První díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Velké hlasy a patří brněnské opeře.
Opera
„Každé divadlo je blázinec, ale opera je oddělení pro nevyléčitelné,“ jak tvrdil první ředitel Vídeňské dvorní opery Franz von Dingelstedt. Měl vlastně pravdu, protože kdo opeře jednou propadne, tomu už není pomoci. Opera je nevlastní dítě renesance, které mělo barokní kojnou – právě na přelomu těchto velkých epoch se zrodil koncept výhradně zpívaného divadla. Skladatelé postupně naučili zpívat antické bohy i statečné ženy, křesťanské hrdiny i pohanské kouzelnice, sevillského lazebníka, babylonského krále i českou Mařenku s Jeníkem. Teprve v Brně se ale zásluhou Leoše Janáčka zrodilo opravdové psychologické drama, které vidí člověku až do srdce. Brněnská opera má svůj dnešní domov v divadle, které nese Janáčkovo jméno, svému nejvýznamnějšímu skladateli také věnuje každé dva roky velký festival, a její ambice sahají v současné době hodně vysoko. „Čím víc je opera mrtvá, tím víc se jí daří,“ prohlásil o fanaticky milovaném i zavrhovaném žánru filosof Slavoj Žižek. Podle tohoto měřítka by současná opera v Brně musela být mrtvá nejméně desetkrát.
Z taverny do operního světa
Většina projektů v Čechách i na Moravě se rodí v hospodě. I na místě dnešní Reduty stával Theater in der Taffern a právě tam se kdysi odehrála první operní představení v Brně: mezi prvními tituly byla opera Didone abbandonata (Zapomenutá Dido) skladatele Domenica Sarriho. Obnovenou premiéru uvedlo v roce 2014 domácí sdružení Opera na cestách už v dnešní, nové Redutě. Mezitím se ovšem odehrála řada dalších věcí: brněnská opera získala mimo jiné divadlo s největším jevištěm v České republice, pojmenované po Leoši Janáčkovi. Světové premiéry všech jeho oper s výjimkou Výletů páně Broučkových se rovněž konaly v Brně.
Vynikající dirigent a janáčkovský specialista Jaroslav Vogel kdysi prohlásil, že Její pastorkyňa je Prodaná nevěsta v moll. Efektní bonmot v sobě skrývá také skutečnost, že Janáček měl v Brně podobnou pozici jako v celonárodním měřítku Smetana. Janáček byl také dlouho považován za lokálního podivína, dokud jeho dílu nepomohl do světa nejdříve Max Brod a mnohem později v té nejvyšší možné míře dirigent Charles Mackerras (1925–2010) a muzikolog John Tyrrell (1942–2018). První z nich natočil pro firmu Decca pětidílný cyklus Janáčkových oper, druhý ho vybavil zasvěcenými texty a je také autorem největší janáčkovské monografie. Český překlad prvního dílu, který má přibližně tisíc stran velkého formátu, vydalo v roce 2018 brněnské nakladatelství Host.
Jedno město pro německou i českou operu
Brněnská opera byla dlouho odrazem česko-německých vztahů. První opery v češtině se objevily až kolem roku 1840, mezi nimi Žižkův dub brněnského skladatele Františka Kotta. Paběrkování českých oper v německém divadle ukončilo založení Prozatímního národního divadla v roce 1884. Tehdy už byl dva roky v provozu německý Stadttheater, dnešní Mahenovo divadlo – první středoevropská scéna s elektrickým osvětlením.
Představení Prodané nevěsty z roku 1977, archiv NdB
Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 přešlo divadlo do českých rukou a český i německý soubor se v něm střídaly podle stanoveného plánu. Nejvýraznějším šéfem opery v meziválečném období byl František Neumann (1874–1929) – workoholik, který kromě intenzivního operního provozu zavedl také koncertní cykly. Brněnské publikum tak mohlo slyšet kromě oper domácích autorů v čele s Janáčkem a Smetanou také Wagnera, Debussyho, Strausse… Neumann pozvedl český operní život v Brně paradoxně na základě svých zkušeností z německých scén. V meziválečném období přišel do Brna také Ivo Váňa Psota – baletní mistr a později šéf baletu Národního divadla v Brně. Jeho zásluhou zažilo Brno světovou premiéru baletu Romeo a Julie skladatele Sergeje Prokofjeva.
Neumann byl první z osobností, která v operním Brně zažila vrchol své kariéry, zatímco mnozí tu spíš začínali a odcházeli do světa. Jsou mezi nimi světoznámý hrdinný tenorista Karel Burian (1870–1923), jenž v Brně v roce 1891 debutoval, stejně jako o čtyři roky později jeho mladší kolega Leo Slezak (1873–1946). V brněnské opeře debutovala také Magdalena Kožená. Proslulá Maria Jeritza (1887–1982) se v Brně narodila, ale nikdy sólově nezpívala. Dirigentské schopnosti zde ve svých začátcích cizelovali Rafael Kubelík, Václav Neumann či Zdeněk Chalabala. Další velkou éru zde vytvořil v letech 1953–78 František Jílek (1913–1993).
