Jejich spolupráce se zrodila nedlouho poté, co nyní devětačtyřicetiletý spolujezdec zahájil, poněkud netradičně, svoji rallyovou kariéru. „Opravdu se to zrodilo trochu neobvykle. Soutěže totiž začala nejdříve jezdit moje bývalá žena Andrea. Její nejčastější navigátorkou byla Hanka Chvojková. Já je doprovázel na závodech, zaujalo mě to a rozhodl jsem se to zkusit taky,“ vrací se do dob začátku jednadvacetiletého tisíciletí Dan. Ten první zkušenosti sbíral vedle Josefa Bartončíka, aby vzápětí vytvořil nerozlučné duo s Jaromírem Tarabusem.

„Když jsem před nějakými patnácti lety začal jezdit s Pepou, bylo to s Hondou týmu Sparrow Racing. Tutéž techniku jel v tomto týmu také Míra Tarabus. Neskutečný střelec, schopný jet s Civicem na hranici možností. Rád dělám věci naplno, a když jsem se v rallye rozkoukal, logicky přišla touha posunout se výše. Šéf Sparrow Olda Hrabec přišel s nápadem, abych si roku 2005 vyzkoušel na závěrečném sprintu ve Vsetíně spolupráci právě s Mírou. Fungovalo to a sedli jsme si i lidsky.“

Tím začala dlouholetá úspěšná spolupráce, trvající dodnes.

„Asi to tak mělo být. Zjistili jsme, že máme stejný datum narození, pouze s šestiletým věkovým rozdílem. Po čase navíc vyšlo najevo, že naši tátové spolu kdysi byli na montáži. Prostě Bůh to tak asi chtěl (smích). Dnes o sobě víme všechno. Jsme jako jedno tělo a jedna duše. Prostě dokonale sehraní. Nebál bych se to trochu přirovnat k Vaškovi Pechovi s Petrem Uhlem, tvořících u nás asi nejstabilnější posádku. Nedovedu si představit jet s někým jiným, než s Mírou. Mrzí mě jen jedno.“

Můžeš být konkrétní?

„Měli jsme se potkat o tři roky dříve. Nebo ještě lépe o pět. Míra totiž byl v té Hondě hrozně dlouho. Dnes se objevují někteří mladí kluci, kteří mají šanci daleko rychlejšího progresu. Zmíním třeba Erika Caise či Petra Semeráda. Abys měl šanci dosáhnout velkých výsledků, musí se ti sejít několik faktorů – talent od Boha, rodinné zázemí, sponzoři a podpora Autoklubu. Ostatně stačí se podívat do světa. Ani Kalle Rovanperä a Oliver Solberg by bez těchto faktorů nemohli snít o těch nejvyšších metách. Každopádně držím Erikovi, Petrovi i dalším mladým talentům palce.“

Ani tvoje kariéra s Jaromírem však přece není neúspěšná?

„Určitě ne. Cením si, že jsme mohli několik let být členy reprezentace České republiky. Navíc jsme dosud jedinou českou posádkou, která obsadila pódiovou pozici na Acropolis Rally. V roce 2016 jsme vybojovali bronz. Právě tato soutěž je mojí nejoblíbenější. Jeli jsme jí asi čtyřikrát a mrzí mě, že se momentálně nejezdí. Tamní fanoušci byli neskuteční. Máme tam z našich startů spoustu přátel. Třeba Jana a Janis nám ohromně pomáhali a vídáme se i mimo závody. Vysoko stavím také bronz na Barumce roku 2013. To je sen každého soutěžáka.“

Takže z dosavadní kariéry převažují samá pozitiva?

„Zážitků je spousta. Pozitivních i negativních. Samozřejmě není příjemné, když tě na Barumce veze po karambolu z průběžného třetího místa sanitka. Každopádně miluji adrenalin, soutěže mi daly mnoho přátel a zážitky na tři životy. V důchodu bude na co vzpomínat (smích).“

Za tvoji dlouhou kariéru jsi zažil hodně aut. Můžeš je porovnat?

„Každé mělo něco do sebe. Začínali jsme s Hondou. Podle mě z ní nikdo na světě nedokázal vyždímat tolik, co Míra. Šel do maxima, a když skákal horizonty, cítil jsi praskat karosérii. Bylo to syrové enko, nabízející neskutečné emoce. Po závodě tě bolelo celé tělo (smích). Každopádně poměr cena a výkon byl úžasný. Pak už přišly opravdové závodní speciály.“

Nejdříve Suzuki Ignis S1600.

„To byl nádherný speciál. Prožili jsme s ním mnoho. Míra ho opět dokázal dostat na hranici možností. Naše účinkování s ním bohužel ukončila při Barumce 2007 hned na třetí erzetě – Pindule – havárie. Tehdy jsme bojovali o titul mezi dvoukolkami s Pepíkem Petákem.“

Následoval přestup mezi absolutní domácí elitu.

„Jako první Češi jsme provozovali speciál tehdy se rodící kategorie S2000. Šlo o Fiat Abarth Grande Punto a provozoval ho JM Engineering. Designově krásné auto. Následovala Fiesta. U té jsme zpočátku bojovali s nastavením. Vše vyřešila až spolupráce s Romanem Krestou. Ten je, co se týče podvozku a tlumičů, úplně ve vesmíru. Nikdo ho nepřekoná. Po sezóně s Fordem přišla Fabia.“

Od té doby jste, až na výjimky, věrni Škodovkám. Jaký vnímáš rozdíl mezi Fabiemi S2000 a R5?

„Popravdě, Míra byl dlouho přesvědčen, že S2000 je lepší než R5. Ta Romanova totiž byla absolutně na stropu. Všeobecné výsledky však dokazují, že „er pětka“ je rychlejší. Vliv na to má asi posunutá maximálka. Já osobně v tom však velký rozdíl nevidím. To je spíše otázka na piloty.“

Zbývá ti čas na další koníčky?

„Rád si zaběhám a samozřejmě zajezdím na biku. Kvůli „slavné“ koronavirové epidemii se nyní moc ven nedostanu. Na trenažéru mám však od ledna najeto kolem 1100 kilometrů. Čas samozřejmě věnuji mým dvěma synům, kterým je osm a pět let.“

Závěrem se tě zeptám, jestli máš ještě nějaký nesplněný závodnický sen?

„Určitě bych uvítal oživení Rally Acropolis. A také s Barumkou nemáme ještě vypořádané všechny „účty“ tak, jak bychom chtěli.“