Nová litRPG série s nekromantem v hlavní roli

Žánr litRPG zažívá v českých luzích a hájích nečekaný boom - propojení světa virtuální reality a fikčního světa žánru fantasy ke knížce přitáhne nejen fanoušky fantasy, ale také hráče počítačových her, kteří by jinak po knize třeba ani nesáhli. V současné době se na vlnu tohoto žánru naladilo nakladatelství Fragment svou sérií Hraju, abych žil, ale vydávání českých překladů litRPG žánru s přehlede, ovládlo nakladatelství Fantom Print. V loňském roce se jim podařilo vydat kompletní sérii Cestu šamana Vasilja Mahaněnka a Obránce perimetru Michaela Atamanova. Letošní sezónu zahájilo nakladatelství Fantom Print prvním dílem série Pouť mrtvého, jejímž autorem je Pavel Korněv.

Na samém začátku příběhu se setkáváme s Janem. Jan pracoval v bance, kde ale vedení banky bylo postupně vyšetřováno kvůli praní špinavých peněz. Jan právě pobývá v domácím vězení a vypadá to, že jeho situace se má brzy vyřešit, protože zmizeli záznamy z datového centra, které obsahovaly některé Janovy sporné transakce. Vypadá to, jako by do Janova života zasáhla vyšší moc. A pak jiná vyšší entita uvězní Jana v kůži bezejménného nekromanta v počítačové hře Věže moci. Jan se ocitá v jeskyni v kůži rozpadající se oživlé mrtvoly, která je odsouzena k neustálému umírání a zmrtvýchvstání. Jan se nemůže ze hry odhlásit, nemůže komunikovat s jinými postavami ani s herními administrátory. Je v pasti. Virtuální vězení se změní ve hru o život ve chvíli, kdy Janova herní postava získá prvních pět zkušeností a ukáže se, že nic není ztracené - John Doe, jak si později Jan své herní alter ego pojmenuje, si může zlepšovat vlastnosti prostřednictvím zkušeností, které ve hře získá. A tak přichází plán: dostat se ze hry. Jedinou cestou je Svitek vzkříšení, který by měl kohokoli přivést k životu. Na tomhle dobrodružství ale Johna čekají úkoly, výzvy a boje, které ne vždy skončí podle herního schématu.



Pavel Korněv je ruským autorem fantasy série Příhraničí, kterou před pěti lety také začalo vydávat nakladatelství Fantom Print. A zatímco série Příhraničí představuje klasickou fantasy sérii (magie a monstra), série s Johnem Doem nabízí čtenářům subžánr litRPG. Ocitáme se tak v kůži člověka-hráče, který musí projít počítačovou hrou (virtuální realitou), aby zjistil, kde se schovává pravda. Vždy je pečlivě ukrytá a většinou nás její podstata v závěru šokuje. Aspoň tak tomu bylo v případě Mahaněnkovy série Cesta šamana, a proto od začátku Mrtvého lotra podezírám každou postavu ze spiknutí. Mimochodem záhy se ukáže, že první zrádci se objevují velmi záhy. Ale i díky tomu čtenář líp splyne s Johnovou postavou. Díky sympatiím, kdy máte pocit, že s Johnem stojíte na straně dobra (i když stejně jako v Cestě šamana nejde o vyloženě pozitivní postavu), a díky ich formě čtení knihy ubíhá neskutečně rychle. Máte pocit, že se neustále něco děje a že John stále získává nové a nové úkoly a s nimi přicházejí další a další zkušenosti a levely.

Zajímavým prvkem jsou Johnovi parťáci, tj. postavy, které John přijme jako svůj doprovod na cestě za Svitkem vzkříšení. Oproti Mahanovému doprovodu nejde o pouhé mazlíčky nebo klany - alespoň zatím - ale o konkrétní herní postavy, které jednají samy za sebe. Jednoznačně mi k srdci přirostl Neo, protože ten poslední úkol v chrámu mi přišel asi nejvíc promakaný. Ale skvělé byly i úkoly v jeskyních nebo pomoc vesnici. Zkrátka takové ty vyprávěcí úkoly. Naopak mě moc nebavila bitva o přístav a zatím mi není úplně jasné, jak to vypadá s upgradem Království mrtvých.



Co mě na knize rozčilovalo ale nejvíc bylo slovní spojení “akceptovat quest”. Opravdu to bylo nutné? Nešlo napsat “přijmout úkol”? A tím se dostávám k problematice překladu - proč je ruský autor překládán z anglického překladu, nikoli z ruského originálu? Mám pak pocit, jako by část knihy byla ztracena v překladu a některé věci mi tak možná unikly. Ano, líbila se mi narážka na Terminátora, ale co když toho v originálu bylo víc? Možná je u nás víc překladatelů z angličtiny než z ruštiny, ale mě tohle zkrátka mrzí.

No a pak je ještě jedna věc, co mě na Mrtvém lotrovi mrzí: že už není vydaný další díl. Protože kromě toho překladu z překladu jde o další skvělou litRPG sérii, kterou jsem si naprosto zamilovala. John Doe není žádný rytíř v bojové zbroji, co brázdí pixely na bílém koni. Tahle hromada hnijícího masa se brodí v kápi stínem, protože by ho slunce sežehlo, a svým dvouručním mečem kosí zajíce a psy, díky čemuž dosáhne i mimořádnému ocenění. Ale hlavně je to prostě týpek, kterému budete držet palce, protože tuhle hromadu problémů si zkrátka nezaslouží. Hlavně když se ukáže, že i ve hře samotné mu jde o krk a že pokud se urychleně nevrátí do skutečného světa, čeká ho jako nepohodlného svědka ještě větší hromada ehm problémů, než na jaké narazil ve hře. Tak co? Vydáte se s Johnem na cestu?