Mezzosopranistka Magdalena Kožená ve Vile Tugendhat. Foto: MCSH Brno
Opera v divadle, na schodech a ve škole
Jílek přišel se zkušenostmi z Ostravy a za čtvrtstoletí svého působení v Brně přivedl operu na špičkovou úroveň. Hodně se věnoval Janáčkovi, což je samozřejmé, ale také dílu Bohuslava Martinů, což za komunistů zcela samozřejmé nebylo – Martinů měl pořád punc podezřelého emigranta. Jílek dirigoval také balety a mimo jiné provedl taneční ztvárnění Capriccia pro violoncello a orchestr průšviháře Jana Nováka (1921–1984) – vynikajícího brněnského skladatele, který později emigroval a jehož dílo zažívá renesanci až v posledních dvaceti letech. Jeho bratranec Richard Novák je legendou brněnské opery a ve svých 88 letech ještě stále zpívá.
Novákovým skladbám se významně věnuje i brněnský Ensemble Opera Diversa, který zahájil svou činnost provozováním minioper na schodech kavárny Spolek a postupně se vypracoval na stabilní a zároveň pružnou komorní instituci schopnou provádět autorské opery i koncerty. S Jílkem se také brněnská opera v roce 1965 přestěhovala z „Mahenky“ do dnešního „Janclu“, tedy Janáčkova divadla.
V roce 1957 vznikla z iniciativy režiséra Miloše Wasserbauera (1907–1970) Komorní opera JAMU. Ta své projekty realizovala v dnešním Divadle Barka, ale od roku 2012 získala nový prostor v Divadle na Orlí. Operou v bazénu zahájil v roce 2018 svou činnost spolek Hausopera zaměřený na site-specific představení.
Pohádka o třinácti šéfech a jednom festivalu
Po Jílkově odchodu jako by na operu padl velký stín, ke kterému se přidala turbulentní atmosféra změn po roce 1989. Jako na předzvěst společenských změn se ještě dlouho vzpomínalo na uvedení opery Nabucco v režii Václava Věžníka.
Festival Janáček Brno a polská inscenace Její pastorkyně. Foto: Magdalena Osko
Na lístky na burcující ztvárnění opery o touze po svobodě se stály mnohahodinové fronty. Polistopadová brněnská opera se ale vyznačovala především nestabilitou a mezi roky 1991 a 2014 zažila třináct šéfů. Zklidnění situace a strmý nárůst kvality nastal až s příchodem Martina Glasera jako ředitele Národního divadla a Jiřího Heřmana jako šéfa opery.
Vyvrcholením jejich práce je zatím úspěch festivalu Janáček Brno – ten vznikl již v roce 2004, ale Glaser s Heřmanem ho přivedli až k ocenění v kategorii „Festival roku“ v prestižní soutěži International Opera Awards. Cenu převzali oba šéfové v dubnu 2019 v Londýně.
Josef Pančík: Koncertním zpíváním k nesporné úrovni
K opernímu divadlu patří neodmyslitelně sbor. Proto se zde neobjevuje žádný z velkých dirigentů, pěvců ani režisérů, kteří kdy v Brně působili, ale vynikající sbormistr Josef Pančík. Dodnes ho obestírá pověst tvůrce nejlepšího operního sboru v České republice a zřejmě i jednoho z nejlepších v Evropě. Člověk si často teprve při návštěvě špičkových zahraničních scén uvědomí, jak je brněnský operní sbor dobrý.
„Zázrak brněnského sboru vidím v tom, jak se Pančíkovi daří držet jeho úroveň,“ prohlásil o svém dlouholetém kolegovi basista Richard Novák. „Sbor je ta nejcitlivější složka, protože do sboru vám přijdou mladé holky, které jsou z konzervatoře, nic neumějí, mají trochu hlasu a teď poslouchají, jak to dělají ty zkušené paní vedle. A přejímají jejich způsoby a splynou se sborem. To těleso se obmění za dvacet let, ale žije v něm pořád jeden duch.“
Josef Pančík
Síla brněnského operního sboru vždy spočívala především v kultivovanosti projevu, kterou Josef Pančík udržoval také tím, že se sborem pěstoval i kon- certní repertoár. Operní sbory jsou často zvyklé se schovávat za hlučící orchestr, který lecjakou drobnou nedokonalost zaretušuje. Pančíkův sbor uměl zpívat náročné skladby bez orchestru jako ryze koncertní těleso.
Operní sbor v Brně ovšem má na co navazovat – zdatnými sbormistry byli Leoš Janáček i jeho učitel Pavel Křížkovský. Otcem moderní sborové tradice na Moravě byl Ferdinand Vach (1860–1939), který založil v Kroměříži Pěvecké sdružení moravských učitelů, bezesporu náš nejslavnější mužský sbor. „Ne jeden ze svých sborů, všechny mu věnuji,“ poznamenal si o Vachovi jindy nadmíru kritický Janáček.
Koncertní protiváhou operního tělesa je Český filharmonický sbor Brno založený a vedený Petrem Fialou. K Filharmonii Brno organizačně patří špičkový sbor dětí a mládeže Kantiléna.
Zázemí sborového zpěvu tvoří jen v Brně více než šest desítek samostatných těles, a to ještě bez chrámových sborů – jejich seznam a stručné charakteristiky čekají na samostatnou knihu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..