Čím je pro vás hudba?
Hudba ovlivnila můj život a stala se mi osudem. To, že nás za její šíření a za pořádání nezávislého festivalu estébáci zatýkali a po dlouhých výsleších zavírali do temných kobek, vzbuzuje dodnes úsměv a zároveň podivení. Když občas při mých cestách v domácích teritoriích i za jejich hranicemi líčím, jak od mého soukromého domu státní policie odpojila proud a nemohli jsme vstoupit na vlastní pozemek, který navíc fízlové postříkali močůvkou, jsou to historky k pobavení, doprovázené ale trpkým úsměvem a nevěřícným kroucením hlavou.
Nemluvě o tom, že se kvůli hudbě a aktivitám kolem ní nesměl překročit práh školy. Nikdo ale nemohl netušit, že v době globalizace přijde z komunistické země vir, který s plnou parádou znemožní konání festivalů a omezí další kulturní akce.
Štve mě, když ministři zdravotnictví a kultury mluví o tom, že léto festivalům nebude přát a že uvolňování omezení na koncerty a hromadné akce přijdou na řadu až poslední. Štvou mě také současná protivirová omezení. Z roušky se stala modla. Nemyslím si, že spasí všechno, ale ať se mi to líbí, či ne, se zatnutými zuby mi nezbývá než „státotvorně“ uznat, že omezení v souvislosti s koncerty a festivaly má své opodstatnění a logiku.
Jak vidíte současnou situaci ohledně festivalů a koncertů?
Jsme v čase neobvyklého zklidnění. Ocitáme se v době, kdy nikdo z pozemských bytostí neví, co bude pozítří, za měsíc nebo v létě. Letošní letní sezóna prý nebude přát kultuře, festivalům a koncertům. Divadelníci si mohou hrát tak možná bytová divadla pro rodinné příslušníky. Odpovídají tomu prohlášení ministrů zdravotnictví, kultury i epidemiologa a bývalého šéfa krizového štábu. Programy jsou sice připraveny, lístky se ještě nedávno prodávaly, ale to všechno se s virem změnilo, ustávalo, až se umrtvilo zcela. I my se chceme s naším festivalem, kterému se říká „Český Woodstock“, po třech letech v srpnu vrátit na nová loviště a vyslyšet volání našich squaw a spolubojovníků. Náš kmen je připraven a program leží v šuplíku našeho vigvamu. Jenže – člověk míní, nejvyšší mocnost mění.
Ovšem nejen ta, že?
Je to jak slunko s mnoha paprsky, z nichž každý je jeden otazník. Jedna z otázek je, jestli se i po uvolnění lidé nebudou bát. Při dnešní hysterii, kdy na vás i v horách uprostřed šumění lesa a zvuku horských dravců pokřikují, jak je možné, že nemáte na běžkách roušku, a mění kvůli tomu trasu. Jaká přijdou do budoucna omezení? Bráno obrazně, nebude muset být na každém stromě kohoutek s teplou vodou a vaničkou s chemikálií? A pokud se toto vše překoná, mohou přijít další paprsky, skryté za oblaky: budou na to mít lidé vůbec myšlenky? A pokud ano, budou na to mít v kapsách směnné kožky? Tak by se dalo pokračovat. Ale třeba se mýlím a lidé vyletí jak divoké včely z úlu. Nikdo neví nic přesně, jen ta zmíněná nejvyšší mocnost.
Jak se s tím vyrovnáváte?
Konečné rozhodnutí, jestli budou či nebudou festivaly a divadelní představení, nezáleží ani tak na nás, hercích, kapelách i všech, kteří něco připravují, ale především na vládě, karanténě a nastavených omezeních. Možná se nad letošním létem vznáší soumrak, kdy se ani nevykoupeme a vláda hromadné akce uvolní až jako poslední, jak avizuje. V tuto chvíli nikdo neví, co přijde a co to udělá s námi. Podstatnější je, co bude potom.
Koronavirus v Česku   |
Co podle vás tedy bude následovat?
Nedávno jsme v ČTK četli, jak mnozí z různých stran chtějí kompenzaci. Natahuje se dlaň. Neznám přesně situaci v divadlech, ale je asi kritická. O menších scénách nemluvě, tam jde asi o holé přežití. Jak znám divadelníky z hlavního města či Brna, většina z nich jsou nadšenci a v divadle tráví téměř veškerý svůj čas. Je to řehole.
Udělat festival není také vůbec jednoduché, ale myslím si, že většina festivalů několik let vydělávala, takže jeden rok se to dá vydržet. Nejde o život.
Co vám osobně v téhle situaci nejvíc vadí?
Že se pořád chodí okolo horké kaše. Čeká se, která karta padne a jak se na ni budou tvářit hráči. Včera ministr zdravotnictví řekne, že festivaly a hromadná setkání pro tisíce lidí ne. Ale co to znamená? Pro jeden tisíc ano, ale pro pět už ne? Mělo by se to jasně specifikovat. Proč z vlády nevypadne jasná řeč? Rád bych věděl, jestli plánovat či neplánovat, odejít do lesů, oddávat se meditacím a see you next year...
Existuje cesta z tohoto začarovaného kruhu?
Víte, často je slyšet slova o „pozitivním myšlení“, to je pěkné, ale vir to neskolí. Nevím, proč se to neřekne na rovinu – nebudeme a příští rok se uvidíme. Trošku to, s dovolením, opět přitáhnu malým příměrem: připomíná mi to, jak nás za komunistů všude obklopovaly a visely transparenty, jak je vše veselé, plné optimismu a jak se nám všem společně daří. Skutečnost však byla jiná, včetně zavřených lidí a kumpánů – v podstatě za nic, svůj názor a myšlení. Chápu, tvářit se vesele je asi současný kulturní marketing, ale pro mnoho lidí to asi tak veselé není.
Vidíte nějaké řešení?
Matka Země se brání, odpočívá a naše civilizace dostala pohlavek. Nikdo neví, co bude. Ani my nevíme, co nastane v měsíci zrní koncem prázdnin, kdy bychom měli svolávat kmenové squaw a spolubojovníky na naše festivalové Pow Wow – TrutnOFF BrnoON. Nic sice zatím nerušíme a pokračujeme v pozvolnějším tempu.
Nemůžeme se ale tvářit, že se nic neděje. Děje. Něco, co naše novodobá civilizace nezažila. To, jaký to bude mít dopad na naši společnost i nás samotné, nikdo neví. Tvářili jsme se nabubřele, že všechno zvládáme, spotřebovávali jsme pro spotřebu, zábava byla pro zábavu bez obsahu. Měli jsme se, jak žádná generace v dějinách lidstva před námi. Ukázalo se však, jak je vše křehké. Přijdou jiné časy, kdo ví jaké. Vše špatné je ale k něčemu dobré. Máme více času na sebe a vzduch se dá lépe dýchat. To jsou nemalé nadějné střípky a vlaštovky. Nezbývá než věřit, že slova indiánského náčelníka Seattla „Země nepatří nám, ale my patříme Zemi“ budou vyslyšena.
