Říkají mu Drobek. V posilovně zvedal přes tři sta kilo, míč po jeho servisu letěl jak fáro na dálnici a ze smečí šel strach. „Jsem chasník z Telče. Po tátovi, řidiči kamionů,“ usmívá se Jan Štokr, vítěz Ligy mistrů a jeden z nejlepších českých volejbalistů posledních let. Zářil v Itálii, Koreji, Rusku i Kataru. Dril mu seděl a formoval ho. Stesk synka ho ale nakonec povolal domů.
Je jednou z největších hvězd české ligy, jenže v Liberci neprožil zrovna povedenou sezonu. S týmem byl v základní části až čtvrtý, a když věřil, že se v play off vše napraví, pandemie koronaviru předčasně ročník ukončila. „Mrzí mě to, ale platí to i pro další odvětví. S manželkou se rádi díváme na sport v televizi, nicméně teď není na co. Být zavřený doma a dočkat se konce sezony v březnu, to je situace, kterou jsem ještě nezažil,“ krčí rameny volejbalista Jan Štokr.
Máte poté, co jste strávil velkou část kariéry v Itálii, sílu koukat na zprávy z jihu Evropy, kde se koronavirus vymknul kontrole?
„Ano, opravdu to sleduju. Někdy možná až moc. Říkáme s manželkou, že máme takový smutný rituál, že se po šesté hodině vždy díváme na aktuální výsledky z Itálie o novém počtu nakažených. Jsme rovněž v kontaktu s některými přáteli a máme od nich informace. Někdo to bere lépe, jiný hůř… Jsem pak i zvědavý, jak se to promítne do ekonomického dopadu celé země a sportu. Nedávno jsem třeba četl rozhovor s šéfem Perugie, který říkal, že ani neví, zda budou mít nějaké sponzory. A že příští ligový ročník vypadá tak na pět, šest týmů.“
Co jste si pomyslel, když jste viděl záběry sousedů, jak si na balkoně z karantény zpívají?
„Že to k nim stoprocentně patří. Italové jsou soudržní, ale myslím, že byli na začátku všeho i lehce nedisciplinovaní. Měli týden karanténu, ale pak najednou vše uvolnili. Třeba můj bývalý tým Trento sice hrál zápas za zavřenými dveřmi, ale kdo měl permanentku, mohl na něj jít. Myslím, že to trochu podcenili. A oni si prostě neodpustí jít večer do restaurace na ten svůj aperitiv. Jsou zvyklí na kontakt mezi sebou a to bylo asi také rozhodující.“
Nezvažoval jste třeba nějakou pomoc na dálku?
„Měli jsme hlavně naplánovanou na konci července dovolenou na Lago di Garda. Takže jsme teď řešili, zda to dáme za rok. Ale upřímně, nevím, jak v tuto chvíli pomoci. Roušky šít neumím a ono je to hodně podobné jako tady. Musíme si vyhodnotit, jak to vše dopadne.“
Když jste působil v Trentu, vyhráli jste například Ligu mistrů nebo MS klubů. Až vás prý žádali, abyste přijal jejich občanství. Jak na to teď zpětně vzpomínáte?
(směje se) „Ano, jelikož se má kariéra blíží pomalu ke konci, je to čím dál víc takové bilancování, co se povedlo a co ne. I teď byly v Liberci dobré zápasy, ale někdy jsem si sám také říkal, co tu ještě dělám. Navíc, jak je syn starší, tak se občas ptal, proč jsem seděl třeba na lavičce, načež jsem mu musel pustit na Youtube některé zápasy s Trentem. Jak jsme tehdy vyhrávali, a dařilo se nám. Aspoň takhle se mu musím ukázat, aby nenadával, že jsem furt jen na střídačce.“
A že to tehdy byla v Itálii pod impulzivním trenérem Stojčevem divočina, že?
„To je pravda, nicméně trenér Stojčev byl jeden z nejlepších trenérů, které jsem měl. Pro mě bylo vždy důležité dobře trénovat a mít vše zautomatizované. Občas bych ho potřeboval i tady – aby byl na nás trenér trochu pes. Tenhle dril mi vyhovoval, bylo tam vše na sto procent a i každý hráč chtěl od toho druhého maximum. Myslím, že i proto tehdy celý tým šlapal.“
Sami jste se posouvali navzájem?
