KOMENTÁŘ JIŘÍHO JAKOUBKA | Když jsem se dozvěděl tu smutnou zprávu, že zemřel Radomir Antič, byla to pro mě rána. Obrovská škoda, že tenhle srbský frajer, kterému jsem mohl zavolat, a on to vždycky zvedl, navždy odešel. Jedenasedmdesát let, co je to za věk?!
Poprvé jsem ho viděl jako kluk. Na vlastní oči. Táta se narodil v jihosrbské Čupriji a vyrůstal v makedonském Skopje i černohorské Boce Kotorské. Pak žil v Československu, pracoval jako novinář tehdejšího Rudého práva. Na jaře 1968 využili jeho jazykových znalostí a poslali ho jako korespondenta do Jugoslávie, psal i pro ČTK.
Byl jsem tam s ním čtyři a půl roku. Děti novinářů a diplomatů chodily v Bělehradu do ruské školy, ale táta prosadil, že jsem šel do srbské. To bylo geniální rozhodnutí, naučil jsem se jazyk, poznal jsem historii, reálie, všechno. A každý den jsem byl na školním hřišti, fotbal se tam hrál furt, od pondělí do neděle. A na úrovni. Měl jsem obrovské vzory, takový Dragan Džajič a jeho nezapomenutelná klička doleva! To bylo něco… I spousta dalších hráčů to měla v malíčku. Jak říkají Srbové: Měli to v malém prstu. Když mě pak po letech kluci v Praze dotáhli na fotbal do Aritmy, říkali: Ty jsi byl v Jugošce, tak to musíš umět!
Jednou, na konci roku 1970, táta povídá: Pojď, jdeme na fotbal, na Partizan. Hraje tam můj Vardar Skopje! Já ale fandil Partizanu. Pamatoval jsem si, jak v šestašedesátém vyřachli v Poháru mistrů evropských zemí Spartu. V Praze prohráli 1:4, ale doma jí dali 5:0. Sparťani se nechali slyšet, že jim přimíchali něco do jídla, do čaje, že byli ospalí, ale podle mě to nebyla pravda. Mluvil jsem o tom i s bývalým útočníkem Vencou Maškem, říkal: Víš co, to se potom vedou takové řeči…
Doma jsem chodil na Letnou, na Duklu, kde váleli Masopustové, Novákové, Pluskalové, takováhle esa. Ale na stadionu Jugoslávské lidové armády se na lize mačkalo třicet tisíc lidí. Byl jsem z toho vykulený, to bylo něco famózního.
Hrálo se poslední podzimní kolo, táta se těšil a celý zápas do mě ryl: Kluku, nemáte na nás, hrajete kulový… Jenže asi v 89. minutě Ilija Katič vstřelil jediný gól a Partizan vyhrál. Vidím to jako dnes: doběhl krásný balon a prásk do šibenice! V té chvíli jsem samou radostí přetáhl deštníkem tátu přes záda. „Ty mě biješ?!“ protestoval se smíchem.
Tehdy jsem v dresu Partizanu poprvé viděl Radomira Antiče, na levém beku. Úžasný obránce. Panečku, ten neměl chybu. Byl rychlý, pohyblivý, šikovný, záruka fotbalové krásy, zlatá levačka. Pan Fotbalista. Co fotbalista, umělec! To bylo něco… Takhle jsem si ho pamatoval.
Uběhlo šestadvacet let – a poprvé jsem s ním mluvil. To jsem byl ve Svobodném slově. Antič se zabydlel ve Španělsku, získal si ho, uměl výborně řeč.
Hrával za Zaragozu a tam taky začal svou trenérskou kariéru. A hned potom šel do Realu Madrid, odkud ho propustili, i když byli na prvním místě. Po angažmá v Oviedu nastoupil do Atlétika, se kterým dokonce získal double.
A v roce 1996 přivítal v mužstvu záložníka Radka Bejbla. V lednu 1997 jsem vytočil jeho číslo, jeli právě na dvoudenní soustředění do hor, zrovna před derby s Realem. Dovolal jsem se mu do autobusu, bavili jsme se a pak mu povídám: „Hele, a máš tam někde trenéra?“ „Jo, sedí tady kousek přede mnou.“
„Prosím tě, dej mi ho k telefonu.“
„Cože?!“
Byl z toho trošku vyjevený, ale řekl jsem mu, že Antičovi hned vysvětlím, o co jde.
„Dobar dan, gospodine Antič, já jsem žil v Bělehradě a pamatuju si vás, jak jste na levém beku krotil všechny hvězdy,“ vychrlil jsem na něj.
„Ježišmarjá, kako se zoveš?“ ozvalo se. „Jirži.“ „Jirži, ty mi říkáš strašně hezký věci, na to nikdy nezapomenu!“
Tak tahle jsem mu vstoupil do života...
A nebyl v tom žádný kalkul, myslel jsem to upřímně, obdivoval jsem ho. Myslím, že byl opravdu rád, šťastný a možná vděčný, že se s ním někdo baví jeho rodným jazykem a pamatuje si ho jako hráče. Přistoupil na otevřenou hru, kterou jsem mu nabídl. A chválil Radka Bejbla, až jsem byl překvapený.
