Měl bych se víc hýbat, ale už chybí vůle, tvrdí legendární jihlavský bek

Narodil se v Jihlavě a svůj hokejový život spojil především s místní Duklou, s níž získal celkem pět mistrovských titulů. Téměř třicet let však žil také v Itálii, odkud se do rodného města vrátil zhruba před šesti lety.

Dnes má sedmašedesátiletý bývalý jihlavský obránce Karel Horáček strach o zdraví svých italských přátel kvůli pandemii koronaviru. Právě Itálie totiž patří mezi země s nejvyšším počtem nemocných a obětí.

„Snad jsou všichni kamarádi v pohodě,“ svěřil se s obavami Horáček, který nejprve hrával za SG Cortina a poté také za Zoldo USG. „V poslední době jsem s nimi v kontaktu moc nebyl,“ přiznal někdejší hokejista, který po skočení kariéry v Itálii trénoval a později si našel v Cortině práci coby správce hotelu.

V první řadě se chci zeptat, jak se vám daří a zda jste zdravý. To je v dnešní době asi nejdůležitější otázka...
Teď to zrovna není nic moc. Mám dnu (metabolické onemocnění, postihující klouby zánětem – pozn. red.), a to je hrozná bolest. Je to, jako bych dostal do nohy čtyřikrát pukem. Tahle nemoc má svoje určité vlny, takže čekám, až to zase trochu přejde. Odpočívám.

Ono se v době celorepublikové karantény ostatně ani nic jiného dělat nedá...
To je taky fakt. Navíc jeden den mě bolí kyčel, druhý den kolena a kotníky. Nezdá se to, ale jak člověk přestane hrát, tak nabere pár kilo navrch, ochabnou mu svaly a je to s ním špatný.

Už vůbec nesportujete?
Občas někam vyrazím na kole nebo na procházku. Vím, měl bych se hýbat víc, jenže vůle už není taková. Samozřejmě je mi jasné, že všechny zmiňované problémy s klouby jsou pozůstatky hokeje.

Z koronaviru strach nemáte?
Když to pořád dokola slyšíte v televizi, tak je jasné, že nad tím přemýšlíte. Snad vše dobře dopadne.

Proč jste se vlastně před lety vrátil z Itálie zpátky do Jihlavy?
Já nikdy neuvažoval, že bych tam zůstal natrvalo. Doma už jsem nějakých šest let. Dcera odešla z Itálie do Anglie, já se rozvedl, a tak jsem usoudil, že je načase se vrátit.

A nelitujete?
Je pravda, že byly chvíle, kdy jsem si říkal, že jsem tam měl raději zůstat, ale teď je to zase naopak. Kvůli tomu, co se tam v posledních týdnech děje, jsem rád, že jsem tady.

Když se tak ohlédnete zpátky, co vám v Itálii nejvíc chybělo?
Naše disciplína. Taková jako jsme měli v Dukle. Když jsem třeba dělal trenéra a řekl jsem klukům, že v půl čtvrté odjíždíme na zápas, tak se tým začal scházet teprve někdy kolem čtvrté. Z toho jsem byl na mrtvici. Ale oni to tam takhle prostě mají, jsou v klídku.

Může být podle vás třeba právě ona trochu horší disciplína důvodem, proč se začal koronavirus v Itálii tak zběsile šířit?
Možná. Popravdě bych se tomu vůbec nedivil.

Byl jste se už od té doby, co jste se natrvalo vrátil do Česka, v Itálii podívat?
Dali jsme si tam loni na Vánoce schůzku s dcerou, podívali jsme se na stará místa. A zrovna tam měl sraz i náš tým, říkali jsme si Dinosauři Cortina, takže jsem zvládl vánoční oslavu i s bývalými spoluhráči. Bylo fajn, že jsme se zase my staří hokejoví blázni sešli. (usmívá se)

Předpokládám, že za tu spoustu let jste se naučil italsky docela dobře. Nebo ne?
Oni mi pořád říkali, že italsky neumím, jenže já jim pokaždé odpověděl: Pít italsky umím, jíst italsky umím, spát taky a nic jiného nepotřebuju. (směje se)

Každopádně teď už zase můžete v klidu používat jen mateřštinu. Mimochodem i v práci. Pokud se nepletu, fungujete v Jihlavě jako správce stadionu Na Stoupách, je to tak?
Správně, starám se o tamní areál. Po zápasech či atletických závodech se musí uklidit kabiny, všechno je potřeba překontrolovat a pozavírat.

Užíváte si, že de facto pořád zůstáváte u sportu?
Tak nějak se tam furt motám. (směje se) Pokud bych měl dělat nějakou těžkou práci, tak to už bych asi nemohl, ale tohle ještě zvládám. Jsem na vzduchu, každou chvíli se za mnou někdo zastaví na pokec, takže jsem spokojený.

A co po práci, nezajdete se občas podívat na hokej? Tedy nemyslím teď, kdy už to není možné, ale v sezoně.
Jasně že zajdu, ale popravdě řečeno tam dlouho nevydržím. Bolí mě z toho hlava. (usmívá se)

Chápu, v době, kdy jste vy oblékal jihlavský dres, patřila Dukla v republice dlouhodobě k absolutní špičce...
Je fakt, že letos to byla divná sezona, nedařilo se. Navíc chodilo málo lidí, atmosféra byla nijaká. Ale pro mě to byla šance potkat se s bývalými spoluhráči.

Takže chodíte na stadion hlavně vzpomínat?
Tak nějak. Říkáme, že je dobré, když si ještě vzpomeneme. Že až si nebudeme už nic pamatovat, bude hůř. (směje se)

Když už jsme u vzpomínek, tak si vybavuji, že jste hrával v obranné dvojici hlavně s Petrem Adamíkem. Jste s ním pořád v kontaktu?
Bohužel ne. Petr žije někde kousek od Zlína v jedné vesnici, prakticky se vrátil domů. Občas sice máme nějaké ty vzpomínkové zápasy bývalých hráčů Dukly, ale on nikdy nepřijede. Je to škoda.

Na ledě jste byli řekněme dost nesourodá dvojice, vy spíš střízlík, on naopak hodně urostlý...
Takový Laurel a Hardy, co? (směje se) Já a Áda – říkali nám Malej a Náklaďák. Nesměl přes nás projít žádný puk.

No vy jste byl hlavně známý pod přezdívkou Kača. Kdo vám ji vlastně vymyslel?
Jejda, to už fakt nevím, protože se se mnou táhne snad od první nebo druhé třídy. I v Itálii mi tak říkali. Prozradil ji Jarda Benák, když tehdy v Cortině taky hrál.

Co vám dnes na hokeji a sportu nejvíc chybí?
Nevím, asi to, že je všechno hlavně o penězích. Ti kluci nejsou tak kamarádští, jako jsme byli my. Každý si jede po svém, aby byl nejlepší. To je můj názor. Ale třeba to tak není.

To vy jste utužovali partu často, mám pravdu?
Jo, sem tam jsme někam vyrazili. No a pak byl doma samozřejmě trochu problém. (směje se)