„Ne vždy platí, že aby byl tým dobrý, musí v něm být dobrá parta. Nemusí! My jsme sice dobrou partou byli, ale jak jsme spolu hráli tolik soutěží a trávili pohromadě většinu času, byli jsme rádi i za čas, který jsme měli pak pro sebe a rodinu. Rozhodně jsme nevyhledávali jeden druhého, že bychom spolu chodili ještě na večeře nebo tak. Na hřišti jsme však byli nároční jeden na druhého a přišla řada situací, kdy to bylo vyhrocené. I na tréninku jsme si vjeli do vlasů. Vždy to ale bylo k dobru a v zápase jsme se pokaždé podrželi.“
Je něco, co jste si po letech z Itálie převzal i do osobního života?
„Kafe a víno. Když jsem jel do Itálie, kafe jsem vůbec nepil. A u toho prvního jsem si myslel, že mi urve vnitřnosti. A též víno jsem si do té doby dával jen sporadicky. Dneska však kávu piju pravidelně dvakrát, třikrát denně a ani ta sklenka vína večer mi nevadí.“ (směje se)
A co se vás naopak nedotklo nebo vás rozčilovalo?
„Ta jejich nedochvilnost. Sám to mám tak, že když někam přijdu byť o pět minut později, strašně se stydím. Radši chodím o půl hodiny dřív. Kdežto oni s tímhle problém neměli. V tomhle mi vyhovovali Korejci, kteří byli jak roboti.“
Někde jsem o vás ale slyšel, že jste spíše než volejbal chtěl hrát dříve hokej. Je to pravda?
„Pořád si o sobě myslím, že umím lépe bruslit než běhat. To mě naučil táta. A když jsme vyhráli v roce 1996 titul mistrů světa, nebo jsme s kamarády jezdili na zápasy Dukly Jihlava, každý z nás chtěl být tou dobou hokejista. Je to přeci jen náš národní sport a já se k volejbalu dostal spíš náhodou. Občas se i teď, když máme na tréninku dělat nějaké individuální činnosti, přistihnu, že si vezmu balon a říkám si, co tu vlastně dělám... Na druhou stranu, když si ale zase vezmu, že tohle byla má dvacátá sezona, tak byl asi osud správný, že mě nasměroval touhle cestou.“
Co nakonec převážilo pro volejbal?
„Zvítězilo to, že u nás v Telči byl volejbalový tým a my jsme se s klukama z fotbalu do toho rozhodli jít. Já teda zprvu moc nechtěl, ale ostatní mě přemluvili, za což jsem jim nyní vděčný. A co se pak týče progresu, který nastal, to šlo jako by kolem mě. Já se snažil na sobě vždy jen pracovat a výsledkem bylo, že jsem stále někam postupoval. Asi jsem měl kolem sebe dobré lidi.“
Chasník z Telče, na dřep i 370 kilo
Vaši rodiče také sportovali, že předali takové geny?
(rozesměje se) „Ne, ne. Můj otec je řidič kamionu a máma dělala v nábytku.“
Když ale člověk vidí vaše smeče, jsou to strašné mordy. Měřil jste si někdy jejich rychlost?
„Ano. Co bylo třeba dřív i důležité, tak se měřil výskok a dosah, který jsem měl nejvíc 3 metry 68 centimetrů. Nebo jsme v nároďáku měřili rychlost podání, kde byl největší bomber David Konečný a já mohl být asi kousek za ním. Co vím, v dobách našich největších mord to byly servisy s rychlostí asi 125 kilometrů v hodině.“
A kolik jste měl třeba v posilovně na bench?
„Jednou jsem zvedl asi 135 kilo, ale pak mi něco ruplo, takže jsem to už nedělal. Nicméně na dřep jsem měl třeba 360 nebo 370. To už jsou extrémy, které dnes neudělám. Dám tak 240 a tím to hasne. Navíc jsou nyní i jiné techniky, kdežto mně spíš vyhovovala ta stará škola."
Ta tvrdší síla.
„Přesně. Aby to člověka i bolelo a věděl, že v té posilovně byl."
Jak bylo specifické tuto hmotu svalů udržovat fit a chránit před zraněním?
