Foto pxhere.com
„Ze dne na den jsem se ocitla s dětmi doma a nemohla jsem dál chodit do práce,“ svěřuje se čtyřiatřicetiletá Ivana, která pracuje jako pokladní v obchodním řetězci. Je zde zaměstnaná, takže za týdny, které s dětmi stráví doma, pobírá šedesát procent mzdy. Ze školy začaly okamžitě chodit e-mailem úkoly. „My jsme neměli ani počítač, natož tiskárnu nebo skener, jak po nás ze školy chtěli,“ vypráví matka-samoživitelka. Otec dětí si před třemi lety našel mladší partnerku a s alimenty je to nejisté. „Platí občas, jak se mu chce,“ s hořkostí dodává Ivana, která se teď během karantény věnuje zejména výuce svých dětí a také šití roušek, protože je původně vyučená švadlena. Ušila roušky i pro své kolegy z práce, kam teď nemůže chodit. „Některé úkoly, které ze školy dostáváme, jsou nad mé síly, ale nejvíc bojujeme právě s technikou,“ vysvětluje úskalí domácí školy, kterou teď musí provozovat.
Poté, co se zavřely školy, začala mít velká část samoživitelek problém s tím, že doma nemají počítač, dobré připojení nebo další potřebné nástroje k tomu, aby domácí výuka mohla hladce probíhat.
Počítač se nakonec Ivaně podařilo sehnat díky tomu, že napsala do nějaké diskuse na internet a ozvala se jí jedna paní, která měla doma přebytečný notebook, který už nepoužívala. Sešla se s ní a kýžený nástroj na výuku jí dala. „To nás úplně zachránilo, jenže tiskárnu jsem nesehnala a řadu úkolů si děti mají tisknout a pak vyplňovat na papír, který pak máme skenovat,“ vypočítává Ivana problémy, se kterými se poslední týdny potýká. „Úplně to nedomysleli, protože podobné problémy nemám jenom já, stejně jsou na tom i moje kamarádky, které mají děti ve školním věku.“ Podle Ivany je štěstí, že většina učitelů dokáže problémy, se kterými se potýká, pochopit, ale není to pravidlo. Učitel matematiky například nedodané úkoly, případně úkoly, které jsou dodané nesprávně, hodnotí horšími známkami. „A to i v případě, když tam není žádná chyba. Vadí mu třeba, že děti příklady opsaly a že jsme to pak nafotili mobilem.“
Za nedodání úkolu pětka
Problémy matek-samoživitelek už delší dobu sleduje čtyřicetiletá Tereza Vohryzková, dětská fyzioterapeutka a environmentalistka. Ve skupině matek-samoživitelek na Facebooku je už déle, zajímá se o jejich situaci i proto, že sama dříve byla samoživitelkou. Všimla si, že poté, co se zavřely školy, začala mít velká část matek problém právě s tím, že doma nemají počítač, dobré připojení nebo další potřebné nástroje k tomu, aby domácí výuka mohla hladce probíhat. Proto se rozhodla zprostředkovávat darování počítačů od lidí a firem směrem k rodinám, které si nákup takového zboží nemohou dovolit. „Ze začátku to byl jen takový nápad, ale docela rychle se to rozjelo,“ popisuje Tereza svou iniciativu po telefonu, když zrovna odvážela nějaké počítače od lidí, kteří chtěli samoživitelky podpořit. Vlna solidarity podle ní je ohromná. „Tolik lidí mi napsalo, že by chtěli pomoct, a nedávali si žádné další podmínky,“ říká radostně.
Jen jednou za celou dobu se setkala s problémem, jak pomoc poskytovat tak, aby jí rodiny nezneužívaly. Stalo se tak při vymýšlení systému, který by nevyžadoval při dělání úkolů tolik potřebná data. Řada rodin totiž nemá stálé připojení k internetu, ale připojují se právě skrze předplacená data, která se ovšem po nějaké době vypotřebují. „Objevila se obava, že kdyby se těm rodinám data poskytla, mohli by je rodiče zneužít pro jiné účely,“ vysvětluje Tereza a dodává, že to ukazuje na nepochopení toho, jak chudoba po česku vypadá. Podobné to je s představou, že rodiny dají počítač do zastavárny. „Rodiny, kde mají rodiče tento typ problémů, většinou své děti nevyučují, ale tady je široká vrstva lidí, kteří se snaží, ale mají prostě jen málo peněz, a většině lidí nedojde, že notebook není základní vybavení každé domácnosti,“ vysvětluje Tereza.
„Už od počátku jsem řešila hlavně problém, že některé úkoly prostě nepřišly, nešly otevřít, zlobila wi-fi, o červeném textu, který se nám občas objeví – „neznámá chyba serveru“ – se ani nebavím. Co mě však neskutečně jako mámu dvou školních dětí doslova dobilo, byl jeden z učitelů mých dětí, který začal hned první týden za domácí úkoly dávat pětky, aniž by řešil, že úkol část dětí vůbec nemá, a nakonec se mi ještě dostalo ironické zprávy z jeho strany, že snad každá rodina má doma počítač,“ říká další maminka školou povinných dětí „Něco ve smyslu, že snad nejsme sociální rodina,“ dodává hořce.
Další týdny bez příjmů, nové problémy
Dárců se podle Terezy Vohryzkové ozývá hodně. Jen ona sama díky lidem a firmám ochotným poskytnout počítače „rozdala“ přes šedesát počítačů. Svou vlastní aktivitu se v tuto chvíli snaží redukovat, stala se z ní mezitím práce na plný úvazek. Naštěstí se objevují další iniciativy, které budou problém řešit na systémovější úrovni. Komunita IT specialistů Česko digital rozjela velkou sbírku. V současnosti už vozí první počítače do škol, ty je pak budou distribuovat rodinám, které je nemají. To, že rodiny počítače pro děti dostanou, a nebude to jen dočasná výpůjčka, může dětem pomoci při rozvoji IT kompetencí. To se později může zúročit třeba při hledání zaměstnání, neboť počítačové dovednosti jsou vyžadovány čím dál častěji.
V tuto chvíli se ale objevují problémy nové. „Teď už se situace přesouvá z roviny ‚nemám notebook‘ přes ‚nemám na kredit‘ k ‚nemám na jídlo‘,“ říká Tereza Vohryzková, která situaci samoživitelek monitoruje. Její slova potvrzuje i maminka Ivana, která jen s obtížemi rodinu uživí, i když normálně chodí do práce. S šedesáti procenty mzdy se náklady, které musí měsíčně zaplatit, dají uhradit jen těžko. „Obrátila jsem se na bývalého manžela, který se ale kvůli krizi taky dostal do problémů, protože nebyl ani zaměstnanec, ale dělal jako OSVČ,“ vysvětluje Ivana. „Teď poprvé mu věřím, že opravdu nemá a že sám neví, jak zaplatit nájem. Jenže to mi nepomůže. Nevím, co mám dělat,“ svěřuje se. „Napadlo mě, že bych zašla na sociálku pro nějakou pomoc, ale všichni kolem mi říkají, že to nemá cenu, že nic takového nedostanu,“ zoufá si matka. Snažím se vymyslet, jak její obavy rozptýlit, ale nevím jak…
Autorka je redaktorka Alarmu.