Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy
Zemřel Bruce Myers
Foto archiv
Bruce Myers
1942 Radcliffe, Velká Británie – 15. 4. 2020 Paříž, Francie
Britský herec a režisér, dlouholetý blízký spolupracovník režiséra Petera Brooka.
Hrál v mnoha Brookových produkcích (včetně jejich filmových adaptací), například v Shakespearě Timonu athénském (1974), Veta za vetu (1978), Bouři (1990) či Hamletovi (2000). Byl též jedním z aktérů proslulých Brookových antropologicky laděných projektů jako Mahábhárata (1985), Ptačí sněm (1979) a Je suis un phénoméne /podle Alexandra Luria/ (1998). V roce 2007 navštívil Českou republiku se sólovou inscenací Petera Brooka Velký inkvizitor, dramatizací jedné části Dostojevského románu Bratři Karamazovi, s níž vystoupil na festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové a třikrát v pražském Divadle Archa.
Velký inkvizitor, Londýn 2006. Foto Tristram Kenton
O svém seznámení s Peterem Brookem tehdy (v rozhovoru s Kateřinou Kočičkovou pro MfDnes) řekl: Byl jsem členem Royal Shakespeare Company, kterou jsem po čase opustil. Žil jsem na severu Anglie a vyučoval jsem plachtění. Jednou jsem vyrazil na motorce na sraz s kamarádkou – mimochodem se jmenovala Helen Mirrenová a nyní ji konečně každý zná, když získala Oscara. Byli jsme přátelé z Royal Shakespeare Company, kde Helen stále působila. Čekal jsem na ni u služebního vchodu do divadla, když tu se u mě zastavil Peter Brook. Zrovna jsem stroj opravoval a začali jsme se bavit o motorkách Když jsem odešel z Royal Shakespeare Company, nevěděl jsem, co budu dělat dál. Divadlo i společnost se začínaly měnit – byla šedesátá léta, v Polsku působil Grotowski, v Americe Living Theatre a já jsem si uvědomoval, že v Royal Shakespeare Company už prostě nemohu být. Zapojil jsem se do jednoho programu a začal pracovat s mladistvými kriminálníky – jezdili jsme na loď, podnikali drsné výpravy po horách. Nebyla to špatná práce, ale dostal jsem pozvání následovat Brooka do Paříže. Tak jsem mu dal přednost před delikventy.
V Paříži jsme vytvořili skupinu, v níž působili herci nejrůznějších národností. Bylo to jako zjevení, nikdy jsem nic takového nezažil. Peter je ohromná osobnost, neuvěřitelně tvrdě pracující člověk, zároveň nesmírně chápající a jasnozřivý. Všechny jeho inscenace vycházejí ze stejného základu, spojnice najdete od Mahábháraty přes Hamleta po text Sizwe Banzi je mrtev nebo Velkého inkvizitora. Brook upozorňuje na úděl člověka, na to, že žijeme ve stále krutějším, násilnějším světě. Opustil jsem Royal Shakespeare Company, abych Shakespeara znovu našel, ale s Peterem Brookem.
A pokračoval o svých nejvýznamnějších projektech, kterých se s ním účastnil: Velmi rád jsem hrál v inscenaci o africkém kmeni prožívajícím velký hladomor, v jehož důsledku se rozpadly jejich sociální vazby – ta inscenace se jmenovala Ikové. Nyní jsou africké hry, témata i dramatici v módě, ale tehdy tomu tak nebylo. Hodně jsme se připravovali, podnikli jsme cestu do Afriky. Skvělá zkušenost byla také práce na Mahábháratě, ať už na divadelní nebo filmové verzi. Velmi dlouho jsme ji zkoušeli a absolvovali jsme dlouhou přípravu v Indii. Bylo fascinující nebýt v Indii jako turista, ale studovat skutečný život a indickou kulturu. A na závěrečnou otázku Co jste se především u Brooka naučil? odpověděl: Staré známé heslo, že vlastně nic nevím. Že je nutné stále se učit.