„Každý mi říká, že jsem dobře narostlý - takový chasník z Telče. A je to pravda, mám v tom asi fond od mého otce, který je rovněž robustní. Mé největší zranění proto asi bylo, když mě jednou při rozcvičovacím fotbálku jeden z hráčů trefil balonem do pusy a zlomil mi nadvakrát čelist, s čímž jsem následně musel na operaci. Jinak jsem měl, hlavně v Itálii, dobré kondiční trenéry. Posilovna mi vyhovovala a zápřah mě spíše dobíjel, než unavoval. Svého času mi bylo jedno, jestli se trénuje tři nebo čtyři hodiny, nevnímal jsem to. A ač je to teď jiné, v principu trénuju stále rád."
I to vše podtrhávalo vaši přezdívku Drobek, že? Vybavíte si ještě, odkud vzešla?
„Úplně přesně. Vymyslel ji na prvním srazu nároďáku, kde nás bylo asi padesát, spoluhráč Ondra Pražák. Narážel tím na to, že jsem byl ze všech největší. Tenhle příběh se už nedá zapomenout o to víc, že jsem si za pár let vzal jeho sestřenku. Přezdívka Drobek proto úplně zdomácněla, že mi tak říkají synovci a občas i můj syn."
Rozuměli jí i v cizině?
„Tam jsem ji ani netahal. Pro ně jsem byl celou kariéru Jan. A ani jsem po nich nechtěl, aby mi říkali Honza. Když jsem to zkoušel vysvětlit, míchaly se do toho různé další tvary. Ne, nemělo smysl jim dělat ještě větší guláš v hlavě. Raději jsem byl pro každého Jan."
Vnímal jste na sobě, že vás volejbal pomohl tvarovat i jako člověka?
„Stoprocentně. Když jsem byl malý, chtěl jsem jezdit s kombajnem nebo kamionem. V životě by mě nenapadlo, že se budu živit sportem. Volejbal však mou osobnost vytvaroval, člověk musel být na sebe často tvrdý a leccos si odříct. I co se týče rodiny. Například, když jsem hrál v Rusku, nebo poslední roky v Itálii, byl jsem tam sám, ale vždy jsem si říkal, že jsem si tu cestu vybral. A nakonec mě to stejně dohnalo. Ač jsem měl ještě docela hezké nabídky z dobrých týmů, došlo mi, že život je přeci jen strašně krátký a že už chci také zastavit. Někdo by sice mohl namítnout, že to byla chyba a že jsem měl být ještě pár let venku, ale já si za tímto výběrem stojím."
Když jste se v roce 2017 vracel domů a šel do Liberce, bylo to tedy hlavně kvůli rodině.
„Ano. Když vám syn brečí do telefonu, že mu chybí táta, je to jedna z posledních kapek. Jako volejbalisté jsme byli venku sice dobře ohodnocení, ale stále to není fotbal, hokej nebo tenis, kde jsou na tom kluci po kariéře lépe než my."
Musel jste si po letech v cizině zase zvykat na české prostředí a mentalitu?
„Ono to už i u mě bylo jiné. Pamatuju, že když jsem byl dřív v zahraničí, existoval pro mě jen volejbal. Koukal jsem na něj v televizi, sledoval jsem na Youtubu různé hráče, ale co jsem se vrátil do Česka, už to takové není. V týdnu si zajdu na pivko, s manželkou vyrazíme do kina či divadla, kluka vezmu na fotbalový trénin. Není tam už to úplné odříkání a plné soustředění jen na volejbal. Teď je na prvním místě rodina."
Katar a Korea? Extrém
A asi jste uvítal i návrat k české kuchyni, že?
„To jo. Dřív jsem to měl v zahraničí dané, měřily se tam i tuky a má životospráva byla určitě lepší než teď v Česku. V tomhle na sebe moc pyšný nejsem a musím se, s postupujícím věkem, také víc hlídat. Některé věci jsem třeba do třiceti nemusel vůbec řešit a navíc těch tréninků bylo tolik, že se to hned spálilo. Jenže teď v Česku - to jsou samá lákadla. Člověk přijede k mamince, kde jsou na stole připravené buchty... No, strašné. (směje se) To už takovou vůli nemám."
Jak vypadala vaše životospráva při zahraničních angažmá?
„Tam to bylo také dobré. A musím říct, že i v Koreji mi asijská kuchyně chutnala. Mám to v sobě tak nastavené, že mi ani nevadí jíst pořád stejné jídlo. Například v Itálii to byl před zápasem vždy salát, těstoviny, kuřecí steak - a takhle to měly všechny týmy. A proč ne? Mám rád, když mi někdo určí pravidla, která mám dodržovat, a ne, abych si to dělal po svém."
