Pokud by současná situace nebyla tak vážná, dalo by se říct, že manželé Jungrovi nenadálé nucené volno uvítali s otevřenou náručí. Za poslední čtyři roky si ho totiž zrovna moc neužili.
„Kromě pár dnů během prvního půl roku, kdy jsme náš psí hotel otevřeli, jsme měli permanentně plno. Až jsme občas sami museli zavřít, abychom si vůbec odpočinuli,“ prozrazuje Marek Jungr.
Bývalý ligový fotbalista Teplic, Příbrami či Jihlavy ukončil v červnu roku 2016 v devětadvaceti letech kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům svoji hráčskou kariéru a s manželkou Monikou si v Hladově u Jihlavy následně otevřeli psí hotel U Jungrů.
Jaké byly ty uplynulé čtyři roky? Nelitovali jste někdy svého rozhodnutí?
Než se o nás lidi pořádně dozvěděli, tak jsme měli hlavně klienty, které manželka znala ze cvičáku z Prahy. Teď už k nám ale jezdí lidi z celé republiky. Zájemců je hodně, fungovali jsme skvěle. A věřím, že zase budeme.
Marek Jungr
|
Před pár dny jste každopádně museli zavřít...
To je pravda, protože jsme sice měli spoustu objednávek, ale jakmile přišla omezení na hranicích kvůli koronaviru, tak nám je začali majitelé psů rušit. Což bylo pochopitelné. Zároveň nás ale ujišťovali, že jakmile karanténa skončí, zase se k nám rádi vrátí.
Zavřeli jste hotel hned poté, co vláda vyhlásila nouzový stav?
Ne, ještě jsme dojeli to, co jsme měli nasmlouvané. Psy, kteří tady byli na měsíc nebo čtrnáct dnů, si jejich majitelé vyzvedli a teprve pak jsme zavřeli. Zatím na měsíc.
Máte představu, kolik psů už se u vás celkem protočilo?
Z hlavy vám to neřeknu, ale číslo je to hodně velké. Vlastně jen asi tři dny hned někdy na začátku jsme neměli ani jednoho psa, jinak evidujeme objednávky na tři čtyři měsíce dopředu.
Existuje nějaká minimální doba, kterou u vás psí host musí strávit?
Zpočátku jsme s tím nepočítali. Jenže pak se nám stávalo, že kvůli psovi, který tady byl na jeden nebo dva dny, jsme museli odmítnout jiného, který u nás mohl strávit dva týdny. Prostě se nám některé termíny kryly. A tak jsme dali čtyři dny jako minimální dobu.
Říkal jste, že k vám jezdí lidé se svými miláčky z celé republiky. Odkud nejdál jste měli klienty?
Byli tady psi z Ostravy i z Chomutova. Páníčci k nám musí z té dálky přijet hned dvakrát - když ho přivezou a pak když si ho jedou vyzvednout. Ale nevadí jim to.
Jak takový psí hotel vlastně funguje? Psy pouze nakrmíte a pohlídáte, nebo jim chystáte i nějaký program?
Věnujeme se jim, co to jde. Naše výhoda je, že jsme na kraji vesnice a za námi už je jenom les, takže jakmile psa poznáme, chodíme s ním na volno. V tom se asi nejvíc lišíme od ostatních podobných hotelů. Jinak s nimi taky běháme canicross, případně vezmeme koloběžku. Vymýšlíme jim různé hry, chystáme jim hlavolamy a v létě s nimi chodíme plavat do přírodního rybníčku kousek od baráku.
I s úplně cizími psy si troufnete chodit na volno? Ještě vám žádný neutekl?
Ne, nic takového. Samozřejmě že chceme, aby nám majitel o psovi napsal co nejvíc. A pokud nám řekne, že s ním chodí jen na vodítku, tak to respektujeme. Všechno je o domluvě a vzájemné důvěře. Náš strop je devět psů, takže máme dost času se všem věnovat.
Přitom vy jste prý psy neměl rád, protože vás jeden v dětství pokousal. Jak dlouho vás musela manželka přemlouvat, abyste se s ní pustil právě do tohoto druhu podnikání?
