VĚRA BERANOVÁ

Ke cti Galerie hlavního města Prahy můžeme přičíst uspořádání výstavy věnované Devětsilu. Je to tedy již sto let, kdy vzniklo toto sdružení, které vůbec nemůžeme chápat jen z hlediska historického, ale v podstatě naprosto současného. Prostřednictvím této výstavy, která probíhá v Domě U Kamenného zvonu, se veřejnost může seznámit s problematikou „nového umění“, s jeho poselstvím, které představuje významnou a stále málo doceněnou etapu ve vývoji umění a kultury 20. století.

Počátek 20. století klade před tradičním chápáním umění, před jeho pojetím, jeho rolí, dva základní úkoly.

Je to stálý problém přecházející z 19. století a týkající se národní identity, tedy, co je to národní umění, jakou má mít podobu v nových společenských podmínkách, v novém svobodném státě.

Druhý úkol je spojen s hledáním nového výrazu, nové podoby, z hlediska nové formy, reagující na aktuální skutečnost, s možnou vizí jeho fungování v novém světě. S tím také souvisela i snaha o proniknutí tohoto umění do nejširších vrstev.

Tyto otázky vyrůstají z potřeby reagovat na nový svět po první světové válce. Evropa vstupující do první světové války a Evropa z ní vystupující byla zcela jiná. Umění chtělo právě na tyto změny reagovat. Někdy však bylo přání otcem myšlenky, a právě zde se otvíral velký prostor pro teoretické úvahy, konkrétní programy, manifesty jedinců, ale spíše celých uměleckých skupin, sdružení. Tedy pro programovou estetiku, která mnohdy předcházela umělecké praxi a většinou se časem rozplynula v konkrétním uměleckém životě. A tak se v prvních desetiletích 20. století pregnantně otevírají otázky vlastní podstaty, funkce a fungování umění, často spojené s představou nové společnosti, tedy nového umění pro novou společnost.

Umělecký svaz Devětsil velmi jasně odpovídal na tyto otázky, i když odpovědi, především v rámci teorie u jednotlivých aktérů, nebyly jednoznačné. Nesporně se však Devětsil stal novou jedinečnou kvalitou ve vývoji konkrétního uměleckého nasměrování, a stejně tak i v rámci teorie.

Spolek vznikl v říjnu 1920 a podle vzpomínek Jaroslava Seiferta si jméno vypůjčil z knížky bratří Čapků Krakonošova zahrada. K zakládajícím členům patřili Artuš Černík, Adolf Hoffmeister, Jaroslav Seifert, Karel Teige, Adolf Wachsmann, Vladislav Vančura jako jeho první předseda.

Vznik Devětsilu, jeho stěžejní nasměrování reaguje na situaci, kdy se nejmladší teoretická a umělecká generace odklání od preferované sociální tématiky a svůj zájem soustřeďuje na hledání nových formálních výdobytků uměleckého projevu.

Teorie Devětsilu objevila celé nové oblasti zdrojů krásna (oblast mimouměleckého estetična), především věci denní potřeby. Upozorňuje na to například S. K. Neumann v roce 1920 v periodiku Kmen „Dokázali pravdu estétům nepřípustnou, že krása není výhradou, výsadou tzv. umění. Jsou tisíce krásných věcí na světě, jejichž porodní babičkou nebylo umění.“

Po ukončení aktivního fungování Devětsilu, v roce 1931, v podstatě stále existoval jeho fenomén. Především v odborném povědomí, o čemž svědčí řada studií i diplomových prací. Bohužel, s konkrétní podobou tvorby se veřejnost seznámila až na první retrospektivní výstavě, která se uskutečnila v roce 1986, tedy více než před 30 lety. Připravila ji, tak jako v současnosti, Galerie hlavního města Prahy, koncipoval ji František Šmejkal s Rostislavem Šváchou a Janem Rousem.

Současná výstava dalece překračuje tehdejší prezentaci, i když i tehdy se stala významnou kulturní událostí, doprovázenou mezinárodní konferencí. Její dnešní podoba je velkoryse koncipovaná, promyšlená, v dobrém slova smyslu atraktivní. Prostory Domu U Kamenného zvonu nabízí řadu možností pro netradiční prezentaci faktů i artefaktů nejrůznějšího charakteru. Tedy i těch, které nabízí dědictví Devětsilu.

Hned při vstupu do historických prostor Domu U Kamenného zvonu jsme vtaženi do moderního světa dvacátých let 20. století. Světelný sloup procházející podlažími nám předvádí svět reklam, atmosféru nočního velkoměsta. Filmové záběry nás poučují o reálném životě, ale jistě si mnohý návštěvník také uvědomí jejich výtvarnou jedinečnost a mnohého napadne srovnání s plytkostí současné kamery. Návštěvník výstavy je zasažen různými formami vidění, kterými se Devětsil prezentuje.

Je těžké vyjmenovat alespoň zásadní počiny. To, co je spojuje, je propojení racionality a poezie, specifické vidění současnosti a zároveň i jisté vizionářství. Modernost se zde odvozuje od architektury amerických mrakodrapů, zaoceánských parníků, jako byl například návrh Krejcarova obchodního domu Olympic. Technika je zde povýšena, je přímou estetickou součástí, například u projektů Zdeňka Pešánka. Výstava také umožňuje návštěvníkovi poslechnout si zvukové nahrávky voicebandu E. F. Buriana, nebo projekce dobových reklam pro divadlo Dada, které bylo ve své době také součástí Devětsilu, včetně mladé Jiřiny Šejbalové, Voskovce a Wericha.

Celková instalace výstavy nevychází jen z různosti vystavených děl, ale jako by přímo odpovídala Teigově představě z roku 1923: „Moderní výstava musí být bazarem moderní produkce.“ O tom svědčí například instalace Abecedy Vítězslava Nezvala v pozoruhodných tanečních figurách, představujících jednotlivá písmena, prostřednictvím postojů tanečnic Milči Majerové.

Tradičním exponátem, na který si možná vzpomenou i návštěvníci výstavy před 30 lety, je prosté zrcadlo, doplněné textem „Váš portrét diváci“. Pozorný návštěvník si jistě uvědomí, kolikrát se s tímto trikem potkal na různých výstavách, tedy první byl Devětsil.

Poezie byla pro členy Devětsilu jedna z podstatných cest deklarování svého programu. Výstava poukazuje na její propojení s výtvarnem, jako byly například kolážové, obrazové básně Štyrského a Toyen. V této souvislosti jistě stojí za zmínku prezentace většinou velkoformátových obrazů Štyrského, Toyen a Šímy, které deklarují fakt, které je právě pro současné pojetí výtvarné tvorby velmi inspirativní. Měli bychom si uvědomit, že s nástupem úvah o novém umění se i tehdy uvažovalo o zániku závěsného obrazu, tedy něco podobného, co jsme zažili i v současnosti. Výsledkem tehdy byl, a to zcela zřetelně, návrat k malbě, o čemž svědčí právě tito tři výtvarníci.

Kdybychom dál hledali to, co spojuje devětsilskou tvorbu, bude to jistě intermedialita, kterou si mnozí uvědomovali spontánně. I zde nemůžeme opomenout jistou aktuálnost, jistou spojitost s naším časem.

Výstavu uskutečněnou ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem bychom neměli chápat jako retrospektivu, vzpomínku na hodnoty naší umělecké minulosti, ale měli bychom ji vnímat jako inspiraci.

Autorkou koncepce výstavy je Alena Pomajzlová.