Rozhodně je maximálně fér, co udělala kupříkladu Helena Třeštíková, když pro dokument Forman vs. Forman přizvala režisérova syna Petra, který obstaral komentář. Radim Kratochvíl nic takového neudělal. Někdo by mohl namítnout, že jakožto syn Věry Křesadlové a tím pádem jakožto nevlastní bratr Matěje a Petra a Jima a Andyho ani nemusel. Jenže v takovém případě už to zavání spíše snahou o komerční úspěch než o zcela upřímné a nezištné vyprávění o společných chvílích s jedním z nejlepších českých filmových režisérů všech dob.

Většina z prvních 200 stran této publikace vypráví o společných cyklocestách po západní Evropě, vesměs v první polovině 90. let minulého století. Tedy v době, kdy autorovi bylo patnáct a méně, takže na setkání s některými významnými filmaři (např. Jean-Claude Carrière) nahlížel dozajista úplně jinak. Pak dojde na delší úseky, kdy autor s Milošem Formanem vlastně vůbec nebyl v kontaktu. To není nic překvapivého, když vlastně nebyli pokrevní příbuzní. Hlavně, že o Petrovi s Matějem stále píše jako o „mých bratrech.“ Vyprávění ovšem začíná husarským tvrzením, že jeho děda se zasloužil o to, že pozdějšího oscarového tvůrce Přeletu nad kukaččím hnízdem a Amadea nevyhodili během studia z FAMU.

Místo vyprávění o těchto setkáních a o samotných filmech se dočkáme spíše informací, jaké lehoulince zavánějí bulvárem. Není to překvapivé ani z toho úhlu pohledu, že filmy Miloše Formana přeci jen ocení více dospělí diváci, nikoliv ti dospívající. Takže bude řeč třeba o dánských holkách nebo o tom, jak si dal autor pod dohledem v Bruselu první pivo. Formanova snaha naučit ho samostatnosti prostřednictvím koupě extra košile je rozhodně zajímavější, než vyprávění o tom, co si Miloš dal v jaké hospodě za jídlo a za pití. Nebo v jaké hospodě na jakém rohu byl majitelem vřele vítán, protože to musel být s velkou pravděpodobností všude.

 










 

Dost textu se tedy točí kolem jídla. A to až do té míry, že se kupříkladu dozvíme, že „sýr (klidně to může být i česká Lučina) s medem a marmeládou má osvěžující chuť.“ Tak určitě. Akorát těžko soudit, jestli jsme zrovna tuhle informaci v knize o Miloši Formanovi potřebovali. Nicméně zbývající třetinu knihy tvoří vyjádření filmařů, umělců a přátel ke vzájemné spolupráci nebo ke společnému přátelství. Troufám si tvrdit, že po přečtení těch 200 stránek musí snad každý čtenář jenom doufat, že tito o jídle mluvit nebudou. Jasně, díky tomu není monografie Ecce Homo Forman pouze o světě filmu, ale v takovém případě by to mělo být uvedeno už na obálce, že na své si přijdou i příznivci a příznivkyně gastronomie. Je to jako když lidé šli po Válečném koni na Lincolna s tím, že uvidí další působivou, velkolepou podívanou a místo toho jim byl naservírován de facto hraný dokument.

Režisér dvou uvedených titulů v této knize taky neujde pozornosti. Autor v podstatě tvrdí, že Steven Spielberg se stal ve světě stříbrného plátna významným tvůrcem stejnou cestou, jakou se Dick Cheney stal velkým zvířetem v politice. Stačí vzpomenout na úvod vynikajícího dramatu Vice: „Tichošlápek mlčí, když ostatní mluví. Dívá se, a když si ostatní dají pohov, spřádá plány.“ Pakliže zrovna není středobodem jídlo nebo slavní režiséři, dojde na slavné herečky. Autor opakovaně vyjádří lítost nad tím, že si při osobním setkání nestihnul vzít číslo na Salmu Hayek, Annette Bening a Natalie Portman. Z textu přitom jednoznačně vyplývá, že si fakt nedělá srandu. Čili se domnívá, že zmíněné herečky nečekají na nic jiného, než že budou moct dát na sebe kontakt někomu, koho vůbec neznají. Takže první zmíněná herečka by tedy nakonec nebyla Salma Hayek Pinault, nýbrž Salma Hayek Kratochvílová. Bezva.