Zas tak dlouho jí to netrvalo. (směje se) Každopádně právě ona mě naučila se psů nebát. Sice z nich mám pořád respekt, ale už je vnímám úplně jinak.
Kdysi jste si s manželkou pořídili fenku, která se jmenuje Chelsea. Asi se ani nemusím ptát, jestli výběr jejího jména nějak souvisel s fotbalem, co?
(směje se) To je fakt. Akorát že já jsem fandil AC Milán, jenže volat na fenu Milane, to mi nepřišlo příliš vhodné. Tak jsme dali Chelsea.
Pořád ještě ji máte?
Samozřejmě, teď jí bude třináct let. Sice už nemůže tolik běhat jako dřív, ale na procházky chodí pořád. Navíc jsme si pořídili štěně stejné rasy, tedy belgického ovčáka.
Také dostala fotbalové jméno?
Už ne, jmenuje se Flya.
Nežárlí obě fenky na psy, o které se ve vašem hotelu staráte?
Naopak, je to geniální socializace pro všechny. Někteří psi, kteří k nám jezdí, nejsou zvyklí na společnost a tohle je pro ně super. Zpětně nám pak majitelé volají, že po návratu domů mnohem lépe reagují na cizí psy na ulici.
Máte s manželkou nějak rozdělené role? Například, že by se jeden staral čistě o zábavu a druhý například o krmivo?
Ve všem se střídáme, ale jednu věc máme přece jen rozdělenou - komunikaci s majiteli. Já psa nafotím nebo natočím, ale každodenní posílání a komunikaci už má potom na starost jen Monika.
Vy majitelům každý den posíláte záznam, co jejich mazlíček celý den dělal?
Jasně, někdo chce videa, jiným stačí fotky. Mají o nich lepší přehled než o dětech ve školce. (směje se)
Když na chvilku odbočíme od psů, nezasteskne se vám občas po fotbalu?
Na ten vrcholový si nevzpomenu vůbec, ale jinak si ještě jezdím jen tak pro radost zakopat nižší soutěž.
Hrajete za nějakou blízkou vesnici?
To ne, jezdím do Rakouska. I když teď to samozřejmě nejde.
A s některým ze svých bývalých spoluhráčů z FC Vysočina jste v kontaktu?
Naposledy jsem asi před dvěma měsíci mluvil s Lukášem Vaculíkem. Jinak samozřejmě sleduju, jak se Jihlavě daří, a přeju jí, ať hlavně najde nějakého dobrého sponzora. V téhle těžké době to ale nebude snadné.
Mluvíte o těžké době, ovšem vy zrovna nevypadáte na to, že vás nucené volno příliš trápí...
Bereme to jako dovolenou. Máme barák a kolem toho je pořád co dělat. Teď třeba štípáme dřevo na příští zimu. Nenudíme se. Už taky proto, že máme dva syny. (usmívá se)
Takže suplujete i roli učitele?
Spíš jen pomáháme. Staršímu synovi je jedenáct let, chodí do šesté třídy a je docela samostatný. Vždycky se na dvě hodiny zavře do pokoje, udělá úkoly a pak nám jen zahlásí, co dělal a že třeba dostal jedničku. No a mladšímu bude teprve pět.
V době karantény je výhoda bydlet na vesnici, že?
Určitě, my jsme za to moc rádi. Můžeme na zahradu, chodíme do lesa. Myslím, že nás všechny tohle období může hodně naučit.
S manželkou jste v podstatě čtyřiadvacet hodin, nemáte už někdy tak trochu ponorkovou nemoc?
Absolutně ne. Jsme na sebe zvyklí od šestnácti let. Takhle jsme to chtěli, takhle jsme spokojeni.
Měl byste na závěr nějakou univerzální radu pro majitele psů?
My vždycky říkáme, že nejdůležitější jsou dvě věci - aby byl pes unavený jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Což znamená pracovat s ním a vymýšlet mu zábavu.
