Neberou tolik, jak si lidé myslí, jejich kariéry jsou krátké – a měli by být regulérními zaměstnanci. Tak v rozhovoru pro iSport.cz reaguje předsedkyně České asociace fotbalových hráčů Markéta Haindlová na slova ministryně financí Aleny Schillerové, která prohlásila, že fotbalisté by z morálních důvodů neměli žádat o státní příspěvek až 25 tisíc korun. Tedy kompenzaci za ztráty způsobené epidemií koronaviru, na niž mají nárok coby osoby samostatně výdělečně činné. Svůj pohled přidává v samostatném boxu i Tomáš Pešír z Hráčské fotbalové unie. Co na podporu a platy fotbalistů říkáte vy? Zapojte se do diskuze na iSport.cz>>>
Neměla jste od hráčů podněty, aby se vaše asociace proti vystoupení ministryně Schillerové ohradila?
„Pořád pevně doufám a věřím, že se to našich členů a obecně fotbalistů nijak nedotkne. Mají stejný nárok jako jiní. Pořád se bavíme o tom, že nejsou zaměstnanci, ale OSVČ, nemají žádné sociální jistoty – a teď by neměli mít možnost získat takový příspěvek… Byli by biti příliš.“
Vadí vám, že slova ministryně Schillerové podporují zažité stereotypy o fotbalistech?
„Od začátku působení ve fotbale bráním ty, kteří prý mají všeho dostatek, mají krásný život, kopou do míče – a ještě za to dostávají zaplaceno. Dennodenně se potýkám s otázkami, jak mají fotbalisté vysoké platy, jak je to nespravedlivé. Ale kolik procent hráčů skutečně vydělává velké peníze a po jakou dobu? Období jejich profesionální kariéry je krátké, často je pronásledují různé zdravotní problémy, zranění, potíže, které se s nimi mohou táhnout po celý zbytek života. Mají náklady, rodiny, děti, hypotéky… Ano, příjmy mají třeba vyšší než vysokoškolák, který nastoupí do práce, na druhé straně když jeho kariéra začíná, ta profesionálního fotbalisty také může končit. Třeba i po deseti letech – a začínají od nuly, nemají na co navázat. Ne všichni jsou jako Jan Nezmar, který má krásnou funkcionářskou kariéru a funkci.“
Přesto si mohou vydělat slušné peníze…
„Kariéra je krátká a ne každý dosáhne na smlouvy v top klubech, ve Slavii, ve Spartě či Plzni. Některé prvoligové kluby mají strop osmdesát tisíc korun měsíčně plus prémie, některé kolem padesáti… Hráči přitom souhlasili se snížením platů, aby vyšli vstříc klubům, ale otázkou je, do jaké míry měli možnost volby. Je to určitý projev solidarity a dobré vůle, na druhé straně pokud chtějí v klubu působit delší dobu, velký prostor pro rozhodování bych neviděla. V každém případě nynější situace je pro hráče velmi nejistá. Už teď se velké části našich zakládajících členů, kteří dnes dohrávají třeba ve třetí lize, dotýká zrušení soutěží.
Jaké jsou nejnižší platy v první lize?
„Je to velmi individuální, kluk od klubu. Některé dávají mladým hráčům realitně malé základní odměny. Jsou dvě smlouvy. Jedna je standardní a druhá profesionální. Na standardní stačí odměna pět tisíc. Na profesionální deset. Znám celou řadu hráčů, kteří mají dvanáct tisíc korun měsíčně.“
Vnímala jste ze strany ministryně Schillerové i určitou výhrůžku, že by se na fotbalisty mohly posléze zaměřit finanční úřady?