O všech těchto věcech pochopitelně můžete ve své knize psát. Ale je to mnohem lepší a vítanější, když na to máte spisovatelský talent. Upřímně, je to sice zdánlivá maličkost, nicméně ta autorova fotka na obálce s pívem v ruce není úplně přesvědčivá. Ale dál. Po sto stranách se konečně dostáváme do USA, kde byl přítomen střihu počinu Lid versus Larry Flynt. Tady se dočkáme pozoruhodnějších postřehů – jak co se týče dojmů z Ameriky, tak samotné práce při filmové postprodukci. A vlastně nejen postprodukci. Není divu, že byl Miloš Forman přirozenou autoritou a dostával lidi snadno na svoji stranu. Nešlo jen o ten hluboký hlas, ale spíše o schopnost všímat si a naslouchat.

 










 

Autor rovněž občas přijde s nějakou hodně nešikovnou, ale jindy pro změnu se vcelku trefnou poznámkou, ačkoli občas se nelze zbavit dojmu, jestli náhodou některé storky a události nejsou spíše jenom nenaplněným přáním. Nicméně tenhle pocit mívám při čtení podobně laděných publikací poměrně často. Zároveň o sobě (někdy možná nevědomky) prozradí věci, které měly zůstat v čistě osobní rovině. Ale o čem máte psát, když vlastně není z těch společných zážitků až tolik o čem psát, že ano? Dost by mě zajímalo, co na knihu Ecce Homo Forman říkají Matěj a Petr Formanovi, které si autor mimochodem sem tam splete.

O Miloši Formanovi budou zmíněny i všeobecně známé věci. Ať už jde o témata jeho tvorby nebo přístup ke všemu a ke všem, v podstatě bez rozdílu. Tento fakt se dostane na hlubší úroveň až díky vzpomínkám osobností – mj. Ivan Passer, Jiří Menzel, Eva Zaoralová, Miloslav Šmídmajer, Jan Schmidt, Jiří Suchý, Michael Hausman, ovšem svým odstavcem přispěli také Treat Williams, Michael Douglas a Woody Harrelson, o což se zasloužila v první řadě Annie Golden. A to se určitě počítá, protože díky tomu získává tahle kniha na větší výjimečnosti.

Ecce Homo Forman zřejmě nebude nejvhodněji zvolený název. Tím spíše, že touto knihou chtěl autor vzdát Milošovi Formanovi hold. Na rozdíl od jiných mohl vycházet ze společných vzpomínek, nicméně tuhle nespornou výhodu vlastně využil jen tak z poloviny. Přesto si dovedu představit, že se najde dost takových, pro které to stejně bude zajímavý pohled. Možná jsem byl ve svém hodnocení až dost přísný. V knize se najdou poutavé pasáže, avšak nelze se zbavit dojmu, že případné vyprávění o Milošovi Formanovi v podání Ivana Passera, Michaela Hausmana, Edwarda Nortona nebo Twyly Tharp by bylo o poznání poutavější. A nepochybně by bylo taky uvěřitelnější, protože by mělo blíže k vlastní autobiografii Co já vím (aneb Co mám dělat, když je to pravda)? nebo k precizně ucelenému dokumentu Miloš Forman: Co tě nezabije … .

P.S: Při této příležitosti neuškodí si připomenout knihu Forman vs. Menzel. 

FOTO: kniha.cz, cinema.de, ceskatelevize.cz