Pak jsme se slyšeli ještě několikrát. Působil nadšeně. Pokaždé se ozvalo: „Zdravo, Jirži! Dobar dan! To je hezký, že mi zase voláš!“
Mluvil naprosto otevřeně. Byl to sekáč. Rozuměli jsme si, byl pokaždé vstřícný. „Pane Antiči, to je skvělá historka,“ říkal jsem mu kolikrát. „A já ti povím ještě něco,“ on na to a zase vyprávěl. Nakonec se pokaždé loučil: „Klidně mi zase zavolej!“
Mluvili jsme spolu i na jaře 2003, kdy přebíral Barcelonu. To byla pecka! Trénovat Real, Atlético a „Barcu“… Sorry, na to nikdo neměl. Ale Radomir ano. Přijde si rodák ze srbské vesnice a povede se mu takový historický kousek! Z toho jsem byl úplně paf, strašně si ho za to vážím. Když jsem mu tehdy zavolal, nemělo to chybu. Byl jsem v Lidovkách a někdo mi říkal: „Ten tvůj Antič to podepsal v Barceloně.“ Odpověděl jsem: „Já na něj mám telefon.“ Koukali na mě, jako že si dělám srandu, tak jsem naťukal Antičovo číslo.
„Zdravo, Jirži, dobar dan, ne, sada nemogu, molim, zavolej mi za patnáct minut, teď mě vedou do kabiny představit hráčům Barcelony,“ uslyšel jsem tichý hlas. Vlastně to ode mě byla vyložená drzost. Volat mu, když jde do kabiny Barcelony plné hvězd! A stejně to zvedl. Za půl hodiny jsme udělali velký rozhovor.
Barcelona s ním uzavřela smlouvu na šest měsíců, přebíral ji na patnáctém místě a vytáhl na šestou, pohárovou příčku. Zachránil jí sezonu, ale pak už o jeho služby nestála. Když jsme o jeho konci mluvili, byl vyrovnaný, nevnímal to jako křivdu. Toho, že mohl vést „Barcu“, si považoval, bral to tak, že je to pro něho čest.
Pamatuju si, že jsme se tenkrát bavili i o českém fotbale. Říkal mi, že strašně závidí Karlu Brücknerovi.
„A co, pane Antiči?“ zeptal jsem se. Tykat jsem si mu nikdy nedovolil.
„Ten úžasný mančaft, který má. To je něco nepředstavitelného. Vzkaž mu to,“ žádal. „A dávejte bacha, na EURO něco uděláte,“ dodal ještě.
Předvídal ohromný úspěch, který pak na mistrovství Evropy v roce 2004 skutečně přišel. Pro mě to byl naprosto úžasný člověk. Nikdy nemachroval, byl skromný, choval se jako gentleman. Měl respekt k soupeřům i jejich trenérům. Nesnížil se u hřiště k nějakému hulákání. Taky byl vždy dobře oblečený, kravata, sako. Elegán. Frajer, kterého milovaly bělehradské baby. A nejen ty.
Naposledy jsme se bavili, když se srbskou reprezentací postoupil na mistrovství světa v Jihoafrické republice v roce 2010, to byl velký úspěch. Sice skončili ve skupině, ale zatímco do jiných trenérů vždycky novináři šili, na něho si netroufli. Protože to byl Radomir Antič.
Myslím, že byl doceněný, že si ho lidé považovali.
Když odešel navždycky, dokonce i Chorvaté ho vynesli do nebes, to mě docela překvapilo… Škoda, že jsme se nikdy nepotkali, bylo by to moc milé. Kdybych mu mohl ještě jednou zavolat, řekl bych mu, že mi hodně pomohl na mé novinářské cestě. Teprve s odstupem času jsem zjistil, jak úžasné bylo znát takové lidi. Nikdy na vás nezapomenu, Radomire!
Nikad neču da vas zaboravim, Radomire!
POHLED ŠTĚPÁNA FILÍPKA
| Já to slyšel! Když tento týden zemřel v 71 letech známý srbský trenér Radomir Antič, který jako jediný vedl oba madridské velkokluby i Barcelonu, hned jsem si vzpomněl na Jiřího Jakoubka. Na zkušeného kolegu, který měl výsadu, že mu Antič kdykoli zvedl telefon. Měl jsem tu možnost být jednou u toho, protože jsme se na čas sešli v Lidových novinách. A byla to svým způsobem atrakce, jestli to tak mohu říct, protože člověk se musel až nevěřícně smát. Ten kontrast, jak Jirka klidně mluví s takovou personou… Jako dva staří známí, kteří se srdečně vítají a vždy si mají co říct. Takže: mohu to dosvědčit, já to slyšel. A rád jsem si to nechal znovu vyprávět… |
Dnešní vydání deníku Sport kupujte na iKiosek.cz ZDE>>>