Velký inkvizitor, Damašek, červen 2008. Foto Louai Beshara
O jeho úmrtí informovalo ve středu pařížské Théâtre des Bouffes du Nord. An important figure in the theater has just left us, Bruce Myers, a unique actor, of whom we mourn today / Une importante figure du théâtre vient de nous quitter, Bruce Myers, un acteur unique, dont nous portons aujourd’hui le deuil / Právě nás opustila důležitá divadelní osobnost, Bruce Myers, jedinečný herec, kvůli němuž dnes máme smutek, komentoval jeho odchod z tohoto světa režisér Peter Brook.
/Pro i-DN z více zdrojů zpracoval hul/
Komentáře k článku: Zemřel Bruce Myers
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Vzpomínám na
své setkání s Brucem Myersem po jeho sólovém představení Velký inkvizitor v Hradci Králové a říkám si, čím nás Brookovo divadlo – a Bruce Myers je produktem Brookova divadelního myšlení a herectví – oslovilo a v čem minulo. Obávám se, že po listopadu 89 už bylo příliš pozdě plně toto divadlo docenit. V Praze hostující Velký inkvizitor, Woza Albert, Sizwe Banzi je mrtev… byly inscenace vysoce artistní a bylo těžké se k nim s plným porozuměním propracovat, porozumět jim, ocenit je. Snad jen ten, kdo v devadesátých letech vyjel do Paříže, mohl ještě zachytit poslední plnohodnotné (myšleno nekomorní) mistrovské Brookovy práce, v mém případě Hamleta, v němž Bruce Myers hrál Polonia a hrobníka. Progresivní Brookova léta šedesátá a následná jsme však mohli sledovat jen z filmů či záznamů, případně z knih a písemných ohlasů. Jaká to obrovská škoda, jíž podle mne trpí české divadlo dodnes. Nedokáže se propojit s jistým druhem divadelního myšlení, prosazovaného právě lidmi jako Brook či Grotowski, jako odvážné a důsledné duchovní a myšlenkové cesty spjaté s fyzickým herectvím, občanskými postoji a historickým i globálním kulturním vědomím, cesty divadla propojujícího různé kultury a vyznání, divadla jako hledání, objevování a poznávání základní lidské komunikace, jež se přenáší do osobního vývoje aktérů s vědomím (či přinejmenším vírou), že tato cesta je univerzální, že vede k osobnímu (humanistickému) rozvoji každého účastníka, jak performera tak diváka.
V tom – aspoň pro mne – byla setkání s Brookovými inscenacemi a herci určující. Šlo o divadelně do detailu propracované produkce a moudré, chytré, inteligentní lidi (setkal jsem se a mluvil nejen s Myersem, ale i s Yoshi Oidou, s herci inscenace Sizwe Banzi je mrtev a dokonce asi hodinu – bohužel pouze telefonicky – i s Brookem), vysoce tolerantní a vědomé si úskalí a smyslu svého řemesla, svého poslání i sebe samých v tomto světě. A právě tím inspirující a inspirativní.
Obávám se, zda současné generace – tak jako Brookova – dosáhnou takových horizontů a dokážou pozitivně inspirovat ty následující. Takto důsledné propojování divadla a života, těla a ducha, a současně zachovávání stopy skrze práce teoretické i pedagogické, u nás (a možná ani ve světě) příliš není. U nás snad lidé kolem Ctibora Turby, Pavla Štourače či Petra Boháče a Miřenky Čechové. V tom je myslím smysl a poslání, které bychom si měli z Myersovy, potažmo Brookovy, Grotowského, Malinové s Beckem, Schumannovy, Barbovy, Hijikatovy, Tanakovy, Adasinského a jim podobných cest divadlem a životem uchovat a současnými prostředky a reflexí dnešního světa v nich pokračovat.
19.04.2020 (18.17), , Trvalý odkaz komentáře,