„Nevím, jestli to označovat jako výhrůžku. Spíš je potřeba, aby se naši legislativci vypořádali s postavením profesionálních sportovců. Pokud by byli zaměstnanci, mohli bychom se vyvarovat všech diskusí ohledně danění jejich příjmů a podobně. Opakovaně jsme na to upozorňovali a snažili jsme se tento problém řešit. Bohužel se to do dnešního dne ze strany státu nepovedlo. Jsme přitom jedna z posledních zemí na světě, kde hráči nejsou zaměstnanci klubů. Třeba Slovinci to mají rozdělené, do určité výše příjmu mohou být OSVČ a nad ní už musí být zaměstnanci. Také Maďaři mají dvojí přístup. Ale i na Slovensku nebo v Polsku mají zaměstnanecké poměry. A práva hráčů se často řeší kolektivními smlouvami, jako v Rumunsku, v jejich rámci se domlouvá i ponížení platů. Není to otázka jednotlivce, ale celého systému.“
Nemohou si fotbalisté trochu sami za negativní pověst, protože si při vyplňování daňového přiznání dávají i sporné nálady, všechno, co jde?
„Máte pravdu. Na druhé straně si většinou nechají poradit od lidí, kteří jsou k tomu kompetentní, starají se jim o peníze. Nevěřím, že by si daňová přiznání dělali sami. Takže je to věc jejich poradců, kteří jim mohou navést špatně.“
V Blšanech bych si požádal, ve Slavii a Mostu ne |
|
Tomáš Pešír, předseda Hráčské fotbalové unie „Fotbalisté nejsou skupina, která by měla být odstrčena od ostatních podnikatelů, osob samostatně výdělečně činných. Hráči z top týmů do žádostí o podporu pětadvacet tisíc nepůjdou, to je nesmysl. Ale ostatní ať to klidně udělají. Když si vezmu vlastní kariéru, řeknu to takhle: V Česku jsem prošel Slavií, Mostem a Blšany. V Blšanech bych si o to ´morálně´ stoprocentně požádal, ale ve Slavii a Mostě byly takové podmínky, že bych to přešel. Když vám však klub sníží odměnu pětadvacet tisíc na šedesát procent, tak je to naprosto morální… A jestli je to první smlouva a bavíme se o hráči, který přišel z dorostu nebo béčka, třeba v Opavě, Příbrami nebo Bohemce, tak si umím představit, že bude určitě mít pod dvacet tisíc. Všichni navíc mluví o první lize, ale máme dvě profesionální soutěže. Je tu i druhá liga. A jestli teď něco mezi hráči žije, tak to, že ti z ukončených soutěží neví, zda jim nemůže být vypovězena smlouva. Jestli si hráči neškodí tím, co všechno uvádějí do nákladů? Když vyděláváte 25 tisíc a daníte dejme tomu 400 tisíc ročně, je otázkou, co strašného si můžete do nákladů dát, aby to bilo do očí. Myslím, že podnikatel, který má firmu, dělá větší ´hrůzy´. Kluci si spíš nabíhají tím, jak vypadají. Nosí drahé hadry, koupí si drahé auto, ale ve finále často jedna kapsa děravá a druhá vysypaná. Je to jako v podnikání: jsou víc poctiví hráči a míň poctiví. Vše by bylo jednodušší řešit, kdyby hráči byli zaměstnanci. Ale to je u nás ještě běh na dlouhou trať. Rozhodně to nemůže být tak, jak prosazovala kolegyně Haindlová, aby se tlačilo na FAČR nebo Ligovou fotbalovou asociaci. Musí být do všeho zahrnuti, ale je to na státu. Byl jsem i u Milana Hniličky (šéfa Národní sportovní agentury), mluvili jsme o tom, ale je to věc právníků na úrovni vlády. |
KOMPENZACE V KOSTCE
■ Hráči si jako osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) sami podávají daňové přiznání, v němž mohou uplatnit buď 60% výdajový paušál, nebo skutečné náklady. Platí si sami i sociální a zdravotní pojištění.
■ Jednorázový kompenzační bonus od státu ve výši až 25 tisíc korun má OSVČ alespoň částečně vynahradit ztráty způsobené pandemií koronaviru.
■ Částka 500 korun denně se bude podle doby „postižení“ vyplácet za období od 12. března do 30. dubna. Stanovené podmínky umožňují podat žádost i hráčům.
■ Žadatelé vyplní formulář dostupný na webu finanční správy a finančních úřadech.