A když zhodnotíte právě angažmá v Koreji, Kataru nebo Rusku, kde to bylo nejspecifičtější?
„To byla právě asi ta Korea. Když nad tím teď přemýšlím, bylo to super, nicméně se člověk musel někdy pozastavit nad tím, co všechno tam vymysleli. Někdy si říkám, jak jsem to mohl vydržet."
Například?
„Třeba když vám po dvou a půl hodinovém tréninku dali ještě sto koleček kolem hřiště na vyběhání a furt to měřili. V tu chvíli jsem si pomyslel, že to snad ani není možné. Jenže zase vyhrálo ego, vydržet to. Ono je strašně jednoduché říct: Jsou to idioti, tohle dělat nebudu. Spíše jsem jim chtěl dokázat, že když to zvládnou oni, já taky. A i když to občas vypadalo, že ti kluci neuměli vzít balon do ruky, čtyřstovku běhali snad za 46 vteřin."
Přičemž jejich pověstná mentalita, to je disciplína na druhou.
„Ano a navíc mají jasně danou hierarchii. Měl jsem například po celou dobu u sebe tlumočníka, ale když jsem se potřeboval na něco zeptat trenéra, tak to nešlo napřímo. Překladatel přeci nemůže jít přímo k hlavnímu trenérovi. Šel jsem tedy nejdřív k masérovi, pak k druhému asistentovi, pak k prvnímu asistentovi, a když teprve tihle nevěděli, až tehdy jsem mohl za hlavním. Je to jak v Anglii ve fotbale, kde je trenér jen na zápasy, tréninky vedou asistenti a on jen seshora kouká a říká, co bylo špatně. Vyprávět jen o Koreji by bylo na hodiny rozhovorů. Stejně jako o Kataru. Tam, když si šejkové usmysleli, že se jim nelíbí hráč, který zrovna přišel, tak mu prostě dali druhý den letenku a poslali ho zase domů. Prostě extrémy."
Ale zase co se Kataru týče, muselo to být hodně o luxusu, že?
„Ano a oni ho navíc dávají rádi na odiv. Al Rayyan nebo Al Arabi jsou centra, která mají basket, fotbal, házenou, volejbal. Bydleli jsme v luxusních hotelech a jednou nás vzali třeba na večeři do luxusního stanu s klimatizací a obrazovkami přes celou stěnu. Jako byste jel na Orlík a vzal si sebou dvoumetrovou televizi a klimatizaci. Ale zase ta jejich nátura je taková, že je vše pozdě. Já jsem v tomhle trochu striktnější."
Budete chtít všechny tyhle zkušenosti v budoucnu využít i po aktivní kariéře?
„Řekl jsem sice, že jednou jako trenér do volejbalu půjdu a udělal jsem si také nějakou trenérskou třídu, ale nechci to dělat jen na půl. Když už se tomu budu věnovat, tak bych třeba zprvu někomu pomáhal a pak bych zkusil děti nebo dorostence. S dospělými se hádat nebudu." (směje se)
Pozice hlavního trenéra nějakého elitního týmu vás tedy neláká?
„Nejsem si jistý, že bych měl být hlavní trenér. Nevím, třeba se to zlomí, že mi volejbal bude chybět, teď mám však vsugerované, že chci pracovat s mládeží. Nicméně opakuji: dokud budu hrát, nechci se ještě pouštět do něčeho napůl. To by mi nevyhovovalo."
A víte už teď o sobě, kudy byste se v případě kouče vydal? Být stejně emotivní jako váš oblíbený kouč Stojčev?
„To se zase nedá tak říct. Když jsem totiž byl v Trentu poslední rok, působil tam pro změnu Angelo Lorenzetti, který nepatřil mezi mé oblíbence. Myslel jsem si, že jsme si nesedli - on měl radši jiný typ hráče, já zase jiný typ trenéra. Postupem času jsem ale poznal, že i od něj jsem si něco vzal. Když se na vše díváte z odstupu, má to něco do sebe. Člověk si někdy vezme víc z negativního než pozitivního."
JAN ŠTOKR
|
Narozen: 16. ledna 1983 (37 let) |
