Je to už dvacet let, kdy kapela Illustratosphere, původně plánovaná jako víceméně vedlejší nebo snad jednorázový projekt, vznikla. Životaschopné, vzájemně se inspirující a autenticky tvůrčí společenství muzikantů zčásti původně rockových, zčásti původně jazzových, našlo společný jazyk ne v jazzrockové fusion, jak by se nabízelo, ale spíš ve specifickém pojetí popu.
Harmonicky bohatého, obsahově nejednoznačného, interpretačně vysoce nadstandardního, nejdoucího po prvoplánových hitech. Takového, kterému sluší orientační označení pop „stingovský“. Což není ani v nejmenším nařčení z byť jen náznaku plagiátorství, nýbrž pokus o popis úspěšného nalezení průniku vstřícnosti k nespecializovanému posluchači a přístupu schopného uspokojit i ty nejnáročnější posluchače. Takových na české hudební scéně není věru mnoho.
Jasněji a stručněji
Na bázi zmíněného osobitého „vlastního žánru“ se Illustratosphere vyvíjí velmi zvolna, avšak nepřetržitě. Za dvacetiletou existenci vydala včetně novinky pět studiových řadových alb, což nesvědčí o uchvátané snaze neustále se publiku připomínat, třeba i za cenu nedodělků. Proto se také diskografie skupiny vyznačuje setrvalou kvalitou. A také zmíněným vývojem. „Zase jsme o kousek dál v tom, jak se vyjádřit jasněji a stručněji,“ říká k tomu sám Dan Bárta.
A má pravdu. Kráska a zvířený prach je z celé diskografie album, které nejsnáze chytí na první poslech. Z charakteristiky předchozích desek si ale zároveň udržuje setrvalost. Tedy: schopnost nově oslovovat i na mnoho dalších poslechů. V ohledu rostoucí vstřícnosti je zřetelným pokračováním předchozí, již dlouhých sedm let staré Maratoniky.
Dokonce vstupní píseň Jejich déšť nebo nejrockovější a jedna ze dvou anglicky zpívaných Happy Ginger patří k tomu málu písní z repertoáru Illustratosphere, po kterých by od minuty mohla sáhnout i nějaká inteligentnější mainstreamová rádia (jsou-li v Česku ještě vůbec taková).
Přímá řeč
To, čím se Kráska a zvířený prach zcela vymyká současné české popové produkci, je cosi jako osobní ručení každého člena souboru za jeho podíl ve skupině a na albu. Vrstevnaté kytary Miroslava Chyšky, který skvěle rozehrává akustické, stejně jako zkreslené, rockové a přitom vlastně stále „tiché“ nástroje; mistrovsky tvárný kontrabas Roberta Balzara; vše propojující klávesy, hlavně klavír Filipa Jelínka; a dynamické bicí světově zběhlého nováčka souboru Martina Valihory, který se svým příchodem do Illustratosphere přinesl větší hybnost. Možná, že právě jeho rukopis je hlavním nositelem onoho dalšího zprůzračnění soundu nevtíravě virtuózní kapely.
S hudebním pročištěním jde ruku v ruce i krystalizace slovního sdělení Dana Bárty. Jeho opulentní zvukomalebný jazyk od začátku spoluformuje jádro rukopisu Illustratosphere, tentokrát ale na několika místech mluví – aniž by slevil na osobité poetice – vysloveně jasnou řečí, což je albu nepochybně k dobru.
Snad nikdy předtím Bárta nevyprávěl tak působivý mezilidský příběh jako v Krásce a zvířeném prachu, nikdy nebyl tak otevřeně milostný až erotický jako v Jako póly, nikdy tak brilantně nepopsal své pocity jako v Mé němé tváři a nikdy si s níkým tak elegantně nevyřídil účty jako s macho protagonistou písně #HeToo.
Album Kráska a zvířený prach je opravdu dobré. I tak – anebo právě proto – ale přivádí na teoretickou myšlenku: jak by asi Illustratosphere zněli, kdyby si nechali příští album vyprodukovat externě? Nejde o to, že by se snad stávající producenti z řad kapely Miroslav Chyška a Filip Jelínek dopouštěli nějakých chyb. Spíš je otázka, jestli by studiový spolutvůrce, ne tolik vnořený do kapelního organismu, nedostal z tohoto mimořádného spolčení významných individualit něco stejně kvalitního, ale méně očekávaného.
