Setkání bez komunikace

Martin Drábek se vydal do Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, kde mohl díky domluvě a svolení vedení galerie navštívit společnou výstavu Adrieny Šimotové a Jiřího Johna. V textu, ve kterém se mimo jiné ptá po jeho legitimitě v souvislosti se současnou situací, kdy výstavu nemůžeme vidět, zprostředkovává svůj zážitek z děl této umělecké dvojice v prostředí umrtvené instituce: „Vypařil jsem se. Byly to dvě hodiny existence ve formě mentálního prostoru bez přítomnosti mocenských ambicí, v němž ploše barvy, linii kresby nebo díře nikdo nebrání v expanzi a metamorfóze.“

Setkání bez komunikace

Pět set kilometrů jízdy autem, s rouškou na krku a minimální sociální aktivitou. Přes průhledné plexisklo mluvím krátce s pokladními na dvou benzinkách a pak už jenom s maskovaným zaměstnancem galerie, který na mě čeká u zadního vchodu. Je vyhlášen nouzový stav. Galerie jsou plné nainstalovaných výstav, ke kterým nikdo nemůže a projekt Dvojí obrazotvornost v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě mezi ně pochopitelně patří. Rozhodnutí, že budu psát tento text, padlo ještě před vypuknutím pandemie. Tato situace však recenzi odebrala v podstatě jakoukoli legitimitu, neboť nikdo kromě mne a hrstky diváků, kteří výstavu navštívili před uzavřením galerie, ji už pravděpodobně neuvidí. Na druhou stranu jsem si v symbióze s nařízeným domácím vězením uvědomil, že mám ospravedlnitelnou možnost si text napsat hlavně sobě pro radost, a tak jsem nakonec do Jihlavy odjel.

Dvojí obrazotvornost prezentuje v dosud nejrozsáhlejší galerijní konfrontaci tvorbu partnerů Adrieny Šimotové a Jiřího Johna. Hlavní motivací pro realizaci tohoto projektu právě v Jihlavě byla skutečnost, že se Jiří John narodil a mládí prožil v nedaleké Třešti a místní environmentální kontext tvořil jeden z jeho nejdůležitějších inspiračních zdrojů. Jezdila sem ostatně ráda také Adriena Šimotová, a to i po partnerově smrti. Co se výběru kurátora týče, do žádného experimentu se jihlavská galerie nepouštěla, neboť je jím Pavel Brunclík, minimálně v posledních dvou desetiletích téměř výhradní autor koncepcí výstav Adrieny Šimotové.

Projekt velkoryse využívá prakticky všechny prostory budovy na Komenského ulici, tedy tři patra a také sklep. Přesto působí celek vlastně poměrně skromným a intimním dojmem. Důvodem je především architektonická podoba interiérů původně renesančních domů, v nichž galerie sídlí, s prostorově limitovanými místnostmi s nízkými stropy, mohutnými zdmi a malými okny. Zásadní vliv má ale pochopitelně také kurátorská koncepce. Ta přiděluje jednotlivé sály ve střídavém rytmu jednou tvorbě Adrieny Šimotové a pak zase Jiřího Johna, přičemž snaha utlumit nežádoucí efekt separování je zde realizována prostřednictvím vzájemných infiltrací – dvě práce Šimotové v Johnově zóně a naopak. Co se týče výběru prací, použil Pavel Brunclík u každého umělce jinou metodu. Systematičtější pozornost věnoval Jiřímu Johnovi, který je zde postupně představen jako kreslíř, ilustrátor, grafik a malíř. Práce Adrieny Šimotové nejsou, z důvodů rozsáhlosti a komplikovanosti jejího díla, vybírány perspektivou média, ale spíše perspektivou specifického obsahu, zejména tedy skrze vztahy s nejbližšími – maminkou, babičkou, Jiřím Johnem, synem Martinem nebo Johnovými rodiči.

