Komentářem se pokouší shrnout to, co je v této situaci vskutku osudové zejména pro ruskou ekonomiku. Už proto, že její základ doposud tvoří právě těžba ropy a zemního plynu.

Vůbec přitom nejde o výši a termíny kvót (poslední údaje ukazují, že denní těžba OPEC+ poklesne o zhruba 10 milionů barelů denně a že těžařské státy počítají s poklesem cen na několik let) a už vůbec ne o to, jak těžkou chybou bylo rozhodnutí ruského prezidenta Vladimira Putina z počátku letošního března vypovědět předešlou dohodu s OPEC+.

Na tomto místě připomeňme, že tak učinil na naléhavé doporučení svého blízkého spolubojovníka a šéfa ruské ropné společnosti Rosněfť Igora Sečina.

Za zmínku jistě stojí i již mnohokrát opakovaný názor ruských analytiků, že jakékoli podobné Sečinovy „rady“ nejsou jen mylné a špatné, ale co do svých důsledků přímo katastrofální…

Ruská kapitulace

Putinovo Rusko se k tomuto kroku uchýlilo v naději, že zasadí těžkou ránu svým rozhodujícím konkurentům – tedy USA a jejich produkci břidličné ropy a Saudské Arábii, jejíž státní rozpočet je podobně jako v případě ruské federace přímo osudově navázaný na světové ceny ropy, ale jejíž ekonomika je přes závislost na ropě mnohem stabilnější než ta ruská.

A tak v podstatě přesně po měsíci Rusko kapitulovalo a přistoupilo na novou dohodu s OPEC+, tentokrát ovšem za podstatně nevýhodnějších podmínek než byly ty původní. Putin zkrátka tuto bleskovou ropnou válku na celé čáře prohrál.

Na druhé straně jsou ovšem koronavirovou krizí postiženy v podstatě všechny těžařské státy světa, které se koneckonců o nutnosti snížení těžebních kvót dohadovaly už někdy od roku 2017. Jak to tak ale vypadá, poslední slovo nakonec měla pandemie.

Epocha ropy končí

Výmluvným apelem je ale vzniklá situace pro Putinovo Rusko. Jak praví staré moudré úsloví, „doba kamenná neskončila proto, že došlo kamení“. Tato epocha jednoduše musela ustoupit novým materiálům a novým technologiím.

Ropné zhruba století jistě ještě nekončí, ale covid-19 finále této epochy zcela evidentně uspíšil, protože zasadil těžkou ránu celému odvětví – hlavně tím, že významně ochromil nejmasivnější odběratele ropných produktů.

V Rusku se přitom už dlouho mluví o tom, že největší země světa se přímo narkomanské závislosti na ropě a zemním plynu musí zbavit. Nakonec to tedy řeší pandemie, která ruskému celostátnímu narkomanovi doslova vyrazila injekční stříkačku z ruky, přičemž v krajně nepříznivých podmínkách, kdy přítok valut slábne, ekonomika se noří do hluboké recese a současná karanténa urychluje záhubu ruského malého a středního byznysu, který se měl stát páteří inovačního modelu hospodaření státu.

Situace si žádá okamžité zásadní ekonomické reformy. Je ovšem otázka, zda s nimi dokáže přijít současná Putinova politická garnitura, která se přece v uplynulých dvaceti letech zasloužila hlavně o to, aby se základem ruské státní prosperity stal skoro výhradně moloch zvaný surovinová strategie.

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít