LN: Jak vnímáte tuto pro celý svět neznámou situaci?
Jsem jenom malý pěšák, který je vláčen událostmi. Snažím se filtrovat záplavu informací, která se na nás valí, abych se v tom neutopil. Adaptovat se, jako všichni ostatní. Ne každý to šílené vzduchoprázdno vydrží. Mám to štěstí, že jsem (zatím) nepřišel o byznys, cítím se zdravě a můžu z části pracovat dál. Přiznám se ovšem, že se hůř soustředím – drama venku je závažnější než to, co se snažím doma sepsat na papír.
  |
LN: Máte prognózu?
Prorokuji, že diváci se do sálů podívají až na podzim. Přes to všechno si myslím, že zastavení našeho světa může civilizaci i pomoct. To, že žijeme rychle a povrchně, se řeší už roky. Najednou máme šanci uvědomit si hodnoty, na které jsme kvůli uspěchané době zapomínali. Připomenout si, jak křehký je život. Zjistit a vzpomenout si, s kým to vlastně už léta žijeme. Nemyslím jen partnera, ale i sami sebe. Obyčejná vycházka parkem může být katarzní zážitek. Uvědomuji si ale, že to říkám z pozice člověka, který nepřišel o zdraví ani o živobytí.
LN: Cenu jste si převzít nemohl, divadlo hrát nejde, co děláte, píšete nebo doma uklízíte?
Žijeme v malém bytě, uklizený je za hodinu. Píšu hru s názvem 294 statečných. Vypovídá o odbojářích, kteří pomáhali výsadku Anthropoid. Téma studuji už rok, není to samozřejmě moc, někteří historici tomu věnují i celý profesní život. Doslechl jsem se někde, že naše současná situace připomíná válku. Toto přirovnání podle mě uráží lidi, co válku zažili. Dnes jsem si nechal kurýrem přinést hamburger, surfoval po internetu, vtipkoval přes telefon s kámošema, vyzvedl na poště roušky a byl se projít po parku se svou holkou. Tohle není válka. Je to karanténa kvůli viru. Jednou na to budeme s úžasem vzpomínat.
LN: Na cenu za hru už jste měl nakročeno víckrát. Píšete typ her, které lze označit za tragigrotesky, inklinujete k silné nadsázce, využíváte metodu koláže. Máte rád mediální odkazy, perzifláže... Můžete stručně popsat, jak se vaše hry rodí, jak třeba píšete, když máte spoluautory?
Pro mě je rozhodující téma. Rozhodnout se, o čem budete psát, častokrát trvá jen několik vteřin. Ale samotná práce mi trvá třeba rok a půl. Nejdéle mi trvá tříbení myšlenek, rešerše informací. Samotné psaní potom rád stihnu za měsíc. Je to totiž měsíc nevděčné, mravenčí práce, kdy mě všichni štvou a ruší. Ano, mám rád filmy a dalo by se říct, že mám nakoukáno. Častokrát během psaní natrefím na situaci, která mi ihned připomene scénu z hollywoodského filmu. Klidně ji odcituji, pokud se to hodí. Nebojím se učit od velkých režisérů, nevadí mi je parafrázovat. Rozhodně se nechci k nikomu přirovnávat, ale podobný styl psaní scénářů využívají i tvůrci Simpsonů. Myslím, že se tomu říká postmoderna.
LN: Prvotní je pro vás téma, nebo forma? A jak si témata vybíráte, preferujete společensko-politické a historické náměty?
Výběr tématu je čistě instinktivní. Nejsem žádná „ezo“ dušička, ale v tomhle zkrátka důvěřuji srdci. Na příběh Transek jsem natrefil náhodou v knihkupectví, při čtení přebalu knihy od Pavla Kováře Příběh české rekordwoman. Stál jsem tam a během deseti vteřin se dojal. Bylo rozhodnuto. V prvopočátku opravdu musí stát silná emoce, která se mě dotkne a donutí k psaní. Pak už to celou dobu jenom zlehčuju. Nastává rozpor mezi hravou formou a vážným příběhem. A to je moje oblíbené hřiště. Je to trik. Divák má pocit, že se celou dobu dívá na trošku pokřivenou komedii, a najednou na něj vybafnu tu samou emoční nálož, kvůli které to celé dělám.
LN: Spočítala jsem si, že máte na svém kontě 19 her, a to včetně těch, kde jste spoluautor (F. X. Kalba aj.). To je vzhledem k tomu, že i hrajete, za devět let docela dost, dva texty ročně. Nemáte obavy, že vám při takovém tempu dojde inspirace?
Vyhoření se bojím, v mé branži to je docela běžné. Herectví a divadlo obecně je založeno na hře s emocemi. Člověk zároveň nedokáže vypnout, pořád se schází se stejnými lidmi, kteří pořád dokola řeší smrtelně vážně stejné banálnosti. A když jste ve středním věku, vaši spolužáci ze základky jsou dávno šéfové firem a vy pořád máte sotva na hypotéku, může to být hodně frustrující.
Snažím se dodržovat pracovní hygienu. Prokrastinovat, sledovat věci, co s mojí prací nesouvisí. A hlavně, mám malého syna, ten mě vytrhne z každé krize.
LN: Režírovat vlastní hru je dost fuška, vy jste se do toho pustil asi čtyřikrát. Jak se ve vás sváří autor s režisérem, dokážete mít odstup a třeba i něco obětovat?
Zrovna v Transkách jsem na radu dramaturga škrtnul celou poslední scénu. Díkybohu za to! Snažím se to oddělovat. Při psaní jsem mnohem víc soustředěný, přemýšlím nad každou větou, desítky minut. Ale ta písmenka z papíru prověří až herec. On je klíč. On a divák. Při režii máte jen vteřiny na to se rozhodnout. Musíte působit suverénně, že máte vše pod kontrolou. Každopádně, na zkouškách herec často přijde na logický nesmysl v mém textu. To mám nejradši, můžem to upravit spolu. Najednou se stáváme všichni autorem. Chci udržovat herce v dobré náladě, aby je to bavilo. Věřím, že pak se to projeví i na inscenaci.
LN: V libereckém divadle jste jako herec prošel standardním repertoárem, na Palmovce také hrajete různé role, ale je zjevné, že inklinujete k autorskému divadlu. Co vás především na něm baví?Když máte kolem sebe talentované lidi, je zbytečné dělat všechno sám. Na zkouškách to sice vypadá jako jedna velká hádka, ale výsledky očividně stojí za to. Myslím, že i divadelní laici takovou souhru poznají a ocení.
LN: Ve kterém vašem ustrojení je vám nejlépe – autorském, hereckém, nebo režisérském?
Všechno má samo sebou něco do sebe, ale vesměs je všechno hrozné. Psaní je samotářská nuda, ale když vám to jde, jste za chytrýho. Herec musí pořád pracovat, ale když netočí seriály nebo filmy, nikdo se o něm nedozví. Režisér o tom všem rozhoduje, a když se projekt nepodaří, zkazí práci padesáti lidem. Nic hezkého, řeknu vám. Ještěže máme teď nucené volno.