V roce 2001 uspořádala Národní galerie v Praze Adrieně Šimotové retrospektivní výstavu. Tehdy jsem nevěděl téměř nic ani o této umělkyni, ani o tom, jak důležité pro mě setkání s její prací bude. Všechna moje dosavadní urputná snaha diváka, který se pokouší přečíst umělecké kódy, končila zpravidla nervózním přemýšlením v zóně odtažitého formalismu. S obrazy Adrieny Šimotové bylo ale všechno úplně jinak. Vlastně vůbec nevím, jak se to stalo, ale poprvé se mi podařilo od obrazu nic nechtít. Čas se proměnil v elegantní klouzání ze sekundy na tu další a linie kresby se čím dál intenzivněji prosazovaly jako médium produkující dynamickou vizuálně-komunikační strukturu. Tehdy mě to velmi vyděsilo, ale nahodilé vyplavování obrazů ztráty a z toho vyplývající vizualizace komplikované sítě vztahů syna a matky, byly vlastně očekávaným důsledkem této intenzivní meditace. Díky práci Adrieny Šimotové jsem tak jako divák poprvé skutečně pochopil, jak mluvit s obrazy. Když jsem tedy vyrazil do Jihlavy, jel jsem především zjistit, jaký jsem divák po devatenácti letech.

Je vysoce pravděpodobné, že ani při běžném provozu bych na výstavě vyjma kustodek a kustodů nikoho nepotkal. Být zde ale v samotě skutečně mrtvé instituce byl z hlediska percepce zcela odlišný zážitek vyvolaný dvěma faktory – hrobovým tichem a maximální možnou mírou intimity. Rozdíl mezi Veletržním palácem a Jihlavou byl ten, že tentokrát jsem o sobě nic nezjistil. Vypařil jsem se. Byly to dvě hodiny existence ve formě mentálního prostoru bez přítomnosti mocenských ambicí, v němž ploše barvy, linii kresby nebo díře nikdo nebrání v expanzi a metamorfóze. Viděl jsem nepravidelnost linie Johnovy suché jehly, která se v rytmickém opakování a prostorové deformaci stává sice mimořádně odtažitě, ale přesto sémanticky aktivní. Slyšel jsem ve studeném a páchnoucím sklepě slova Adrieny Šimotové klidně a soustředěně popisovat smutné věci a viděl, jak se ty stejné věci tříští, rozpouštějí a pak zase shlukují na lepených, pokrčených a perforovaných papírech. Bylo to jako by se najednou čas extrémně zpomalil a formální prostředky kreseb, maleb a grafik byly postupně rámovány do náhledů, v nichž hyperrealistický detail demonstruje, že je tady mentální, vizuální a emocionální synchronizováno do křehkého napětí.

To, co se tedy v Jihlavě pochopitelně potvrzuje, je skutečnost, že Adriena Šimotová a Jiří John byli mimořádně kvalitní umělci. Kurátorovi výstavy se tak nepochybně podařilo naplnit jeden z cílů, tedy přispět k rozšíření povědomí o kvalitě uměleckého odkazu této dvojice. Otázkou však je, jaký příběh vypráví výstava jako celek, nebo zdali vůbec nějakým smysluplným příběhem disponuje. Kurátorský koncept, který Pavel Brunclík do Jihlavy přinesl, je konzervativní v tom nejklasičtějším uměleckohistorickém smyslu. Kurátor tady metodicky třídí a tematicky shlukuje, a protože ví, že na svoje umělce, zejména na Adrienu Šimotovou, se může spolehnout, není nijak expanzivní. To, co koncepci bohužel příliš neprospívá, jsou výše zmíněné odlišné přístupy k prezentaci obou umělců. Skutečnost, že Brunclík sestavil Johnovi malou retrospektivu, je z uměleckohistorického hlediska jistě záslužné, v kontextu této výstavy ale spíše kontraproduktivní. Ve výsledku instalace působí, jako bychom sledovali dva různé projekty. Výstava se tříští do několika ohnisek a je tak vlastně výhodnější se nezabývat celkem – a to často ani na úrovni vztahů v rámci jedné místnosti – a spíše se nechat pohltit jednotlivými artefakty. I to je pochopitelně zcela relevantní výstup. Je nicméně škoda, že se Pavel Brunclík neodvážil více experimentovat, neboť na projekt, ve kterém bude možno rozvíjet obrazy ze soukromého a uměleckého života těchto dvou zajímavých osobností, si budeme muset pravděpodobně velmi dlouho počkat.

Adriena Šimotová, Jiří John / Dvojí obrazotvornost / kurátor: Pavel Brunclík / Oblastní galerie Vysočiny / Jihlava / 27. 2. – 24. 5. 2020

Foto: archiv OGV (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)