvěřina, Oto Mádr, Bonaventura Bouše, Adolf Kajpr či zmiňovaný Karel Vrána, na jejichž ramenou tady v Čechách stojíme, má rozhodně po ruce tu nejbohatší domácí duchovní zásobárnu, z které nám všem může, a dokonce má povinnost po troškách rozdávat.
Vykročit z nekonečného řetězce pouhého reagování
Mé první předsevzetí, uvědomění vzešlé z aktuálních postně-pandemických úvah, které bych tu rád chtěl závěrem nabídnout (a které jsem vlastně tímto textem exemplárně na úvod porušil!), je ještě více, než doposud vykročit z nekonečného řetězce pouhého reagování. Vedle kultivace veřejné debaty, kterou správně zdůrazňuje Novotný, je nutné přinášet důsledněji i nové pozitivní podněty a pozorně naslouchat těm, kteří to i s rizikem přílišných zkratek, nepřesností a chyb činí. Snažit se dobře pochopit, o co jim v první řadě jde. Ostatně zaujímat vlastní pozitivní postoj a neutápět se v nekonečné kritice a nekonečných zacyklených sporech, to je nejcennější rada do života, kterou jsem si před mnoha lety přisvojil od nikoho jiného než od Dominika Duky.
Ale takový „rytířský“ postoj zahrnuje – pokud nelze jinak – i jasné veřejné slovo k aktuálnímu dění a opakované osobní setkání, když se něco stane. Ne však otloukání kotníků ohnutou násadou z dálky, jinotaje mezi řádky a zdánlivou nadstranickost, jak se aktuálně hodí.
Autor je architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK. (Tento text byl dopsán 19. března 2020.)
Kardinál Duka odvolal Tomáše Petráčka z kapituly Všech svatých, kritizoval Piťhovo kázání
